Reflexe! 200 let s Františkem Ladislavem Riegrem

K poslechu zde

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=oeFQH99Q8NE“]

Představitel staročechů, pro někoho liberál, pro jiné konzervativec, osobnost, bez které by nebylo Národní divadlo, Národní muzeum, Akademie věd, ale třeba ani Národní listy, celoživotní politik – to všechno a mnohem více byl František Ladislav Rieger. Osobnost, která v 19. století nešla v české společnosti a politice přehlédnout.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=rMt2HlsVrqQ“]

[su_pullquote]19. století ztratilo aktualizační potenciál. Ještě v 70. a 80. letech 20. století se dalo aktualizovat. Na tom principu stojí Cimrmani. Dnes nemáme ani moderní filmy o velkých personách politického a společenského života 19. století jako byl Rieger.

Martin Sekera[/su_pullquote]

Bez Riegrovy celoživotní činnosti by česká společnost patnáct let po jeho smrti nebyla tak dobře připravená založit si vlastní stát a učinit ho státem úspěšným. Přesto se dnes zdá, že jeho věhlas zapadl, zbyly nám Riegrovy sady, ale nic dalšího, až na pár ulic, se po něm nejmenuje, školákům jeho jméno už mnoho neříká. Jak říká historik Jiří Rak, Rieger má tu smůlu, že nebyl ani tak milován jako jeho tchán František Palacký, ani tak zatracován jako Mácha, Havlíček nebo Masaryk, u kterých se spory za života proměnily ve zbožtění po smrti. Rieger ve své politické činnosti většinou neuspěl, a tak ho překonali a zastínili jiní. A jak připomíná další historik Luboš Velek, Rieger není ani na bankovce, takže se s ním běžně nesetkáváme ve svém každodenním životě.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=HNxXAaTfE18″]

[su_pullquote align=“right“]Rok 1848 pro Riegra znamená vystřízlivění z okouzlení masou a lidovou vůlí. Pochopí, že lidé jsou stádo.

Luboš Velek[/su_pullquote]

Přesto podle Martina Sekery stojí za to se Riegrem zabývat a vracet se k němu. Je to totiž příklad politika, který žije a pracuje ve chvíli, kdy tradiční politická témata, která prosazoval a řešil, kterým věřil, jsou vývojem překonána a on se musí vyrovnávat s touto zásadní proměnou svého světa. A to není téma jen druhé poloviny 19. století, ale mnoha dob následujících, až po tu naši.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=Seq4oyLce4c“]

[su_pullquote]Rieger se stejně jako Palacký uměl pohybovat v lepší společnosti. A to se neodpouští. Pro své oponenty byl Rieger taková pražská kavárna. 

Jiří Rak[/su_pullquote]

Jak dodává Jiří Rak, Riegrova politika byla smířit se s daným stavem a v něm se pohybovat, což ale často nevede k úspěchu. “Stále zdůrazňujeme svou loajalitu, nejdeme do střetu. Stejně se pak chová Beneš, stejný problém řešíme dnes v souvislosti s EU, vždy přijmeme daný stav, nepodílíme se na jeho formování, a čekáme, že nás ti druzí za naši mírnost a pasivitu odmění. Ale proč by to dělali, když sami ustupujeme a smiřujeme se se situací.”

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=lqdD9GzGyk4″]

S Martinem Gromanem budou v Reflexích o F. L. Riegrovi hovořit historici Luboš Velek a Martin Sekera, ale také hudední redaktor Viktor Velek a historik Jiří Rak. Zazní hudba Riegrem inspirovaná nebo jemu věnovaná – Smuteční pochod na paměť F. L. Riegra Richarda Kasky, Slovanské kadryly a píseň Kovářská od Ludevíta Procházky a skladba Tam v dáli Aloise Jelena.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=WzzH6fE0OHA“]

Reflexe! ČRo Vltava 1. 12. 2018, 17:00

Reflexe! Ruské archivy



K poslechu zde

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=nKIw6R-C0bk“]

Od roku 1990 se u nás říká, že až se otevřou ruské archivy, zjistíme teprve, jak to s našimi moderními dějinami bylo. Chtěli nám sověti opravdu pomoci v září 1938, jaký byl jejich vliv na únor 1948 a na smrt Jana Masaryka, jak spolupracovali v roce 1968 s Biľakem, Indrou a dalšími konzervativci uvnitř KSČ, opravdu cvičili československé agenty NKVD a vysazovali je u nás a kolik jich bylo…

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=McDMG_mvtDs“]

[su_pullquote]Ještě nedávno jsem se v Rusku “dozvěděla”, že nebýt Ruska, nebylo by Československo.

Daniela Kolenovská[/su_pullquote]

V době prezidenta Jelcina se otevřelo nemálo těchto archivů, po nástupu Vladimíra Putina se zase mnoho z nich uzavřelo. Přesto se čeští historici k velkému balíku archivních pramenů dostali a dostávají. Často jde ale o výběr z daného spisu, ne všechno smíme vidět. Ruská strana stále dějiny vidí jako živé politické téma a dávkuje informace, které uvolní a které ne.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=psrWLMkKwxU“]

Veřejnost tento problém mohla v letošním roce registrovat v době konání Česko-ruského diskusního fóra, kdy právě politická stránka historického výzkumu a otázka zpřístupnění archivů se řešila i na tomto fóru. Neúspěšně. Ruská strana debatu na tomto diskusním fóru de facto bojkotovala.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=SD2Oanc44-w“]

[su_pullquote align=“right“]Archivy ve Lvově zatím nechtějí zveřejnit informace o perzekuci Židů na Ukrajině v době druhé světové války. Tamní společnost na takovou pravdu o sobě ještě není připravena. 

Adam Hradilek[/su_pullquote]

Dostaneme se tedy jednou k informacím o našich dějinách, které leží v ruských archivech? Adam Hradilek, který mapuje především perzekuci československých občanů v Rusku v době stalinismu, má dobré zkušenosti především s ukrajinskými archivy, které jsou dnes přístupné podobně jako archivy u nás. Moskevské archivy se podle Daniely Kolenovské, která se zabývá ruskou mezinárodní politikou, jen tak neotevřou. Současné pojetí ruských dějin, které uplatňují dnešní ruské oficiální kruhy, na tom nemá valný zájem. A to nejen ve vztahu k nám nebo jiným státům, ale především vůči svým vlastním občanům.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=PMfEadDamlY“]

O tom, jak se v ruských, ale třeba i ukrajinských, běloruských, litevských a dalších archivech bádá českým historikům a co všechno se dá najít a co naopak ne hovoří s Martinem Gromanem v Reflexích Adam Hradilek z ÚSTR a Daniela Kolenovská z ÚSD AV ČR a Institutu mezinárodních studií FSV UK.


Reflexe! ČRo Vltava 17. 11. 2018, 17:00

Reflexe! Dějiny ve filmu

K poslechu zde

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=RKIST-DVN2M“]



Filmů, které popisují naše dějiny, vznikla za posledních deset let dlouhá řada. Jakobychom byli svými dějinami nějak posedlí nebo jak říkal historik Karel Bartošek – nemocní. Stále se na svou historii chceme dívat. Jak to dívání se ale vypadá?

Chceme se jen v kině nebo u televize dozvědět, jak to bylo, nebo si chceme z minulosti také něco vzít, a čekáme, že film o dějinách nám v tom pomůže? A mění se nějak pojetí našich moderních dějin ve filmovém zpracování? Je to koukání se na historii jenom zábava nebo je v tom něco víc, co do toho vkládáme jako diváci? A mají tuto ambici i tvůrci filmů o historii? Rozumíme vlastně dobře tomu, co je to historický film, co může nabídnout a co už ne?

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=5Yg8vUPhdcE“]

[su_pullquote]Ševčíkův Masaryk je pro mne tradiční nacionalistický film, který se mi nelíbí.

Petr Kopal[/su_pullquote]

Asi největším výkonem na tomto poli bylo v posledních letech České století Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka, které zmapovalo základní příběhy českých moderních politických dějin. Jak se shodli hosté Reflexí, je to počin zdařilý, i když od diváka požaduje výkon v tom, že musí uvnímat hodinové díly, které jsou postavené především na dialogu, debatě, myšlenkách. Současné české historické filmy vůbec často připomínají jakousi nafilmovanou schůzi.

[su_pullquote align=“right“]Historický film je taky součástí toho, že dějiny píší vítězové.

Robert Sedláček[/su_pullquote]

Mnohem stravitelnější je soap opera Vyprávěj, která je divácky přistupnější, nicméně zase má tendenci převyprávět především normalizaci v mírnějším pojetí, než tomu bylo u snímků vznikajících po roce 1990. Ty se vyznačovaly ostrým antikomunismem. Vyprávěj nabízí smírnější pohled na dějiny a roli běžného člověka v nich. I to jistě stojí za jeho vysokou sledovaností.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=YpMsyEGvssE“]

[su_pullquote]Doporučil bych maďarský film Saulův syn, z českých asi Dukla 61.

Kamil Činátl[/su_pullquote]

Hosty Reflexí o tom, jak dnes pojednáváme historické děje prostřednictvím filmu, budou historici Petr Kopal a Kamil Činátl. Martin Groman také k mikrofonu pozval scénáristu snímku Hořící keř Štěpána Hulíka a režiséra Roberta Sedláčka, který je podepsán například pod seriály České století, Bohéma nebo pod svým nejnovnějším filmem – Palach. 



Reflexe! ČRo Vltava 3. 11. 2018, 17:00

Reflexe! TGM

K poslechu zde

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=qBS10Jr6by8″]

Masaryk vyčníval. Od dětství do konce. Když přišel na pražskou unverzitu, učil jinak než ostatní profesoři. Ke svým studentům si především hledal cestu, vedl s nimi diskuse, polemizoval. A oni ho za to milovali. Ne nadarmo se vžilo jejich označení Masaryka jako pastýře. Oni jsou jeho stádo a on je vede.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=CUmZXwSWHkM“]

Jak připomíná historik Luboš Velek, Masaryk si toto označení osvojil, což ale nebylo právě ideální pro jeho politickou činnost. “Masaryk jako politik před rokem 1914, to je tragedie,” říká ředitel Masarykova ústavu a archivu AV ČR.

[su_pullquote]“Charakterizoval bych ho jako celoživotního rváče.“
Luboš Velek

[/su_pullquote]

Jak s profesory, tak s českými politiky, tak s velkou částí veřejnosti se dostává stále do konfliktů. Karla Kramáře v dopisech například oslovuje jako “dítě”, což úspěšného a ambiciozního politika jistě netěšilo. Kolegy na univerzitě zhusta označuje jako hlupáky a také toto stojí za faktem, že mu profesoři, i navzdory Vídni, odmítají 15 let udělit plnou profesuru.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=Vn1ZzGr6xxI“]

Jak v roce 1940 v exilu řekne Edvard Beneš, Masaryk to je celoživotní “boj, boj a zase boj.” Ať už jde o spor o rukopisy, hilsneriádu nebo Masarykovo vystoupení při obhajobě odsouzených jihoslovanských politiků atd. Získává si tím nejen dlouhou řadu domácích oponentů, ale také dost zahraničních přátel a podporovatelů. A jak připomíná autor nedávné masarykovské výstavy v Národním muzeu Michal Stehlík, toto TGM zužitkuje v době první světové války při svých jednáních o budoucnosti československého státu.

[su_pullquote]“Masaryk dokáže stoprocentně využít historické příležitosti. Dovede vystoupit vždy tak, že je slyšet.“
Michal Stehlík

[/su_pullquote]

A pak už přichází Masaryk prezident – a opět ožívá pastýř a jeho stádo. Ti, kteří ho ještě nedávno špinili a vylučovali z národa, teď tatíčkují a oslavují toho muže v bílé uniformě na koni div že ne jako dříve císaře. To už ale není příběh rebela a bojovníka, ale příběh idolu, ikony a modly. “Výkon, který se mu ale s republikou povedl, je ohromný. Identifikace občanů ke svému státu, přes všechny trable, byla nevídaná, a to je myslím velký výkon první republiky a také tohoto už ikonického Masaryka,” dodává Michal Stehlík.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=IygKe-ApKAw“]

Právě ředitel Masarykova ústavu a archivu AV ČR Luboš Velek a náměstek ředitele Národního muzea Michal Stehlík budou hosty Martina Gromana v těchto masarykovských Reflexích. Jejich hovor doprovázejí vzpomínky pamětníků z nahrávek našeho rozhlasového archivu.



Reflexe! ČRo Vltava 27. 10. 2018, 17:00

Reflexe! 100 let bez Mariánského sloupu


Tady k poslechu

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=AC3dYE9ywK0″]

Bohém a Haškův přítel Franta Sauer vedl 3. listopadu 1918 procesí z pražské Bílé hory na Staroměstské náměstí, kde společně strhli od 17. století tam stojící barokní Mariánský sloup. Prestižní pražský veřejný prostor byl novými poměry pomyslně dobyt a nejexponovanější symbolická památka na monarchii zmizela. Sloup se tak stal nejen symbolem ničení památek na právě zaniklé Rakousko-Uhersko, ale také nezhojených ran, které po vzniku státu ve společnosti zůstaly.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=J8wz7_GiVn0″]

Okamžitá reakce na stržení sloupu nebyla jednoznačná. Jedni nad ztrátou památky vytvořené sochařem Janem Jiřím Bendlem truchlili, jiní se radovali a viděli v něm symbol porážky české reformace a poroby Čechů Habsburky. Prezident Masaryk řekl: “Když Pražané tu sochu odstranili, jsem rád, protože ta socha byla politickou potupou pro nás.“ Josef Mánes nebo V. V. Štech se ztrátou sloupu naopak nesouhlasili, malířka Zdeňka Braunerová den poté na místo sloupu položila věnec s nápisem Protestuji. Od té doby ale uplynulo sto let. Mohlo by se tedy zdát, že mezitím se celý případ uzavřel a dnes už si boření sloupu budeme připomínat jen jako symbol revoluční doby kolem vzniku státu.

[su_box title=“O pražském Mariánském sloupu“ style=“glass“ box_color=“#94a1c4″]Mariánský sloup na Staroměstském náměstí z roku 1652 byl vysoký téměř 14 metrů a nesl dvoumetrovou pozlacenou sochu Panny Marie stojící na přemoženém drakovi. V nárožích soklu stály figury andělů přemáhajících ďábly znázorňující válku (lev), mor (bazilišek), hlad (drak) a herezi (had). Podstavec sloužil jako svatyňka pro ochranný obraz Panny Marie Rynecké, který při obléhání Prahy visel na domě čp. 20 na Staroměstském náměstí. Vzorem pražského sloupu (stejně jako například vídeňského z roku 1648) byl mariánský sloup postavený roku 1638 v Mnichově kurfiřtem Maxmiliánem I. jako díkůvzdání za zachování města během švédské okupace za třicetileté války. Tedy ze stejného důvodu jako sloup v Praze. [/su_box]

Od první chvíle se ale vedla debata o tom, jestli sloup obnovit nebo ne. A po roce 1989 vypukl spor nanovo a s mnohem větší razancí než kdy dříve. Vznikla společnost pro obnovu Mariánského sloupu, na celý případ se navázala celá řada mýtů a legend a dodnes není jisté, zda sloup na Staroměstském náměstí zase bude nebo ne. Nicméně tak či tak se na své místo nevrátí sloup autentický, barokní, ale maximálně jeho novodobá verze, ani ne replika, protože původní sloup se nezachoval celý, a tak nemůže být dokonale zkopírován. Přou se o to někteří katolíci, jejich odpůrci, historici, filozofové, politici, představitelé církve i část veřejnosti.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=b2NqeFcP0xI“]

O historii pražského Mariánského sloupu a o sporech kolem snah o jeho obnovu budou s Martinem Groman debatovat historici umění Vít Vlnas a Jan Dienstbier.

Reflexe! ČRo Vltava 20. 10. 2018, 17:00

Reflexe! 100 let Československa

K poslechu zde

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=lTqqlj2cCtM“]

Slavíme sto let státu, který před 80 lety zanikl a před 25 se definitivně rozpadl i jeho pohrobek. Máme k němu nějakou vazbu nebo je to jenom zase to naše ohlížení se do minulosti jako bylo silné po roce 89? Slováci to možná mají v něčem jednodušší, oni se asi více než my cítí být těmi, kdo si tvoří vlastní stát. My stále navazujeme na těch 100 let. Jaký máme poměr k Československu a co to tu vlastně slavíme?

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=fd1gijPrgRI“]

Masaryk do štítu své republiky vetknul pojmy jako humanismus, demokracie, evropanství, otevřenou diskusi a především pojem pravdy a pravdivosti. Václav Havel v roce 1993 řekl, že “zcela přirozeně navazujeme na vše cenné, co nám odkázala první československá republika” a jako to, v čem navazujeme vytknul – parlamentní demokracii, ideu právního státu a orientaci na západní liberální demokracii. To je hned několik pojmů, které se v dnešních debatách hodně zpochybňují. Jsou současná léta v tomto už jinde než byla léta devadesátá a to navazování se přetrhlo někde později? Nebo jde o to, že si musíme v debatě zase i ty základní věci, ne kterých stojíme a chceme stát, upevnit a znovu prodiskutovat?

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=VfR8BraG8QY“]

Století české samostatnosti můžeme pojmout jako připomínku zašlých časů a položení věnců nebo jako výzvu prověřit si sami na sobě, jestli jsme dost občany, dost vnitřně svobodnými lidmi a dost demokraty. Masaryk a další kladni pře společnost úkoly a cíle, kterých měla dosahovat. Dnes se zdá, že to byla konstrukce a nutit společnost, aby obhajovala svou existenci a důvod k existenci, co dáváme světu nebo Evropě, je nadsazené a nerealistické. A také jsme dnes dál, než před sto lety v tom, že samotná existence státu je zaručená a nikdo ji nezpochybňuje. Stačí nám to ale k tomu, abychom byli opravdu suverénní společnost?

Martin Groman si tentokrát pozval do studia filozofa Jana Sokola a Erika Taberyho, šéfredaktora týdeníku Respekt a autora knihy Opuštěná společnost.


Reflexe! ČRo Vltava 6. 10. 2018, 17:00

Reflexe! Mnichov 1938

K poslechu zde

[su_youtube url=“https://youtu.be/9jgLKgB-nP0″]

Události spojené s Mnichovskou dohodou na konci září 1938 jsou dnes již dobře zmapované. Nános ideologií posledních 80 let se z nich postupně podařilo, alespoň na poli historiografie, smést a tak by se mohlo zdát, že dodávat ještě něco k těmto událostem by bylo pověstným nošením sov do Athén.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=f9xjOzo_Ulg“]

Bylo by tomu tak, kdyby stále nebyl dost živý Mnichovský komplex, který už také popsali mnozí historici, jako nepříklad Jan Tesař ve stejnojmenné knize napsané v exilu. Mýtus o zradě velmocí a oběti, kterou přineslo Československo. Mýtus živený vydatně už prezidentem Benešem v jeho době a soudobými politiky na všech stranách tohoto velkého mezinárodního střetu předznamenávajího druhou světovou válku. Mýtus, který stále obsahuje představu, že jedině Sovětský svaz byl připraven a ochoten Československu pomoci atd.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=d65nQiZDcCg“]

Ještě nedávno ruští historici reprezentující oficiální současnou moskevskou doktrínu na pražském setkání česko-ruského fóra navrhovali otevřít diskusi s našimi historiky právě o Mnichovu 1938. Jako by se dřívější mýty a resentimenty měly znovu vracet. Proto je zdá se nutné znovu a znovu opakovat historicky prokázaná fakta o září 1938 a o tom, co se odehrálo na mezinárodní scéně i u nás doma a proč tomu došlo.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=mIqk1CwVaVQ“]

Proč Praha ochotně nabízela dohodu požadavkům Henleina a jeho SdP, proč Velká Británie volila cestu dohody s Hitlerem a proč Francie nakonec na tuto dohodu také přistoupila. Proč Stalin nakonec Benešovi neodpověděl na otázku, jestli jeho vojska pomohou bránit poslední demokracii ve střední Evropě, i kdyby ostatní tak neučinili apod.

[su_youtube url=“https://youtu.be/gDjhZrlXBmc“]

O Mnichovu 1938, jeho příčinách a důsledcích budou v Reflexích s Martinem Gromanem diskutovat právní historik a děkan Právnické fakulty UK v Praze Jan Kuklík, historik z Ústavu pro soudobé dějiny Vít Smetana a také profesor Robert Kvaček.


Reflexe! ČRo Vltava 22. 9. 2018, 17:00