Božena Jirků přišla do Nadace Charty 77 z České televize před více než 25 lety.
Jednou měla ve studiu jako hosta Františka Janoucha, zakladatele nadace, a ten jí řekl: „Nechcete nám pomoct s Kontem Míša?“ Tak šla, v roce 2002 se stala ředitelkou a zůstala dodnes.
Text: Martin Groman / Foto: Michael Kratochvíl
Tehdy u nás byla jediná nadace, a to Hlávkova z roku 1904, ale ta nevyvíjela žádnou činnost. My jsme začínali s Kontem Míša, projektem na nákup Leksellova gama nože na nekrvavé operace mozku. Ten se podařilo koupit díky ohromné celonárodní sbírce – měli jsme tehdy dopis žádající o podporu a s tím jsem obesílala dárce, podepsali ho František Janouch a Olga Havlová, no to se dělal fundraising skoro sám… Vybrali jsme sto milionů na koupi nože. Michal Budínský, kterým to celé začalo, zemřel letos. Prodloužili jsme mu život o šestadvacet let.
Máte mezi vozíčkáři, kterým jste pomohli, příklady, které inspirují ostatní k lepšímu životu?
Vemte si třeba takového Martina Kováře – učitel, který skončil na vozíku, dal se na sport, vyhrál paralympiádu a dneska je ombudsmanem ČSOB. Nebo jsme pomáhali klukovi, který se vyučil, ale vysekal se na motorce a na vozíku si pak udělal gympl i vysokou a je právník a pomáhá v Brně ve velké neziskovce, podobné jako Paraple. Svět přišel asi o šikovného truhláře, ale získal mnohem víc. Kdysi jsme Kontem Bariéry upozornili, že mezi námi žijí vozíčkáři. Nebylo to úplně jednoduché v nadaci, která ze Švédska pomáhala hlavně disentu v Praze. František Janouch přijel ze Stockholmu a říká: „Tady vozíčkáře nevidíš, kde jsou?“ No byli zavření doma, protože se nikam nedostali. Tak jsme to začali měnit.
