No, uvidíme. Jisté ale je, že PhD práci jsem po osmi letech odevzdal. Možná v půlce života přestanu být studentem. Uvidíme v září. Akorát dneska mě trochu zamrazilo… že já se s tím tak vyšívám, když stačilo uspořit pár korun.

– Hele, na blog jsi už dlouho nic nepsal.
– No, nepsal. Ale to bude tak měsíc.
– Ne, od ledna jsi tam nic nedal.
– Fakt, jo?
– Jo.
– Tak to je divný, hrozně to letí.
– Tak s tím něco udělej.
– Jasně.
– A co s tím uděláš?
– No, něco tam dám?
– A máš co?
– Nemám…

Až nedávno jsem si uvědomil, že mi vlastně nikdy nedošlo, proč je ten slavný Michelinův průvodce Michelinův. Co mají herdek společného nějaké hvězdičky pro kuchaře s pneumatikama. Jasně, řešení je prosté – výrobci gum chtějí, aby se gurmáni z celého světa, ale hlavně žrádlem posedlí Frantíci, mohli ujezdit, aby vymetli všechny doporučované kuchyně. A ono to fakt tak bylo. Když bratři Michelinové vynalezli někdy kolem roku 1900 nafukovací gumy na auta, vyrobili průvodce, aby lidi víc jezdili a museli gumy měnit. Ideální spojení – cestování a jídlo. Akorát, že na začátku v tom průvodci nebylo ani slovo o restauracích. Jenom návody, jak zacházet s gumama a pár tipů na hotely, kde přespat, když vám guma rupne, a spousta reklam. Až po dvaceti letech na to přišli – galusky už něco vydržely, ale lidi se chtěli víc bavit. A tak vznikl průvodce po restauracích. A má dneska spoustu podob a miliony výtisků a na reklamu kašlou, prostě ji nepotřebují uveřejňovat. Machři. Ale stejně mi pořád ten první nápad přijde nejlepší…

Kam se hrabou všechny nápodoby michelinských hvězdiček. Těm jde vždy tak či onak jen o gastronomii, to chytré marketingové uvažování bratří michelinů už v tom nikdy není. Je to fajn, ale ne sexy.

Žít bez mobilu se dá. Když se živíte psaním, tak byste kolikrát dali nevím co, kdybyste našli sílu věčně uřvaný telefon na půl dne vypnout. A manželku taky. A psa. A starosti. A hypotéky… Prostě všechno to, co vás nutí se nějak protlouct a uživit, vám zároveň znemožňuje cíle dosáhnout. Takže nakonec vypnout mobil je nejmenší problém.

Dneska jsem se dočetl (jo, jsem v poslední době nějak umanutý na knížky o Třetí říši, budu s tím muset něco udělat, jinak mi knihovnu vyrabuje nějaký lidumilný spolek nebo neonáckové), že Himmler měl svůj osobní vlak. Jmenoval se Sonderzug Heinrich.

Už nikdy nedám svému autu jméno.