Čekají nás týdny a měsíce, kdy covid-19 ovládne patrně bolestněji než dosud nejen naše soukromé životy, ale také všechno kolem nás. Pokud v tom uvízneme bez stopy naděje, poškodí nás více než jeho zdravotní a ekonomické dopady.

Tomuto tonutí v největším aktuálním problému se nelze divit. Covid je všude a ovládá všechny. Ty, co se ho bojí, nás, co jsme jím prošli, i ty, kteří ho odmítají jako hoax a výmysl, dokud si je nevyhlídne. Bohužel, velmi nešťastným způsobem ovládá i ty, kteří se rozhodli, že budou společnost vést, informovat nebo jí budou tak či onak vzorem. U nich je toto pohlcení covidem nejproblematičtější. Místo vize do budoucna předvádějí jen dohánění problému.

Covid, stejně jako jakákoli masivní krize, má ten průvodní jev, že každého zastihne v nějakém stavu, a ten nepromění, jen zvýrazní. Kdo byl klidný, je klidný dále, kdo propadal panice, propadá jí o to masivněji, kdo viděl dál než jiní, vidí dál pořád, kdo byl vzrušen nad každou pofidérní fámou, věří jim dál, kdo chtěl funkci ne pro práci pro jiné, ale pro své blaho, zachraňuje sebe a na jiné nehledí, kdo vykonával svou profesi pro prestiž a ne pro službu, hledí si dál své prestiže a ještě ji na covidu přiživí atd.

Vláda zvyklá na fungování tak trochu proti všem a neustále obviňující kdekoho z kampaně proti sobě, tak jede vlastně dál stejně. Zmatené a chybné kroky nejsou její omyly, ale důsledek toho, že jí poměrně velká část společnosti nevěří. Třeba lidé, kteří aktuálně nechodí na testy, i když jsou na ně posláni. Nevěří státu, tak proč by mu pomáhali. Ale ani oni se nezměnili, státu nevěřili už dříve, jen mu prostě nevěří dál. A žádné apelování to nezmění. Navíc naléhání a doporučování od těch, kterým přece nevěří.

Prezident místo slov naděje a útěchy, místo spojování, dál rozděluje, jako to dělal vždy a ze své vznešené izolace dál bojuje se svými slaměnými panáky, třeba s „nevzdělanou pražskou smetánkou“. Což asi bude někdo jiný, než z principu vzdělaná a knihy chrlící „pražská kavárna“, ale bůh suď.

Média zvyklá za poslední roky na sledování počtu čtenosti, čísel a kvantifikovatelných výsledků dál hrotí věci, které můžou a mají být říkány klidně a věcně, ale tak by nepřinesla tolik vzruchu. Místo toho stále stejná válečnická slova o boji s covidem, válce nervů, padlých, frontách, rozporech mezi odborníky, pravdivost vyměněna za střet jakkoli nesourodých názorů atd. A není to jen doména soukromých médií žijících z reklamy, kde by to aspoň dávalo smysl, nedávno jsem i v rozhlase veřejné služby slyšel rozhovor s bývalým ministrem zdravotnictví, kterého moderátorka tak dlouho nutila, aby se vymezil proti svému nástupci, až opět poslušně podlehl a médium mělo svůj naučený střet — bývalý ministr kritizuje současného, prý dřív mluvil jinak než dnes. Skandál, někdo pod vlivem situace přehodnotil své názory. Ale čísla to mít bude, rozpory mezi ministry jsou hit.

Pro to všechno toneme v covidu až po uši. Ministr školství Plaga zkusil nedávno jít na to jinudy. Když vyhlásil podzimní prázdniny na celý týden místo dvou dní, řekl, že bychom to měli vzít jako dny boje s covidem. Pěkný pokus, ale možná by se mohlo jít ještě dál. Vzít ten týden kolem 28. října jako připomínku čehosi, co nás kdysi spojovalo a dávalo naději do budoucna, naději, že jsme společenství demokratů, že jsme stát a ne parta individualit. A že když jsme takoví byli před více než sto lety, budeme i po covidu a snad i za něj. Možná tak bychom věci překonali snáz než v pocitu, že se nám aktuálně děje největší tragédie, co kdo zažil.

Ostatně, roku 1918 tu byla španělská chřipka, ke které je covid-19 často přirovnáván. Také světová pandemie, vzhledem k tehdejšímu stavu medicíny nepoměrně více mrtvých, také se děla v době sociálních nejistot, které ještě prohloubila, také ona napomohla nárůstu extrémismu v dalších letech atd. Rozdíl tu ale je a zásadní. V roce 1920, kdy španělská chřipka končila, hleděli ti, co přežili, do budoucna s nadějí, byl tu nový stát, nová perspektiva, nové možnosti. Dnešní lídři tonou v covidu a do budoucna nám neukazují nic, či jen ještě větší bezradnost.

Ne, tohle není a nemá být volání „dejte s tím konečně pokoj“, ani náhodou, tohle je volání dejme tomu perspektivu, budoucnost, naději. A nejvíc každý jeden z nás. Každý koláč podaný sousedovi přes plot je teď čin. Každá rouška dovezená do domova důchodců tak jako na jaře je pomoc. Každý donesený nákup někomu, kdo by neměl chodit mezi lidi, je výkon. Dává totiž naději, že ještě stále jsme společenství. Bez této šance pro budoucnost budeme po uši v covidu a jeho mentálních důsledcích i roky poté, co odložíme roušky.

Psáno pro blog.aktualne.cz

Komentář Martina Gromana: Žijeme v pandemii. Pandemii názorů. A hrozně se divíme, že se v tom nemůžeme vyznat. Každou chvíli na nás z televize, rádia nebo sociálních sítí někdo vybafne se svým názorem, leckdy nás dokonce zaujme, zahraje na naši notu. A za chvíli jiný kontruje názorem zcela opačným a tak pořád dokola. Co ale vlastně hledáme? Nejlepší názor, nebo skutečnost?

Velmi přesně se to ukazuje na současné informační lavině kolem covidu-19. Roušky ano, nebo ne, aplikace ano, nebo ne, trasuje se rychle, nebo pomalu, má se trasovat, nebo ne, jsou ta čísla špatná, nebo pořád ještě zvládnutelná, máme dost lůžek v nemocnicích, nebo málo, máme dost sestřiček a doktorů, nebo za chvíli dojdou, máme se o pandemii vůbec bavit, nebo poslechnout Báru Basikovou a jít s tím vším k šípku? Kdo nám pomůže k poznání a pochopení? Protože jen to je cestou k racionálnímu pohledu na věc, k uklidnění nebo aspoň k rozumnému chování místo pobíhání od extrému k extrému.

Kdo je tu odborník?

Většina z nás by asi řekla, že by to měli vědět odborníci. Ale to naráží hned na dvě úskalí. Jednak, kdo je na to či ono relevantní odborník, a jednak, kdo a jak dá takovému odborníkovi náležitý prostor – a náležitým nemyslím jen dostatečně velký, ale také takový, aby si jej dost lidí všimlo, aby zazněl v náležitém kontextu a dostatečně srozumitelně.

Místo toho jsme spíš svědky mechanismu, kdy někdo vybafne svůj názor (podstatný i zcela marginální) na sociálních sítích, trefí správnou vlnu, dostane dost lajků a za den dva už mluví ze všech televizí a rádií, dává rozhovory do novin, je se svým názorem doslova všude. Protože když přitáhl pozornost k sobě, jistě ji přitáhne také k médiu, které mu dá prostor, takže přibude diváků a čtenářů, lajků a také inzerce.

Za kratší konec provazu tu ale tahá publikum. Protože jen co dotyčný nebo dotyčná vyjeví svůj názor, ihned se stejně halasně ozvou protinázory, také těm se dostane prostoru, a za chvíli nad tou bramboračkou publikum stojí stejně bezradné jako před ní. Proto jsou sociální sítě vlastně z možnosti šířit relevantní názory v krizových situacích diskvalifikovány, nikdo tu debatu z principu nemoderuje. Vyhrává ten, kdo sklidí víc pozornosti.

V krizi, jakou prožíváme a prožívat budeme, tak hlasitě a bolestně padá iluze o vyváženosti, že stačí předložit takový a makový názor a publikum je dost chytré na to, aby si vybralo. Jistě je, ale nedostává se mu měřítka, podle kterého by mohlo posuzovat a rozhodovat se. Musí vynaložit neskutečné úsilí, aby mohlo všechny ty názory posoudit, a řekněme rovnou, že je to nárok nereálný. Proto pak tak často rozhodování publika mezi názory běží čistě po linii věřím–nevěřím.

Pokračování na DeníkN

Jedenadvacátého září 1920 vyšlo první číslo Rudého práva. Začínal se rodit československý komunismus. O sto let později část české veřejnosti tápe mezi radikálním antikomunismem a lopotným hledáním celospolečenské viny za minulý režim. Pohled do historie komunistického tisku může být v tomto hledání nápomocen.

Ten spor není ale nový – od dvacátých let minulého století řešili zdejší komunističtí ideologové, a nejen oni, problém: buď je náš komunismus národní a patří nějak k nám, vychází ze zdejších sociálnědemokratických tradic, má tedy svou vnitřní českou logiku a smysl a jsme tak či onak jeho součástí. Nebo jde o import z Moskvy a pak stojí na principu my a oni, ti druzí, a ono kolektivní my je z problému v zásadě vyviněno.

Tento rozpor – komunismus národní nebo internacionální – stál už na počátku komunistické historie u nás a tedy také u kořenů Rudého práva, které začalo vycházet několik měsíců před založením KSČ. Stalo se tak součástí příběhu o bolševizaci tradiční české sociální demokracie.

Sociální demokracie se po vzniku republiky začala štěpit na konzervativní a radikální křídlo. Právě podzim 1920 přinesl rozhodující krok, kdy radikální levicové křídlo sociální demokracie mělo za to, že je třeba stranu po sovětském vzoru bolševizovat. Moskva se totiž pár let po své revoluci a po konci první světové války stala jediným centrem bolševismu, když pokusy o komunistický převrat v Maďarsku, Bavorsku a dalších místech starého kontinentu neuspěly.

A tak Kominterna začala prostřednictvím jednotlivých národních komunistických stran hájit zájmy a politiku SSSR. Lokální partaje se staly předsunutými hlídkami Leninova a později Stalinova režimu za hranicemi Sovětského svazu.

Když v roce 1920 padla vláda sociálního demokrata Vlastimila Tusara, vedení jeho strany odložilo plánovaný sjezd, protože chtělo vyřešit svůj poměr k vlastní levicové frakci reprezentované Bohumírem Šmeralem a ke Kominterně. Část pražských funkcionářů sociální demokracie (tehdy se jim říkalo důvěrníci) patřící ke stranické levici se ale rozhodla, že sjezd i tak uspořádá.

Pokračování na DeníkN

Obecně se má za to, že dnes tolik probíraná normalizace začíná nástupem Gustáva Husáka do čela KSČ v dubnu 1969. Už první zasedání ÚV KSČ po okupaci, 31. srpna 1968, dává ale tušit, jak se věci v budoucnu odehrají a kdo kde stojí. Problémem bylo, že veřejnost o detailech tohoto a podobných jednání nic nevěděla a dál žila v iluzích o mužích pražského jara.

Většina moskevských signatářů se ubytovala na Pražském hradě. První tajemník strany Alexander Dubček se dokonce nevydal ani na ÚV KSČ, a tak se i jeho pracovníci dozvěděli první informace od něj až z rozhlasu jako zbytek republiky. Hned 27. srpna bylo uveřejněno v zásadě nic neříkající komuniké o moskevských jednáních, což v daném kontextu vybudilo u československé veřejnosti spíš podezření. Časopis Student, i když později svá slova redakce odvolala, psal rovnou o kapitulaci a zradě.

Ťažko sa mi hľadajú slová

První klidnil situaci 27. srpna prezident Ludvík Svoboda rozhlasovým projevem plným slov o odvaze občanů, zbytečném prolévání krve a jistém pokračování polednové politiky, ale vyvolal ještě větší pochybnosti, k čemu vlastně v Moskvě došli – výsledkům jednání se totiž v zásadě nevěnoval.

V půl šesté večer z Hradu promluvil Alexander Dubček (Svoboda po celou dobu projevu seděl vedle něj a přihlížel). Ve svém vystoupení se snažil vyřešit se ctí problém, který si uvědomoval už v letadle do Prahy – „Jak neříci celou pravdu a přece nelhat?“ Projev obsahující přiznání „ťažko sa mi hľadajú slová“ a přerušovaný pauzami a přemáhanými slzami rezonoval ve společnosti ještě mnoho let. Vybudil emoce a sounáležitost s otřeseným Dubčekem, nicméně slova o normalizaci už nešla přeslechnout.

Zase bude jednota

Čtyři dny po návratu z Moskvy se na Hradě sešel Ústřední výbor KSČ. Podle zákulisních dohod v něm přibylo osmdesát nových členů delegovaných vysočanským sjezdem, aby se mírnil odpor ve straně proti jeho anulování, které ale v Moskvě politici slíbili. Na programu byly jen dva body – analýza situace a kádrové otázky. Postupně referovali Dubček, Svoboda a Smrkovský.

Alexander Dubček stranickým kolegům poprvé vysvětlil opatření, která teď přijmou, aby se utvořil „prostor pro pokračování polednové politiky“. Pokud někdo v sále pochyboval o tom, že spojit akční program a podmínky po okupaci je v rozporu, Dubček jej záhy vyvedl z omylu – polednovou politiku podle něj lze uskutečnit jen a pouze na základě dohod z Moskvy.

Takového Dubčeka ulice neznala, pragmatického, smířeného s rolí toho, kdo nakonec sám otočí kormidlem. Vysvětloval, že předsednictvo strany před 21. srpnem nevnímalo dění v Československu tak kriticky jako soudruzi ze spřátelených zemí, čímž de facto zakryl rozkol mezi konzervativci a reformisty uvnitř KSČ a napříště se už nebude ptát, kdo vojska pozval a kdo chtěl sestavovat dělnicko-rolnickou vládu. Ne, byla to jednota a bude zase.

Právě na to se po návratu z Moskvy ptal jako jediný, kdo s přijetím protokolů nesouhlasil, František Kriegel. Marně apeloval na výkonný výbor strany, aby zveřejnil seznam osob, které o intervenci požádaly. Šlo nesporně o lidi působící na zodpovědných místech, když jejich žádost byla dostatečným důvodem pro vlády Varšavské smlouvy k vojenskému obsazení ČSSR. Připomíná, že přece Dubček, on a další byli v noci z 20. na 21. srpna zatčeni jménem revolučního výboru v čele s Aloisem Indrou. Kdo další v něm měl být? Odpovědi se mu už nedostalo.

Jak místo toho Dubček vysvětlil, teď jenom společně dokončí to, co před 21. srpnem začali, což byla do velké míry pravda – už před okupací připravovaný zákon o Národní frontě znemožní vznik nových politických stran, v tisku ustanou útoky proti Sovětskému svazu, obnoví se cenzura.

Vyloženě vazalský postoj vůči Sovětskému svazu pak Dubček předvedl, když deset dní po okupaci začal mluvit o nedůvěře, kterou chovají soudruzi v Moskvě vůči vedení KSČ, a že tato nedůvěra ještě zdaleka není rozptýlena. „Proto východisko z dnešní situace je podmíněno tím, že naše vedení i ÚV budou plnit a důsledně plnit závazky a úkoly i z posledních jednání našich delegací. (…) V žádném případě nesmíme vyvolávat podezření, že se snad přijatým závazkům vyhýbáme.“

Splnění všeho, co si v Kremlu Brežněv nadiktoval, je podle něj jediná cesta, jak dosáhnout odchodu vojsk. Navíc v duchu politiky cukru a biče Dubček rovnou slíbil, že dodržení závazků bude mít také pozitivní dopad „v ekonomickém rozvoji československého národního hospodářství“. Vazal přiznává, že je vazalem, ale vysvětluje své vazalství ekonomickými výhodami, které mu tento stav z vůle okupanta přinese.

Když se následně dostane ke kádrovým změnám, vysvětlí, jací lidé musí z vedení strany odejít, aby byla šance, že se se Sověty vše urovná. Místo konstatování, že se tyto změny dohodly v Moskvě, například odchod Františka Kriegla, snaží se Dubček vše racionalizovat. „Zájmům strany nemohou v současné složité době posloužit takoví soudruzi, kteří v minulosti svou prací nedali dost záruk, že dokážou ve velmi složitých podmínkách posilovat vedoucí úlohu strany, upevňovat pozice socialismu, usilovat přes všechno tragické, co se nyní stalo, o další vývoj, o překonání toho stavu a o posílení spojenectví se socialistickými zeměmi.“

Debatě o vysočanském sjezdu se Dubček vyhnul tím, že sice splnil svou úlohu, ale všechno je třeba probrat na následujícím, mimořádném XIV. sjezdu strany. Tím, že mu ponechal stejnou číslovku jako měl sjezd ve Vysočanech, jednoznačně potvrdil jeho anulování.

Přijmout jakékoli řešení

Po Dubčekovi vystoupil prezident Svoboda. Jeho projev hlavně napovídal, jaká oficiální verze se teď bude používat a na co všechno se zapomene. Sám ignoroval jen několik dní stará rozhodnutí parlamentu a vlády, která jej vybízela, aby do Moskvy neletěl, která se ohradila proti intervenci i na mezinárodním poli atd. Místo toho lživě konstatoval, že ústřední výbor strany, vláda a Národní shromáždění „byly vážně ochromeny a nemohly vykonávat normálně své funkce“. Parlament přitom po celou dobu okupace zasedal a odsuzoval vstup vojsk.

Svoboda neváhal sám sebe označit za jediného, kdo se v prvních dnech rozhodl a jednal. Opakoval stejné argumenty, které používal v Moskvě a které jej měly ukázat jako vlastence, oddaného komunistu a především zachránce občanů před masakrem. Měl podle svých slov dvě možnosti: „Buď kapitulovat a přijmout jakékoliv nabízející se řešení, což mi nedovolovaly čest a svědomí ani moje odpovědnost před národem, kterou nezradím, dokud budu živ (potlesk), anebo rezignovat, což by bylo nejjednodušší; důsledkem toho by však bylo nepředstavitelné krveprolití a masakr v národě. Krve a bolesti jsem však už viděl v životě dost, a proto i tuto volbu jsem nemohl než odmítnout.“

Neváhá, poté co mnozí přítomní i on sám v Moskvě zažili, tvrdit, že jednání vedla k uhájení suverenity Československa. Nic nemohlo být dál od skutečnosti.

V závěru projevu se Svoboda rozhovořil o demokracii, která podle něj nesmí být „zástěrkou pro ty, kteří to nemyslí upřímně s lidem této země a s jeho budoucností“. Demokratické podle něj je respektovat názory druhého, vzájemně se pochopit. O tom, koho má především na mysli a že fakticky bere pod ochranu kolaboranty, svědčila slova o kampani proti některým členům strany „pro jejich politické názory a stanoviska a která někde ústí v ohrožování jejich osobní bezpečnosti“.

V diskusi se pak členové ÚV KSČ ze všech částí názorového spektra shodli na jediném – na tom, že za „úspěch“ moskevských jednání a za záchranu vděčí Svobodovi. Už jeho projev provázely potlesky, a v diskusi mu mnozí adresně děkovali za moudrost, rozvahu, odvahu a další vojácké ctnosti. Dubček mu děkoval před stranou i národem.

Brežněv skutečně v Moskvě neměl efektivnějšího spojence než Svobodu. Biľak byl nepoužitelný, jednak selhal, jednak mu nikdo z reformistů nevěřil. Husáka ještě neznal zase Brežněv. Svoboda se ale ukázal jako dobrý pomocník k prosazení výsledku, o který Kreml stál. Nepovedlo se mu to jenom u Kriegla, ale to se dalo čekat.

Vojska zaházená květy

Úkol přednést před plénem ÚV KSČ konečné znění Moskevského protokolu připadl Josefu Smrkovskému. Smutná ironie. Dubček pak ještě přečetl schválený návrh personálních změn a po polední pauze mohla začít diskuse. Největší obavy byly z reakce radikálů z Vysočan, kteří se do ústředního výboru nově dostali. Nejdřív se ale do debaty pustili konzervativci.

Vasil Biľak s drzostí falešného hráče označí zprávy o své nepřátelské činnosti za „fantastické“ a na svou čest prohlašuje, že se nedopustil „ničeho, co by bylo v rozporu se ctí komunisty a občana ČSSR“. Dovolává se padesátých let a hrozí se toho, že by komunisté byli zase označováni za špiony a zrádce. „Neintrikoval jsem, nechtěl jsem nějaké jiné předsednictvo ani vládu, jen místo slov nějaké činy.“

Poté, co Biľak v důsledku hlasitě upozorňuje na svou vinu, vystoupil Jaroslav Šabata, zvolený do ÚV na vysočanském sjezdu, a vrátil debatu k hlavnímu, o co nováčkům ve vedoucím orgánu strany šlo. Radikálně zpochybní Dubčekovu naznačenou strategii. „Považuji principy mimořádného, XIV. sjezdu, jeho charakteristiku vstupu cizích vojsk na naše území jako okupaci za správnou. Jsem tedy toho názoru, že byla u nás hrubě porušena národní a státní suverenita a že normalizace je podmíněna odchodem vojsk. Nemůžeme napřed normalizovat a pak dosáhnout odchodu vojsk.“

Následně se rozběhla diskuse, ve které konzervativci očerňovali polednový vývoj a Dubčekovo vedení strany, liberálové hájili vysočanský sjezd a jeho závěry. Nakonec ironicky zasáhne generál prezident: „Máme moc času, pravda, můžeme jednat do rána, zítra je neděle, můžeme jednat zítra, pozítří a já nevím dokdy. A můžeme se tady bavit a vykládat si, já nevím co všechno možné. Myslíte, že je to tak dobře? Já vás všechny lituji, vás mladé lidi. Já jsem děda, a když byla nejhorší situace, tak mně to myslelo (potlesk). A jestliže myslíte, že je důležité mluvit o tom, kdy bude XIV. sjezd, a hodinu, anebo nevím jak dlouho, o tom hovořit a dělat rozbory, tak jste na velikém omylu. Tady máme jinou, těžkou situaci, k té máme hovořit.“

Svoboda se pak postavil za Brežněvova několik dní stará slova, že jen Moskevský protokol je platforma dalšího vývoje a dodá: „Nic jiného jsem mu nemohl odpovědět, že čím dříve budou odcházet Sovětská armáda a sovětská divize a armády od nás, tím více budou zaházeny květinami našeho lidu. (…) A kdo se bojí, že když by šel touto cestou, abychom tuto otázku vyřešili, bude kolaborant, odejděte ze svého místa. Nemáte tolik sil a odvahy. Odejděte (potlesk).“

Poslední bitva vzplála

Husák pak prohlásí, že politik nemá plakat s národem, ale dát mu perspektivu do dalšího života i v takové chvíli, jako je tato. Koho tím myslel, muselo být všem, kteří slyšeli Dubčekův rozhlasový projev, zřejmé. „Domnívám se, že v takových dobách, jako je dnešní, u politika, u politického pracovníka stojí na prvním místě politická zodpovědnost a že z tohoto hlediska má a musí všechny tyto otázky posuzovat, neboť jinak neplní úkol, neplní to očekávání, které lidé na něj kladou.“

Se sebevědomím budoucího vítěze Husák také ironizoval Šabatův názor, že nejdřív mají vojska odejít, a pak je možno „normalizovat“. Demagogicky ho vyzval, aby tedy šel a dohodl takový postup s příslušnými partnery. Pokud to neumí, má raději mlčet a „nevnášela avanturistická hesla mezi lidi“. Členové ÚV mají vůbec podle Husáka mnoho řečí a kritiky, ale věci přivedli tam, kde dnes jsou, a vybízí je k větší skromnosti, která má ulehčit cestu, jež je před nimi.

Na závěr plénum ÚV KSČ provedlo několik personálních změn – František Kriegel byl většinou hlasů zbaven funkce člena předsednictva ÚV KSČ a předsedy ÚV Národní fronty. Proti byl jediný hlas, jeden se zdržel. Jednání uzavřeli zpěvem Internacionály a udělali tak tečku za pražským jarem.

Pro občany Československa to ale byla nečitelná situace. Odpor k okupaci a ke kolaboraci s vnucenými podmínkami spojovali s loajalitou vůči symbolům reformní politiky a demokratizace. Dubček, Svoboda, Smrkovský a Černík už ale sledovali stále více strategii spolupráce s Moskvou. Symboly se změnily ve vydírané vazaly. Jak svou práci o pražském jaru uzavírá historik Jan Pauer, „vynucená autorestaurace vedla k demobilizaci občanského odporu a později k politické demoralizaci veřejnosti“.

Psáno pro DeníkN

V srpnových týdnech roku 1968 před invazí vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa si Alexander Dubček dvakrát telefonoval s Leonidem Brežněvem. Hovory to byly vyhrocené a dávaly tušit, co se chystá. Dodnes jsou navíc mrazivou ukázkou, jak sovětská moc jednala se svými vazaly. Přestože z hovorů vysvítalo, že se Moskva chystá k zásahu, pražští reformisté doufali, že k okupaci nedojde.

Na přelomu července a srpna 1968 se delegace KSČ a sovětských komunistů setkaly na hraničním nádraží v Čierné nad Tisou. Z jednání nebylo vydáno oficiální stanovisko, jen následně v Bratislavě jeho účastníci podepsali rezoluci zemí Varšavské smlouvy plnou frází o bratrské spolupráci socialistických zemí.

Čechoslováci se nicméně v Čierné zavázali hned k několika ústupkům proti programu pražského jara – obnovení cenzury, zákaz jiných politických stran jako sociální demokracie, KAN nebo K 231 a odchod předních reformistů Čestmíra Císaře, Františka Kriegla a ředitele Československé televize Jiřího Pelikána z funkcí. Aspoň tak to Sověti vnímali.

A kdyby ne, Leonid Brežněv už tou dobou měl v kapse zvací dopis. Alexander Dubček zatím ale doufal, že spor o demokratizaci poměrů v Československu táhnoucí se mezi ním a šéfy komunistických stran NDR, Polska, Maďarska, Bulharska a Sovětského svazu od února a března 1968 zažehnal.

Šéfové tzv. „pětky“, Gomulka, Ulbricht, Kádár, Živkov a Brežněv si ale nedělali iluze o tom, že Dubček náhle otočí, protože viděli jeho nerozhodnost. A Dubček jim dal svým jednáním po návratu z Bratislavy za pravdu. Ačkoli podle nich slíbil urychlené změny, nezavedl jediné restriktivní opatření, především z obavy z reakce československé společnosti, které po návratu do Prahy vysvětlil, že vše v jejím zájmu uhájil.

Obě strany ale v zásadě hrály o čas. Mezníkem se stal sjezd KSČ plánovaný na 9. září. Dubček o něj chtěl opřít svou podporu, Brežněv jej nechtěl připustit.

Pomalu, pomalu

Dubček samozřejmě nemohl nedělat vůbec nic, ale jednak měl za to, že se k ničemu konkrétnímu v Čierné výslovně nezavázal – tvrdil to ještě po letech ve svých memoárech –, jednak odkládal reálné kroky na samu mez možného.

Balík personálních změn, který by obsahoval sesazení Kriegla, Císaře či Pelikána, plánoval schválit na plénu ÚV KSČ až 29. srpna, tedy před sjezdem. Co se týče zákazu KAN a K 231, mělo 5. září Národní shromáždění přijmout novelu zákona o Národní frontě, která by je postavila mimo zákon.

Premiér Oldřich Černík navíc připravil seznam osob s protisocialistickým zaměřením, který ale do invaze nebyl projednán. Sdělovací prostředky se reformisté po Čierné pokoušeli zatím krotit spíše domlouváním, i když novela tiskového zákona s návratem cenzury již vznikala uvnitř aparátu KSČ.

Dubčekův dojem, že může vše postupně připravovat a v zásadě odsouvat, podporoval také fakt, že část sovětského politbyra byla v srpnu na dovolené, Brežněv se odjel rekreovat na Krym. Jenže 9. srpna se Krym ozval. Iluze, že měsíc do sjezdu není dlouhá doba, právě padla.

Telefonáty z Jalty

Brežněv především Sašovi, kterému v telefonu tykal, připomněl, co mu slíbil v Čierné a že zatím nic z toho neuskutečnil. Dubček namítal, že personální změny může provést až na jednání pléna ÚV KSČ, které slíbil svolat do deseti dní.

Sovětský první tajemník mu ale zjevně nevěřil: „Proto ti, Sašo, chci ještě jednou říci, že bez pevných lidí, bez pevných pomocníků, bez lidí oddaných naší věci se s pravicí nevypořádáš, přitom nyní vše závisí na vítězství nad pravicí.“

Brežněv především tlačil na urychlené posílení role Viliama Šalgoviče v čele StB jejím reálným odtržením z gesce ministerstva vnitra a na odvolání Císaře, který prý podle jeho informací organizuje pravicové živly a všemožné rozvratné akce proti straně. Dubček jej znovu a znovu ujišťoval, že Černík a bývalý předseda vlády Jozef Lenárt patřičná opatření už vypracovávají.

Bylo to jasné varování a Brežněv chtěl okamžité činy. Ty nicméně nepřicházely, a tak telefon z Jalty drnčel 13. srpna na ÚV KSČ znovu. Tentokrát Dubčeka museli shánět, byl v Karlových Varech na schůzce s Ulbrichtem. Spojení se povedlo až v půl šesté večer a hovor, ke kterému si Dubček přizval Josefa Smrkovského jako posluchače, trval téměř hodinu a půl a byl už o poznání důraznější, a to z obou stran.

Brežněvovi docházela trpělivost, Dubčekovi selhávaly nervy. Tentokrát Brežněv, který zrovna na Krymu hostil Kádára, aby s ním plány s Československem a tlak na Dubčeka konzultoval, trval především na zkrocení tisku. Dubček oponoval, že to nejde zvládnout za tři dny.

Když Dubček tvrdí, že stejně už žádné noviny u nás nepíšou proti Sovětskému svazu a že se konala schůzka s novináři, kde jim vše vysvětlili, Brežněv už vyletí: „Sašo, problém přece nespočívá v tom, že byla porada pracovníků tisku. My jsme se nedomlouvali na poradě. Domlouvali jsme se na tom, že všechny prostředky masové propagandy – tisk, rozhlas, televize – budou vzaty pod kontrolu ústředního výboru KSČ a vlády a že po Bratislavě budou zastaveny antisovětské a antisocialistické publikace. My ze své strany, v Sovětském svazu, přísně dodržujeme tuto dohodu a nevstupujeme do žádné polemiky. Co se týká československých orgánů masové informace, pokračují bez překážek v napadání KSSS, Sovětského svazu a došlo to až k tomu, že napadají vedoucí představitele naší strany. Nazývají nás stalinisty atd.“

Na to už Dubček mlčí.

Dělej, jak myslíš

Když Brežněv znovu vznese požadavek na personální změny, Dubček se je marně snaží odsouvat na konec měsíce nebo začátek září. Nakonec namítne, že vše proběhne podle rozhodnutí pléna.

Větší důkaz slabosti v tu chvíli Brežněvovi dát nemohl: „To je škoda. Naše i vaše škoda. Řeknu ti čestně, když jsme s vámi hovořili v Čierné nad Tisou, domnívali jsme se, že rozmlouváme s vedoucím orgánem strany, s orgánem, který má veškerou moc. A vše, co jste nám slíbili, jsme brali za bernou minci a uvěřili jsme vám ve všem jako přátelům.“

Dubček už nemá kam ustupovat a dává Brežněvovi volnou ruku, aby dělal, co mu jeho politbyro uloží, že to není věc Československa. Oni zde dělají, co mohou, aby naplnili dohody, ale nejde všechno hned.

Brežněv obviňuje Dubčeka, že mu setrvale lže. „Byli jsme to my, a nikoliv vy, kdo jsme vám říkali, že je to nelehká věc, že vzít do rukou prostředky masové komunikace vyžaduje čas, protože pravičáci nasadili všude své lidi, doslova všude; ve všech prostředcích propagandy a masové informace sedí pravičáci a dirigují všechno přes Pelikána, Císaře, Kriegla a další ničemy. Ale vy jste tehdy, v Čierné nad Tisou, řekli, že se s touto prací vypořádáte, že žádnou naši pomoc nepotřebujete. Pevně jsme se tehdy domluvili, že po Bratislavě zastavíme veškerou polemiku.“

Hovor byl zjevně už nad Dubčekovy síly, takže začal být podrážděný a v afektu navrhl, že odstoupí z funkce prvního tajemníka KSČ; Brežněv ho uklidňoval, že nemá hnát věci do krajnosti a že je zbytečně podrážděný.

Pád Dubčeka byl v této chvíli to poslední, co si Brežněv mohl přát. Nicméně následně Dubčekovi vmetl, že se do této situace dostal sám, protože nedržel se starými konzervativními kádry, ale uvěřil reformistům: „Sašo, chci ti otevřeně říci, že všechny ty těžkosti, o kterých hovoříš, jste si zavinili sami. Přehlédli jste, že před vašima očima dosadili Císař a Kriegel do tisku, rozhlasu a televize své lidi. Lidi, kteří nemají nic společného s Komunistickou stranou Československa. Sami jste si vytvořili kádrový problém. Sami jste si způsobili všechny problémy, o kterých nyní hovoříš. My jsme vám problémy nevytvořili. Byli jste to vy, kteří jste všemu povolili uzdu, ztratili jste moc a nyní si stěžujete.“

Dubček se už jen zmohl na dotaz, co má tedy dělat, a Brežněv mu doporučil, aby se spolehl na osvědčené kádry. Aby se opřel o Biľaka a spolu s ním provedl všechny změny ihned a nečekal na plénum, vše musí být uděláno ještě v srpnu. Požádal jej také, aby obsah tohoto hovoru sdělil všem členům předsednictva, což ale Dubček neudělal. Brežněvovi na Jaltě bylo v tu chvíli už patrně jasné, že Dubček tlak neustojí, působil podrážděně, přepracovaně a chtěl co nejdříve z funkce.

Směs sociáldemokratismu a švejkoviny

O tři dny později napsal Brežněv „svému Sašovi“ ještě dopis, v němž zopakoval, že navzdory všem slibům nedošlo k požadovaným změnám v československém tisku ani k personální výměně ve vedení KSČ. Požaduje tedy jasné termíny, kdy to bude a jaké opatření KSČ přijme. Sdělit to má Dubček po velvyslanci Červoněnkovi.

O den později, 17. srpna, se v Moskvě schází politbyro KSSS a Brežněv podrobně referuje jak o jednání s Kádárem, tak hlavně o hovorech s Dubčekem s tím, že v Praze akutně hrozí pravicový převrat uvnitř strany a první tajemník není s to tomu zamezit.

Z jednání do Prahy odchází dopis plný konkrétních obvinění, která de facto kopírují výtky sdělené Dubčekovi Brežněvem a z nich vyvozený závěr: „Jsme nuceni Vám to připomenout, neboť řada závažných faktů svědčí o tom, že události se vyvíjely takovým směrem, který zdaleka neodpovídá smyslu naší dohody, a že předsednictvo ÚV KSČ nepodniká účinná konkrétní opatření směřující k její praktické realizaci.“

Kádár se v tentýž den v Komárně naposledy setkává s Dubčekem. Podle reformistů mělo jít o poslední varování. Podle historika Jana Pauera to však byla spíše sondáž, jestli vyvinutý tlak měl efekt a jestli Dubček nakonec opravdu neotočí kormidlem a nepodpoří na poslední chvíli konzervativní síly. Stanul před ním ale zcela dezorientovaný politik, který nebyl schopen ani vysvětlit, jaký program chce na blížícím se sjezdu KSČ navrhnout a prosadit. Kádár pak referoval o hovoru s Dubčekem jako o „neplodném“.

Představitelé pěti států východního bloku následně Brežněva 18. srpna 1968 chválí za jeho rozhodnost; Ulbricht líčí své poslední setkání s Dubčekem v Karlových Varech a označuje československého prvního tajemníka strany za „směs sociáldemokratismu a švejkoviny“. Chce prý jen získat čas do mimořádného sjezdu, aby pak uskutečnili to, že reformní síly vezmou moc plně do rukou a konzervativci budou zatlačeni.

Teď už je to na armádě

Všichni přítomní – Kádár, Ulbricht, Živkov i Gomulka – s intervencí souhlasili. Brežněv nakonec vysvětlil, že samotná akce je řízena armádou a on do ní nebude nijak zasahovat a že je třeba, aby nedošlo k prozrazení, aby vojska mohla postupovat podle plánu. „Činíme odpovědné rozhodnutí. Musíme se zavázat, že se to odsud nikam nedostane. My sami pro to učiníme vše a vás žádáme o totéž.“

Plán, jak se ukázalo, měl jednu zásadní mezeru. Pučisté v Praze kolem Vasila Biľaka a Drahomíra Koldera sice vypracovali postup, jak moc převezmou, ale nebyli schopni jej realizovat. Okupace se povedla po vojenské stránce, ale politický puč selhal, což Brežněv ostatně při posledním jednání také predikoval a upozorňoval, že v této věci bude třeba improvizovat, protože není jisté, co a jak se především v Praze odehraje.

Zatímco „pětka“ v Moskvě rozhodla o intervenci, v Praze většina reformistů ještě věřila, že svou hru uhráli a že možnost vojenské invaze je jen nátlakový prvek, který nikdo soudný nepoužije. Pokud by se tak stalo, byl výsledek navíc předem daný, Československá armáda byla od roku 1948 formována k obraně poměrně krátkého úseku svých hranic proti možnosti vpádu ze západního Německa nebo Rakouska, hranice s „bratrskými zeměmi“ nijak nechránila. Navíc Dzúrovo ministerstvo obrany možnost odporu proti vojskům Varšavské smlouvy neřešilo ani v nejdivočejším snu. Vstoupit do Československa bylo pro vojska Varšavské smlouvy vojensky snadné. Politicky to byl vabank.

Psáno pro DeníkN

Esej Martina Gromana: Česká média jsou v ohrožení. Slýcháme to často, dokonce to psali v novinách, tak to musí být pravda. Minule jsem psal o provinčnosti médií, dnešní, poslední zamyšlení je o mizejícím vlivu. Média, dřív zvyklá na svou nepopiratelnou moc a vliv, jsou překvapena, že jejich slovo najednou málo váží. Jak oslovit společnost, která se rozpadla?

Už dvakrát jsme se odrazili k úvahám o stavu dnešního novinářství od roku 2008, od ekonomické krize, převzetí největších českých vydavatelství místními podnikateli a od nástupu nových médií. Kromě deprofesionalizace a lokálnosti se tento vývoj promítl ještě do jednoho aspektu – do vlivu a moci médií, které dříve měly a které dnes už nemají.

Vrtět hlídacím psem

Devadesátá léta vytvořila nejen silné novinářské týmy, jejichž torza ještě tu a tam porůznu působí, ale především prostředí, ve kterém si novináři i politici navykli na určitý způsob soužití. Prostředí, kde novináři například odhalují nepravosti a politici na to reagují – někdy dokonce rezignací, pádem vlády, změnou zákona apod. Konkrétních kauz a případů, kdy novináři reálně ovlivnili politický vývoj v zemi, bychom našli dost a dost. Díky nim se někteří žurnalisté stávali celebritami a svými texty začali tu nahrazovat politiky, tu ekonomy, tu dokonce policii či soudy.

Součástí hry ale také bylo, že si všichni zúčastnění osvojili pravidla. Včetně protistrany. Takže zároveň politici nebo jiní veřejní činitelé začali velmi rychle používat média jako vlastní nátlakovou zbraň, pomocí níž se snažili ovlivnit výsledky voleb, pošpinit konkurenci, dostat do společnosti svá témata nebo třeba jen přiživit svou popularitu.

To všechno v důsledku přineslo médiím především moc, protože to fungovalo. Proč se to dnes ale nedaří? Proč kauzy, které by dřív vedly k odstoupení problematických politiků, najednou nic nezmůžou? Proč statisícové demonstrace zprostředkované milionům diváků a čtenářů nepošramotí pověst vlády a nejsilnější strany ani trochu?

Rozdrobená společnost

Tradiční moc psaného slova mohla fungovat jen tam, kde existovala společnost, tedy něco, co aspoň většinu občanů státu spojuje. Společný zájem, pojítko. U Stanislava Grosse se ještě dost lidí v zemi shodlo na tom, že koupit si byt z poslaneckých náhrad je fuj, straně začaly padat preference a premiér se poroučel. U Andreje Babiše mnohonásobně vyšší problematické částky sice vyvolají demonstrace, ale nikoli celospolečenskou shodu. Spíše než o rozdělené by bylo namístě mluvit o rozdrobené společnosti.

A v takové není snadné, a asi ani možné, mít masivní vliv pouhým slovem. Nemají ho média, nemají ho politické strany a působí jim to viditelný zmatek. Oslovování společnosti jako celku skrze média přestalo fungovat – a to nejen u takzvaných kauz, ale v zásadě u všech témat (snad s výjimkou koronaviru). Dnes není problém, který by zaujal současnou společnost jako celek, což by novináře i politiky vrátilo do osvědčeného diskurzu.

Jak se to tedy řeší? Novináři i politici si většinou nacházejí svá publika, ta oslovují, s těmi jsou v souladu, a dokonce se stávají jejich hrdiny. Život v bublině je život veselý, ale na vliv na celek je to málo a proslulost tohoto rázu je už pak jen chabým ozvukem té někdejší.

Mocná veřejná služba

Nesourodé prostředí nových médií a sociálních sítí s množstvím zpravodajských, názorových i infotainmentových serverů nemá dřívější sílu celostátních deníků se statisícovými náklady, oslovují příliš malé části populace. Pokud si v posledním desetiletí někdo udržel větší publikum a na politickém vlivu spíše získal, tak jedině dříve neutrální média veřejné služby. Logicky se k nim upnula pozornost velké části publika a také jeho důvěra. Už ze zákona se od nich očekává dodržování profesních principů, pravdivost a vyváženost.

I tady ale najednou sledujeme snahu chovat se stejně jako dříve silná média privátní, komerčně a politicky zaujatě. Místo společenské významnosti témat, která tato média akcentují, místo pravdivosti a kulturního přínosu se klade důraz na spokojenost části publika, na sledovanost, na vlastní politický vliv.

Jeho nejzřetelnějším dokladem jsou snahy politiků o ovládnutí, či aspoň zkrocení médií veřejné služby. Tu bojem části politické reprezentace o Českou televizi a její podmanění, tu dnes již nepokrytou snahou části Rady Českého rozhlasu prosadit do vysílání témata svých spřízněných politických subjektů, aktuálně nejmarkantněji SPD. Ale i to je jen důsledek politického vlivu, který média mít nemají a který jim škodí, podkopává jejich nezávislost, kritičnost, nezaujatost, a tedy důvěru v ně.

Média jsou tak ve výsledku zmatena, že jejich staré metody nic nezmůžou, politici tápou, jak oslovit a mobilizovat voliče mimo svůj okruh, protože přes média už se to nedaří. A publikum v důsledku nemá šanci se v tom vyznat.

Orientaci mu navíc znesnadňují marginální kulturní a společenské války – tu o Mariánský sloup, o výroky děkana Pullmanna, o očkování dětí apod. –, ve kterých se celospolečenská témata ztrácejí, protože jsou trivialitám stavěna na roveň. Sice to novinářům přináší rychlou popularitu, ale také snižuje jejich prestiž na úroveň hospodského plku.

Pokud ohrožená novinářská profese má ještě kdy nabýt svůj společenský význam i v rozdrobené společnosti, bude se muset chtě nechtě vrátit k tomu původnímu. Před osobním zaujetím a sympatií akcentovat společenskou významnost toho nebo onoho tématu, neulpívat na margináliích zajímajících jen úzké skupiny.

Čas přeposílačů

Ředitel Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky Josef Šlerka ve svém nedávném projevu při udílení Novinářských cen apeloval na žurnalisty, aby nebyli jen neutrálními pozorovateli, ale aby ve spleti „nesmyslů, lží a blábolů zaslechli to, o co jde“. K tomu, aby pak takto zjištěnou skutečnost nenechali zapadnout, potřebují prý silný hlas. Ten by ale museli opírat především o svou profesionalitu a bezpodmínečné dodržování standardů novinářské práce. Museli by bez ohledu na oblíbenost dbát na pestrost forem a žánrů, na větší rozhled, a to jak po světě bezprostředně okolním, tak po tom za humny. A nezaplétat se do triviálních politických a společenských sporů a šarvátek.

Jinak tu místo fundovaných komentátorů budeme mít už jen zábavné blogery. Místo zkušených televizáků a rozhlasáků partu youtuberů a podcasterů chrlících rozhovory bez ladu a skladu. Místo zpravodajů, kteří jsou na místě připraveni podat nám informace tak, abychom je pochopili, vřadili do kontextu a mohli s nimi dál zacházet, přeposílače výroků z Facebooku či Twitteru. Místo snahy o uchopení života ve světě sebezahleděnost.

Kritické myšlení o stavu médií nemá být stýskáním nad zaniklým starým světem, ale hledáním cest do budoucna. Žurnalistika má často dojem, že její modernizace je v příchodu nových médií. Je ale až v tom, jak s nimi budou novináři zacházet a jak i jejich pomocí budou šířit obsahy postavené na tradici své profese, s jejími standardy i etickými měřítky. Nebo zda bude stačit už jen počet lajků, kliknutí, sdílení a komentářů k tématům často nepodstatným, ale populárním.

Právě ztrátu vlivu a politické moci by média mohla začít brát jako šanci, jak se z vychýleného stavu začít vracet k ideálu – nezaujaté a mnohdy nepopulární službě veřejnému zájmu.

Psáno pro DeníkN

Esej Martina Gromana: Česká média jsou v ohrožení. Slýcháme to často, psali to v novinách, tak to musí být pravda. Minule jsem se zamýšlel nad ústupem od standardů novinářské profese. Novinářství ale v posledních deseti letech prošlo také dalšími zásadními změnami, které ho podstatně ochudily. Dnes o tom, proč je české novinářství v globálním světě stále provinčnější.

Když kolem roku 2008 zmizeli z českých médií zahraniční vlastníci a nakoupili je zdejší podnikatelé, zdálo se, že zásadní bude zánik nezávislé investigace. Skutečně se rozpadly silné novinářské týmy, například v Mladé frontě DNES, a trh se roztříštil vznikem několika malých redakcí, které od té doby s větším či menších úspěchem bojují o existenci a o poměrně malé publikum, které jim zbylo. Pátrací žurnalistika sice nezanikla, ale její dopad výrazně zeslábl.

Změn, které ve svém důsledku přinesl rok 2008, ale bylo více. S deprofesionalizací, o které jsme mluvili minule, úzce souvisí třeba ústup od mnoha tradičních, osvědčených, nicméně nákladných žurnalistických forem a žánrů, například od zahraničního zpravodajství. Vlivem hospodářské krize vydavatelské domy fakticky zrušily své zahraniční zpravodaje. Většinou při tom argumentovaly malým zájmem českého publika o dění ve světě. Jistě, už dlouho o něm v žádné zajímavé podobě taky neslyšelo.

Spokojení ve svém ďolíčku

Většina českých médií dnes zprávám ze světa dává minimální prostor, přičemž je otázkou, co vlastně jako zahraniční zpravodajství definujeme. Rokování v Bruselu v zásadě zprávou ze zahraničí není, protože se týká také nás coby členů EU. Stejně tak brouzdat z Prahy po zahraničních webech není zpravodajství ze světa. Co se ale děje mimo český ďolík a jak tam venku vlastně lidé žijí, to se dozvídáme jenom sporadicky.

Přitom ještě devadesátá léta byla spojená s otevíráním se světu, a proto také mnoho médií mělo v rámci možného své zahraniční zpravodaje, kteří ve světě trávili mnoho času, znali podmínky ve „svých“ zemích a regionech a byli schopni určit, co je podstatné pro pochopení světa a co ne. Všimněte si, kolik vycházelo dřív knížek zahraničních zpravodajů typu Karel Kyncl a kolik jich máme dnes. Až na výjimky jako Jakub Szántó, Pavla Jazairiová nebo Jan Šmíd těžko pohledat. Navíc i tyto poslední mohykány dříve tak žádané profese zplodila právě devadesátá léta.

Rapidně ubylo také studentů žurnalistiky nebo mladých novinářů, kteří by toužili stát se zahraničáři. Být bloger nebo podcaster je víc trendy a stojí to menší úsilí. Ochudili jsme se tak ale o původní zahraniční reportáže, hlavně ty tištěné, které by nám poměry, realitu i mentalitu tam venku přibližovaly. Pohled na zahraniční reportáže v televizi a rozhlase také příliš optimismu nepřidá – za třicet let se jejich prostor a délka smrskly tak, že se ocitly za hranicí smysluplnosti. Vysvětlete blízkovýchodní krizi, postavení Ujgurů nebo mentalitu současné Ameriky ve dvou minutách.

Soukromá média, pokud se už rozhodnou o světě referovat, využijí spolupracovníka, který v daném regionu žije a je schopen o věci mluvit nebo psát. Dobře jsme to viděli letos na jaře, kdy se český mediální prostor zaplnil spolupracovníky z Itálie, Číny, Ameriky a dalších zemí, kde koronavirus tropil největší škody. Toto ale není zahraniční zpravodajství, jen jeden z dalších projevů deprofesionalizace – snadno se stane, že laik přilákaný takto do médií akcentuje spíše své osobní prožitky než v terénu sesbíraná fakta.

Stejně ošemetná je metoda vysílat do světa ad hoc novináře, když se něco děje – americké či jiné volby, válka, epidemie –, aby z místa dva tři dny psali. Záslužné, potřebné, ale nedostatečné v možnosti skutečně poznat a pochopit dění na místě a fundovaně o něm referovat.

České deníky a týdeníky dnes stálé zahraniční zpravodaje v zásadě nemají. ČTK má obsazeno jen několik postů (a přitom právě z agentur většinu zahraničního zpravodajství redakce u nás přebírají) a také Česká televize a Český rozhlas drží několik pozic ve strategických místech a často hořekují, že na víc nemají prostředky (i když ČT letos vyslala zpravodaje do Istanbulu). Ať už ale z finančních důvodů, nebo pro zdánlivý nezájem publika o světové dění, výsledkem celého úpadku referování o světě u nás je jeden z problémů českých médií – provincionalizace.

Těžko se můžeme bránit dojmu, že to, co se děje u nás, je tak zásadní, že to musí zabírat tolik prostoru v médiích, a svět se nám smrskává na USA, Rusko, Čínu, Brusel a koronavirus, přičemž u velmocí do českého éteru směřují masivně zprávy o potentátech a jejich výpadech na Twitteru a dalších extempore. K tomu skutečně profesionál na místě potřeba není.

Světoví za pár kaček?

Zahraniční zpravodajství je jen jedna z tradičních novinářských forem, která u nás v posledních letech oslabila. Přitom právě na zprávách ze světa kdysi žurnalistika mimo jiné vznikla. Referovala o tom, co se dělo jinde, o místním dění věděli lidé rychleji, snáze a levněji než z novin, třeba z hospody. Na lokálnost, jakou se dnešní česká žurnalistika vyznačuje, má vliv ale i ztráta jiných formátů a žánrů.

Opakem lokálnosti je přirozeně světovost. A to nejen ve významu dosahující světové úrovně co do věhlasu, ale také třeba co do kvality. V tomto ohledu je české novinářství ve svém průměru tradiční, místní, uzavřené a do sebe zahleděné. Úspěchů, které by byly konkurenceschopné třeba v evropském měřítku, máme pomálu.

Jako jeden z hlavních důvodů, proč tomu tak je, je opět po roce 2008 nastoupená cesta ekonomických úspor, kdy redakce nemají a nemohou mít dostatek prostředků na skutečně náročné a v důsledku pozoruhodné výsledky. Dokonce jsme za poslední dekádu znatelně ustoupili z pestrosti forem a formátů, které by měly potenciál takovými být.

Vymizely nejen psané reportáže ze světa, ale de facto psané reportáže jako takové. Dříve bývaly společenské magazíny typu Reflex plné reportáží o víceméně běžném životě, o lidových slavnostech, o místních skandálech, o povodních, o životě běžných lidí. Celebritizace posílena sociálními sítěmi místo toho přinesla hlavně levný, rychlý, obsahově opět lokální a nenáročný rozhovor, kde novinář navíc nese za napsané minimální odpovědnost, to řekl zpovídaný nebo zpovídaná.

Stejně tak bychom mohli upozorňovat na ústup dokumentární tvorby v televizi i rozhlase, absenci žurnalistiky zaměřené na řešení (tzv. solutions journalism), o esejistice či skutečné polemice fundovaných a třeba i mezinárodních odborníků, které by bylo dopřáno takové pozornosti, aby skutečně zasáhla společnost, ani nemluvě. Samozřejmě, jsou tu výjimky a dobré příklady, které bychom asi dokázali dlouho uvádět s patřičně konejšivým efektem, že není zase tak zle (Hyde Park České televize, některé ad hoc projekty Českého rozhlasu úspěšné i na mezinárodním poli).

Ale podívejte se třeba na sousední polskou novinářskou tradici. Stále říkáme, jak jsou na tom tamní média špatně, a ona opravdu zažívají politický vliv na chod redakcí a médií jako celku. Ale mají například silnou školu především psané reportáže, která se věnuje životu v Polsku nebo okolních státech, a ne jen tomu životu populárnímu, ale běžnému. Její výsledky pak dokonce vycházejí v zahraničí. Média tak dávají možnost svému publiku skrze pestré žánry a formy nazřít svět kolem sebe a nějak jej uchopit. Tam, kde je žánrová pestrost a inovativnost, se dá i do budoucna stavět, i kdyby politické vlivy byly jakkoli silné.

Příště o politické moci médií.

Psáno pro DeníkN

Esej Martina Gromana: Česká média jsou v ohrožení. Slýcháme to často, dokonce to psali v novinách, tak to musí být pravda. Většinou se má za to, že je zvnějšku ohrožují politici. Tu tím, že je koupí, tu na ně všelijak tlačí a jindy se netají přáním je rušit. Tato ohrožení přicházejí zvnějšku a není radno je podceňovat, ale dnešní novinařina čelí i ohrožení vnitřnímu. Ve třech pokračováních se dotkneme aspoň některých z nich. Dnes o rezignaci na profesionalitu.

Média a jejich společenskou potřebnost oslabuje, u nás stejně jako ve světě, řada faktorů. Velkou část z nich přinesla tzv. nová média, která dříve elitní svět novin demokratizovala. Což sice může znít sympaticky, ale ruku v ruce s tím jde od krize roku 2008 ekonomický propad vydavatelských domů a ten s sebou nese menší nároky na profesionalitu autorů a důraz na levnější obsahy.

Psala jsem to celý život

Profese je povolání, tedy něco, k čemu jsme buď byli povoláni, nebo se tak sami definujeme. Coby určitá řemeslná dovednost je pak profese podepřena odborností, zkušeností, vzděláním. Má-li být nějaká činnost profesí, vymezuje se většinou vůči ostatním podobným činnostem z hlediska prestiže, moci, umu a podobně. Jako se medicína vymezila vůči bylinkářství nebo šarlatánství, věda vůči pověrám, řemeslník vůči kutilovi, tak se také žurnalistika profesními standardy vymezila vůči ostatnímu psaní.

Je tu samozřejmě rozdíl ve volnosti přístupu k profesi – operovat srdce nemůže každý, kdo se nebojí krve, ale jen aprobovaný specialista. V novinářství vládnou volnější poměry, žurnalistika v takto přísném slova smyslu plnohodnotnou profesí není. Působit v médiích všeho druhu může leckdo i bez atestace, vzdělání, erudice, často jsou dokonce v tomto ohledu jistá míra amatérství či talent vydávány za klad. Zhusta jde ale o klad s ohledem na výsledky pochybný.

Profese se také odlišují svou etikou, souborem pravidel kladených na profesionála, které jsou vyšší než u ostatních členů společnosti – novinář by měl dodržovat přísnější pravidla než kdejaký bloger a nepsat, co mu slina na jazyk přinese. Zpravodaj by měl ověřovat informace z více zdrojů, a ne jen lovit výroky zúčastněných. Komentátor by měl odolat tlaku obecného mínění, stavět argumentaci na ověřených faktech a hledat jejich relevantní výklad. Analytik uvádět data v patřičném kontextu atd. Novinář, i když si to dnes mnozí vydavatelé nemyslí, totiž odpovídá jen publiku a jeho společenskému zájmu.

V neposlední řadě se profese pozná podle toho, že se proti ostatnímu světu svým způsobem uzavírá – právě vzděláním, praxí, atestacemi, kodexy, aby tak klientům zaručila patřičnou úroveň své služby. Zároveň svým příslušníkům poskytuje jistotu, že budou mít práci, prestiž, zajištění a podobně. A právě zde je vidět, že žurnalistika není skutečnou profesí, i těch několik hrází, kterými se oddělovala od ostatního psaní ve veřejném prostoru, zaniklo a přístup k různým formám publikování, často i těm dříve poměrně prestižním, mají také mnozí amatéři.

Novinářství se tak masivně potýká s postupnou deprofesionalizací. To, jestli někdo je nebo není novinář, neurčuje žádná stavovská organizace, univerzita nebo komora, ale jen novináři mezi sebou a jejich publikum, po němž v tomto ohledu ale těžko můžeme požadovat, aby se při konzumování obsahů v médiích ještě zabývalo tím, jestli ten, kdo je stvořil, je profesionál ctící vlastní profesní pravidla.

Tato náročná a oproti dnešnímu trendu pomalá práce pak ve výsledku z hlediska čtenáře klidně stojí vedle textu někoho, kdo píše bez kontextu, bez informací, bez ověřování a bez odpovědnosti. Jednou se jedné komentátorky specializující se desítky let na východní Evropu zeptali, kolik času věnovala psaní a přípravě svého aktuálního komentáře – odpověděla jedinou správnou možností: celý život. Od blogera komentujícího tu to, tu ono takovou odpověď čekat nelze.

Slavní až po smrti

V minulosti se přitom žurnalistika také poměrně profesionalizovala jako každý jiný obor sama ze sebe, i když vlastně zůstala na půli cesty, stala se svobodnou profesí, nebo chcete-li semiprofesí. Nastavovala si své standardy a specializace, a to nejen ty obsahové (ekonomika, politika, kultura, zahraničí, sport atd.), ale také provozní (šéfredaktor, editor, odpovědný redaktor, korektor, různé druhy zpravodajů, reportérů, komentátorů, recenzentů, kritiků, dramaturgů, fotografů apod.).

Dnes je tu zřetelný ústup i od těchto elementárních nároků na profesionalitu. Zpravodaj je s různou mírou kvality zároveň často fotograf nebo kameraman, moderátor, k tomu píše blog či komentuje dění na sociálních sítích, editora či korektora zhusta ani nemá a rovnou publikuje.

Děje se tak nikoli jen vlivem nových médií, ale také k tomu masivně přispívají vydavatelé, majitelé, ekonomický tlak, ale i samotní novináři, kteří jsou novými médii často natolik uhranuti, že profesní standardy odkládají jako nemoderní veteš. Stávají se hvězdami sociálních sítí okouzlenými ohlasem, který vzbuzují jejich názory, a vyznačujícími se snahou stále znova a znova zaujmout. Z pozic profesionálů se tak dobrovolně vydávají vstříc amatérům ve svém oboru. Namísto profese přišla touha po proslulosti.

Ferdinand Peroutka kdysi řekl, a nebylo to v jeho době nic objevného, že novináři bývají, pokud vůbec, slavní až po smrti, ale nikdy ne za života. V době sociálních sítí by mu mnozí jeho následovníci za takové moudro asi pěkně poděkovali.

Nejde o to, že moderní technologie demokratizovaly možnosti publikování všech názorů a názorů všech, ale o to, že tím zaniklo, či jsme ho odložili jako zbytečně obtěžující, měřítko relevance takového názoru či informace.

CTRL C a CTRL V žurnalistika

Nová média navíc nabízejí novinářům možnost výrazně si práci zjednodušit. Namísto přímé účasti na události stačí její ozvuk na sociálních sítích nebo vyloženě virtuální události. Novinářem tak je parlamentní zpravodaj, který roky života tráví ve Sněmovně, zná poslance, sleduje jejich výkony a výroky a dovede je vřadit do náležitých souvislostí, stejně jako ten, kdo v neděli večer vytáhne z Twitteru několik peprných výměn mezi ministry na libovolné téma a udělá z nich článek spekulující o koaliční roztržce.

To, že sami politici takto nabízejí lákavé sousto, aby byli v médiích a mohli demonstrovat publiku své názory, případně odvahu v několika větách setřít oponenta, a že novinář se tu stává spíše nástrojem než kriticky myslícím profesionálem, je už jen smutným důsledkem takové praxe.

Novinář se tak často mění spíše v rešeršistu nuceného v krátkém čase a s vynaložením minimálního úsilí, a tedy peněz sesbírat čtivý materiál s lákavým titulkem, a to i několikrát denně. Na hloubce poznání a postižení dané problematiky to pak je znát. Obsáhlé analýzy, dlouhodobá investigace, stejně jako odborní žurnalisté věnující se jen a pouze svému tématu stojí peníze a jejich návratnost je problematická. A tudíž jich ubývá.

Pokud na novinářství aplikujeme výhradně měřítka byznysu, nemůže nám vlastně vyjít nic jiného. Veřejný zájem, společenské povědomí či kulturní přínos jsou tu pojmy přesouvající se do oblasti luxusu, který si nemůžeme dovolit. Jejich absence má ale na úroveň společnosti a její schopnost rozeznávat podstatné od triviálního zásadní dopad.

Pokud vydavatelé, vysílatelé, ale také sami novináři nebudou trvat i ve světě nových médií na profesních standardech a budou z nich naopak pod zdánlivě realistickými ekonomickými argumenty či okouzleni vlastní popularitou a čísly čtenosti ustupovat, ohrozí tak svou profesi sami mnohem více, než se to kdy povede kterémukoli politikovi.

Příště na téma provinčnost.

Psáno pro DeníkN

Komentář Martina Gromana: Před sedmdesáti lety, 27. června 1950, byla tehdejším komunistickým režim spáchána justiční vražda na Miladě Horákové (a dalších třech odsouzených ve stejném procesu – Janu Buchalovi, Záviši Kalandrovi a Oldřichu Peclovi). Než si znovu pustíme televizní dokumenty s výpověďmi pamětníků nebo film Milada, je možná vhodná chvíle se ptát, jestli nám stačí tragický příběh o vraždě nevinné ženy, nebo za ním budeme hledat i něco víc pro naši současnost. Případ Horáková totiž klade nepříjemné otázky po společenské vině a pasivitě.

Život, práce, zatčení, mučení, proces i vražda Milady Horákové jsou dnes už dobře zmapované. Za třicet let se jim věnovalo mnoho autorů přes historiky Karla Kaplana, Pavla Palečka, badatelku Zoru Dvořákovou po dokumentaristy Martina Vadase či Marka Janáče a další. Opakovat známá fakta není tedy třeba. Otázkou je, co z toho příběhu přes veškeré poznání zbylo, co jsme si odnesli.

Milada Horáková je nepopiratelná oběť a jako taková bude vždy připomínána. Její vrazi jsou známi a jako takoví nesmí být zapomenuti. Pokud bychom ten příběh ale zas a znovu redukovali na vyprávění o justiční vraždě, bylo by to málo. Byl by to příběh uzavřený a časem zapomenutý. Jenže politická vražda nevinné ženy a matky bude dál jitřit a rozdělovat, protože je to ukázková nespravedlnost.

V hlavní roli nezájem

Když ale příběh nahlédneme v kontextu, přidáme více aktérů a vše bude složitější. Přibudou nejen sovětští poradci a jejich zdejší komunističtí pomahači, nejen novináři, kteří o procesech poslušně a nekriticky psali, ale také ti, kteří na jaře 1950 podepisovali petice a dopisy žádající smrt pro Miladu Horákovou a další obviněné. Těch dopisů a petic adresovaných Klementu Gottwaldovi a Státnímu soudu bylo více než 6300.

To jsou desetitisíce obyčejných lidí, kteří tehdy udělali, co se po nich chtělo. Pro někoho se stali, jak zpívala kapela Prohrála v kartách ve své „agitce“ Milada, „partičkou dvou milionů malejch sráčů“, oni si přitom nejspíš jen z pochopitelných důvodů nechtěli dělat problémy. Velký problém tím ale přidělali svým potomkům. Problém viny a lhostejnosti.

[su_box title=“Proces s Miladou Horákovou“ style=“glass“ box_color=“#94a1c4″]Konal se od 31. května do 8. června 1950 v Praze. Odsouzeno v něm bylo třináct obviněných – osm bývalých funkcionářů strany národně socialistické (Horáková, Zemínová, Kleinerová, Buchal, Hejda, Nestával, Pecl, Přeučil), dva sociální demokraté (Peška, Dundr), dva funkcionáři strany lidové (Hostička, Křížek) a jeden obviněný z trockismu (Kalandra). Žaloba je vinila, že z nenávisti k lidově demokratickému režimu připravovali protistátní puč a teroristické akce ve spojení se Západem.

Milada Horáková, Jan Buchal, Záviš Kalandra a Oldřich Pecl byli popraveni. Jiří Hejda, Antonie Kleinerová, Josef Nestával a František Přeučil dostali doživotí. Bedřich Hostička 28 let, Zdeněk Peška 25 let, Jiří Křížek 22 let, Františka Zemínová 20 let, Vojtěch Dundr 15 let.

Na hlavní proces byly navázány desítky dalších následných soudů po celé republice a počet obžalovaných dosáhl čísla 639. Včetně následných procesů bylo uděleno celkem 10 trestů smrti, 48 doživotních trestů a další tresty odnětí svobody v souhrnné délce 7830 let.[/su_box]

Hledáním jejich motivací se vždy otevře nekonečná debata o společenské vině, která má tendenci sklouzávat buď k radikálním ex post odsudkům, nebo nemístnému moralizovaní. Morálka se pak mění v kýč. Nemá přitom mnoho smyslu hledat důvody, proč tolik lidí neváhalo podepsat žádost o smrt pro ženu a matku. Nebudou překvapivé – strach, vlastní zloba, pomýlenost, slepá víra, nekritické myšlení, davovost. Mnohem zajímavější by bylo pátrat po tom, co tolik lidí při tom podepisování a po něm asi tak mohlo cítit a jak se se svým činem srovnali.

Napovědět může kniha Petra Koury a Pavlíny Formánkové „Žádáme trest smrti! Propagandistická kampaň provázející proces s Miladou Horákovou a spol.“ Nejde o studii sledující, co se to stalo s poválečnou československou společností, že se mohla takto zachovat. Je to „jen“ edice pramenů, hlavně právě článků, petic a dopisů žádajících trest a někdy výslovně volajících po krvi.

Jistěže to byla kampaň připravovaná režimem a jeho představiteli. Nejspíš v tom bylo i mnoho snahy zařadit se, nevyčnívat, neprovokovat odpíráním poslušnosti, přizpůsobení se. Nejvíce z těch všech zdánlivě agilních a bojovných textů, často podobných jako vejce vejci, ale paradoxně vysvítá nezájem – o osud obviněných i o stav vlastního svědomí.

Kolektivní vina dětí i jejich krmičů

Všechno to začalo dřív – jak s Horákovou, tak s těmi, co žádali její smrt. Nejen v březnu 1950, kdy se celá kampaň chystala. Nejen v předchozím soudu s kněžími, kdy si mnozí aktéři procesu s Horákovou už zkoušeli své role. A to jak novináři píšící pod přímým vedením ÚV KSČ o procesech, tak autoři propagandistických brožur a filmů, nebo prokurátor Josef Urválek a dělnická prokurátorka Ludmila Polednová, kteří už tady řečnili o „zločineckém spiknutí proti republice“, „špionážních rejdech ve službách imperialistů“ či „zákeřné přípravě třetí světové války“ atd.

Začalo to už před únorem 1948, už třetí republikou, válkou samotnou i republikou druhou, kdy se společnost radikálně proměnila a smyslem života se stalo přežít za každou cenu, někdy se přizpůsobit, nad nespravedlností lhostejně mávnout rukou, zavřít oči, upínat se k běžným radostem života a vychovávat v tomto praktickém modu vivendi další generace.

Jen tato lhostejnost naučená jako praktická dovednost, jak žít i v časech, kdy to k životu moc není, mohla otupit svědomí a pocit elementární spravedlnosti natolik, že rekreanti z Luhačovic mohli psát Státnímu soudu, aby Horákovou a spol. potrestal co nejpřísněji. Astronomové z Československé astronomické společnosti viděli, že pravou vlastí obviněných „byl kapitalistický svět, pravými přáteli imperialisté, kterým chtěli náš národ zaprodat“.

Krmičky a krmiči z ostravských velkovýkrmen psali, že „Zenklové a jemu podobní nám republiku rozbíjet nebudou“. Učitelé z Hrozenkova slibovali, že o procesu řeknou svým žákům a jejich rodičům budou na schůzích číst Makarenkovy spisy o výchově, aby už nikdy v této zemi nevyrostli takoví zrádci. Zaměstnanci pivovaru v Popovicích odpovídali „na záškodnické pikle naší reakce a naší zrádné emigrace ještě usilovnější prací a zvýšením bdělosti a ostražitosti“.

Nejsmutnější bylo zneužití dětí, které prosily prezidenta Gottwalda a Státní soud, aby jim neznámou Miladu Horákovou přísně potrestal. Učitelé a rodiče je vybízeli nejen k podepisování, ale rovnou k návyku na udávání, když jim diktovali dopisy o tom, že „děti těchto obžalovaných jistě pláčí, že mají takové rodiče, kteří kopou nové hroby pro ně a pro nás všechny. My však prohlašujeme, že si republiku rozvracet nedáme a že každého podezřelého ohlásíme“.

Časopis Pionýr s podtitulem Škola a svět ostatně dětem jasně říkal, co je správné, možné a přípustné požadovat. Horáková v něm byla školákům líčena jako zkrachovalá politička ve službách milionářů, které „Vítězný únor udělal tlustou čáru přes její pletichářský rozpočet. Šla podle Pionýra proti lidu a ten ji vyhodil na smetiště dějin“.

Jak připomínají Koura s Formánkovou, nejen do dětských myslí se dostávala nenávist jako integrální prvek dobové morálky, ale celá dobře připravená kampaň vědomě usilovala o co největší zapojení občanů, aby tak nešlo proces právě v tehdejším kontextu snadno vnímat jako výsledek politického boje mezi aktuálně vítěznými komunisty a poraženými demokraty, které pro výstrahu všem, kdo by se snažili o odboj, komunisté brutálně likvidují. Všichni se na tom měli podílet, aby to byla vina kolektivní.

Pokračování na DeníkN