Srpen | 2018 | Martin Groman

Božena Jirků přišla do Nadace Charty 77 z České televize před více než 25 lety.
Jednou měla ve studiu jako hosta Františka Janoucha, zakladatele nadace, a ten jí řekl: „Nechcete nám pomoct s Kontem Míša?“ Tak šla, v roce 2002 se stala ředitelkou a zůstala dodnes.

Text: Martin Groman / Foto: Michael Kratochvíl

Tehdy u nás byla jediná nadace, a to Hlávkova z roku 1904, ale ta nevyvíjela žádnou činnost. My jsme začínali s Kontem Míša, projektem na nákup Leksellova gama nože na nekrvavé operace mozku. Ten se podařilo koupit díky ohromné celonárodní sbírce – měli jsme tehdy dopis žádající o podporu a s tím jsem obesílala dárce, podepsali ho František Janouch a Olga Havlová, no to se dělal fundraising skoro sám… Vybrali jsme sto milionů na koupi nože. Michal Budínský, kterým to celé začalo, zemřel letos. Prodloužili jsme mu život o šestadvacet let.

Máte mezi vozíčkáři, kterým jste pomohli, příklady, které inspirují ostatní k lepšímu životu?
Vemte si třeba takového Martina Kováře – učitel, který skončil na vozíku, dal se na sport, vyhrál paralympiádu a dneska je ombudsmanem ČSOB. Nebo jsme pomáhali klukovi, který se vyučil, ale vysekal se na motorce a na vozíku si pak udělal gympl i vysokou a je právník a pomáhá v Brně ve velké neziskovce, podobné jako Paraple. Svět přišel asi o šikovného truhláře, ale získal mnohem víc. Kdysi jsme Kontem Bariéry upozornili, že mezi námi žijí vozíčkáři. Nebylo to úplně jednoduché v nadaci, která ze Švédska pomáhala hlavně disentu v Praze. František Janouch přijel ze Stockholmu a říká: „Tady vozíčkáře nevidíš, kde jsou?“ No byli zavření doma, protože se nikam nedostali. Tak jsme to začali měnit.

K přečtení celý rozhovor zde

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=EuRaqbpNcok“]

Srpen 1968 nebyl jen šokem pro Čechoslováky. Utopie komunismu skončila pod koly okupačních tanků pro celý svět. Mnohým bylo zřejmé, že teď už nelze věřit politickým vůdcům, když jednají takto. Nelze věřit Břežněvovi, který okupaci nařídil, nelze věřit ale ani Dubčekovi, Svobodovi, Smrkovskému a dalším, kteří se podvolili a následně sami přivedli svou zemi k normalizaci. Výjimek bylo tragicky málo.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=feLYZxY7S54″]

[su_pullquote]z deníku spisovatelky a kritičky Lydie Čukovské, 21. srpna 1968
“A je tady, ta srpnová katastrofa, kterou jsem čekala: Okupovali jsme Československo. Je to katastrofa pro Čechy, pro naše intelektuály, ale především pro naše lidi, kteří zase uvěřili všem těm lžím a sprostotám, co tisknou sovětské noviny.”[/su_pullquote]

Odkaz Pražského jara přes to všechno zůstal dodnes inspirativní, proto se o něm stále diskutuje. Mrtvé myšlenky a zasuté příklady nikoho neoslovují, Pražské jaro stále ano. Ať už se s ním vyrovnáváme odsudkem nebo hledáním stále živých myšlenek, které přineslo, nebo jen pouhým vzpomínáním. Právě toto ukázala konference, která se Pražskému jaru věnovala letos na přelomu května a června v Moskvě. Spolupořádaly ji hned tři tamní organizace – mezinárodní sdružení Memoriál, Gorbačovova nadace a Sacharovovo centrum. Za českou stranu to pak byl Ústav pro studium totalitních režimů a České centrum v Moskvě.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=1D248GYtBzE“]

Na moskevské konferenci se tak sešli ruští, čeští a slovenští historici, publicisté a pamětníci. Ale také ti, kteří v současném Rusku vidí v Pražském jaru inspiraci pro své dnešní konání a hledají cestu pro budoucnost své země. Události roku 1968 u nás i ve světě se probíraly z mnoha úhlů pohledu a stále hovor utíkal k současnosti, především k té Ruské.

[su_pullquote align=“right“]z deníku literárního kritika Igora Dědkova, 21. srpna 1968
“Historický den. Vojska vstoupila do Československa. Stydíme se, ale jsme bezmocní. Nikoho nezajímají názory lidí jako jsme my. Jsme nicky. Češi jsou zaskočeni a šikanovaní, dokonce i ti, kteří nikdy nebyli spojeni s komunismem a zapojeni do politiky. Ti se dočkali.”[/su_pullquote]

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=KTCElyWuhzw“]

Nejinak tomu je také v pořadu Martina Gromana Pražské jaro v Moskvě – přičemž míněno je jaro roku 1968, kdy se na Rudém náměstí několik dní po okupaci sešla hrstka statečných, která proti vstupu vojsk protestovala, ale i jaro roku letošního, kdy se právě na události staré padesát let v Moskvě vzpomínalo. Kromě rozhovorů s účastníky historické konference uslyšíme záznam kulatého stolu Paměť a mýtus a také ukázky z deníků a vzpomínek ruských intelektuálů právě ze sprna 1968.

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=2wcBOsEh9Uw“]

V pořadu Pražské jaro v Moskvě hovoří právník Petr Pithart, novinář Martin Milan Šimečka, rusista Tomáš Glanc, spisovatelka Ljudmila Ulická, politik a historik Vladimir Lukin, ředitelka organizace Memoriál Elena Zhemkova, novinář Andrej Kolesnikov, ředitelka Gorbačovovy nadace Olga Zdravomyslová a ředitel Sacharovova centra Sergej Lukaševskij.   

Pražské jaro v Moskvě, ČRo Vltava, 21. 8. 2018, 19:00

Zde k poslechu