Komentář Martina Gromana: Při výročích našich moderních dějin se celých třicet let pravidelně vrací pojem vyrovnání se s minulostí. Už to samo napovídá, že jde o nekonečný proces. Život s vědomím historických kořenů však klade zásadnější otázku. Jsme už dost svobodomyslní na to, abychom se sžili se svými dějinami, nebo je naše myšlení pořád napadeno bacilem totality?

Tak jsme si po roce zase připomínali 25. únor 1948 a za chvíli máme kulatiny března 1939. Hodně se toho letos napíše o roce 1989. V médiích se při výročích totalitních mezníků našeho moderního státu vždy vynoří téma vyrovnání se s minulostí. Chyba je už v termínu samotném. Mnozí historici a myslitelé zatím spíš marně opakují, že by mělo jít o neukončený a neukončitelný proces vyrovnávání se – ne o jednorázové vyrovnání se s minulostí.

Mentálně v tomto stále přešlapujeme v 90. letech minulého století, kdy se hojně mluvilo o vyrovnání se s nedávnou totalitní minulostí, o tlustých čárách za ní, o konci dějin. Dějiny nemají počátek a konec, jednotlivé události nejsou konzervy v čase, mají své příčiny, důsledky, dopady, trvají v nás, v našem pohledu na svět, v našem myšlení a prožívání světa.

Marné hledání vzoru

Navíc i ty velké, politické dějiny si silně zpřítomňujeme skrze zkratky a mýty. Protektorát nebyl jen vnucenou nacistickou správou, nebyl jen německý, ale také náš, český. Stavěl na první republice, pracoval s jejím odkazem, především formou negace. Třetí, poválečná republika nebyla krátkým nadechnutím demokracie, ale přechodem mezi totalitami a sama nesla prvky omezené demokracie, tedy jakési soft totality. Těžko pak mluvit o puči.

Komunismus sám neskončil v roce 1989, jeho idea zhasla v srpnu 1968, jeho režim v listopadu 1989, ale jeho ducha si sebou vlečeme dál, protože stále čekáme na onu tlustou čáru. Tu však nelze udělat za formami myšlení, za mentálním odkazem minulosti, za schématy chování, která si neseme v sobě a předáváme je dál.

Právní historik a sociolog Jiří Přibáň v knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou nazvaném Hledání dějin nedávno připomněl známý, ale opomíjený fakt, že „historie je proces zpřítomňování dějin, v němž minulé události získávají význam a smysl pro současné generace“. Připomíná, že právě u totalitních systémů platí tento přesah minulosti do současna velmi silně. Příběhy z doby totality si vyprávíme proto, abychom porozuměli současnosti. Pokud si je nevyprávíme celé a co možná nejvíce pravdivé, pokud je vyprávíme jen jako příběhy o nich, ale ne také o nás, pak se to na současnosti nutně projeví.

V 90. letech argumentoval dnes již zesnulý funkcionář KSČM Miloslav Ransdorf a mnozí jiní u nás, ale také v Polsku a dalších postkomunistických státech příkladem Španělska, které v sedmdesátých letech zdánlivě poklidně a hladce přešlo od frankismu ke konstituční monarchii. Nikdo nenesl následky, sochy se hned nebouraly, vše v poklidu. Jednak to však bylo složitější, jednak tato argumentace stavěla právě na principu jednorázového, definitivního vyrovnání se s minulostí. A pochopitelně nahrávala spíš těm provinilým z minulého režimu, a tak se k ní mohutně hlásili a vzývali ji.

Ani příměr k poválečné denacifikaci Německa, často skloňovaný v době jednání o česko-německé deklaraci, neseděl dobře. Jednak denacifikace probíhala záhy po konci nacistického režimu, my jsme byli například od stalinistických padesátých let mnohem dál, jednak byla mnohem důslednější a radikálnější než cokoli u nás po roce 1989, ale hlavně ji prováděli spojenci, tedy vnější síla.

Mnohem blíž nám mohl být příklad Rakouska, kde až do aféry prezidenta Kurta Waldheima v druhé polovině osmdesátých let přetrvávala obecně sdílená představa o Rakousku jako jedné z prvních obětí expanzivního Hitlerova režimu. Až otevřená diskuse nad rolí hlavy státu za války a označení Waldheima řadou států za personu non grata rozpoutaly větší diskusi o roli samotných Rakušanů za druhé světové války.

Přešlapování nad vinami

Nic podobného se však u nás nedělo. Prožili jsme a prožíváme mnoho diskusí o angažmá veřejných postav u státní bezpečnosti, ale nikdy jsme nepřešli k větší reflexi toho, co znamenalo v době normalizace spolupracovat s StB a jací lidé se k tomu propůjčovali, jaké všemožné důvody je k tomu vedly a proč. Neptali jsme se ani dost na to, co udělala totalita s naším myšlením, vztahem ke státu a k sobě navzájem, ale hledali jsme spíš ony velké příběhy – velkou zradu, velký zločin a velkou oběť.

A tak jsme se – tím nechci říct, že vyloženě špatně nebo marně – po roce 1989 spokojili s třemi základními porevolučními principy – rehabilitací, restitucí a lustracemi. Všechny v sobě nesly svá úskalí a narážení na ně velmi rychle oslabovalo víru v dopad a samotnou smysluplnost těchto principů, které měly pomoci právě onomu vyrovnávání se s minulostí.

Na středoevropské poměry jsme v solidní míře rehabilitovali poškozené, odměňovali a vyzdvihovali statečné a oběti. Přestože i to mělo své limity, jak ukazuje případ bratří Mašínů. Jen velmi opatrně se u nás vždy našlapovalo kolem pojmu viny. Vnést jej masivně do veřejného diskursu mohla a měla především justice odsouzením hlavních viníků z doby totality. Bývalo by to mělo jeden pozitivní efekt, ony velké viny by byly zjevné, ukázalo by se na viníky, přiznala by se už samotná jejich existence a dalo by se postupně dále a hlouběji debatovat o vinách menších, každodenních.

Když však byla odsouzena ani ne čtyřicítka vyšetřovatelů, věznitelů a tyranů minulého režimu, když mnozí unikli bez trestu, jak pak hovořit o vině? A pokud zjevní viníci vyšli bez trestu a mohli veřejně relativizovat své někdejší postoje a činy, ospravedlňovat je a nestydět se za ně, jak pak chtít po běžných občanech tehdejšího státu, aby se ptali po své vlastní vině? A proč by to vůbec měli dělat?

Justiční spravedlnost je ovšem naštěstí jen jednou z metod, jak téma viny a vztahu k vlastní minulosti vnést do společnosti, která se svým moderním dějinám stále více vzdaluje. A to nejen kvůli ubíhajícímu času, ale také nedostatečnou výukou ve školách, neochotou se k minulosti vracet ve veřejném diskursu a v neposlední řadě relativizací tehdejší nesvobody všemi těmi výroky o tom, jak za komunismu zase nebylo tak špatně. V poslední době jsem potkal nemálo učitelů dějepisu ze středních a základních škol, kteří si unisono stěžovali, jak za nimi chodí rodiče a prosí, aby dětem neříkali takové hrůzy o komunismu a nacismu, že je to smutné a moc vážné…

Stále více se před dějepisci otevírá téma společenských sond, poznávání běžného života v totalitě a jeho aspektů. Je třeba ukázat, jaký význam pro pochopení dneška má pochopení moderních dějin, dějin totalitního systému, totalitního myšlení. Když se podržíme onoho února 1948, víme už, jak proběhlo převzetí moci v politických strukturách a kdo za co mohl a nemohl. Zbývá ještě dostatečně hlasitě a jasně odvyprávět příběh toho, proč samotné společnosti nevadil tento finální přestup k dominanci komunistické strany.

Osvobozeni od politiky?

Při vyrovnávání se s minulostí nejde jen o příběhy jaksi dějinné, hrdinské či zrádcovské, ale také o to, nezapomínat, jak jsme tehdy mysleli, co nás formovalo, co nám říkali doma a ve škole, jak jsme se učili někde něco neříkat, aby nám to někdy v budoucnu neuškodilo, co to asi dělalo s naším myšlením atd.

Ptát se proč, proč už jen pár měsíců po konci první republiky nevadilo tak mnoha občanům republiky druhé, že jejich vláda přijímá po Mnichovu antisemitské zákony. Ne vláda okupační, ale vláda vlastní. Už tady zaniká představa o české společnosti jako o oběti vnějších politických a diplomatických her a vztahů. Pozdější kolaboranti se však rodili právě v onom půlroce mezi zářím 1938 a březnem 1939. Parlament se v tu dobu nescházel, vláda brala rozhodování čistě na sebe, což znamená jediné – konec parlamentní demokracie jako takové. Tichý a bez protestu.

Proč po válce nevadilo někdejším voličům agrární strany, že byla zakázána? Proč nevadilo čtenářům některých novin, že nebyly povoleny? Jistě, mělo to své racionalizované výklady a nešlo jim upřít dobovou logiku. Ale proč nevadil samotný princip, že stát sám část svobod popře a zakáže? Už to byla cesta k únoru 1948.

Pak není divu, že nevadily akční výbory, které v krizových dnech de facto převzaly vládu nad zemí, aniž by k tomu měly jakoukoli oporu v Ústavě či jiném zákonu. Zájem jedné skupiny občanů, v tomto případě komunistů, byl postaven nad zájmy jejich politických oponentů i souputníků, nad zájmy majitelů firem, továren, statků, čehokoliv…

Nevadilo to, protože vše odpovídalo něčemu v nás, v našem myšlení, které už bylo zavirováno totalitou, jednou pravdou, jedním jediným možným dobrem. Někdo slíbil, že teď už všechno bude rychlejší, efektivnější, bez starostí, bez těch, co nám svým myšlením chtěli svět zbytečně komplikovat, co to viděli jinak. Občan se nebude muset už zabývat otravnými aspekty rozhádané politiky, všechno se rychle zařídí a bude. Akorát z občana už pak nebude skutečný občan v onom tradičním demokratickém smyslu.

„Českému voliči,“ říká v knižním rozhovoru Hledání dějin Jiří Přibáň, když hovoří o únoru 1948, „se tak nabídlo vysvobození z politiky, které tradičně nedůvěřoval. Myslím, že tento příslib vykoupení společnosti z její politické existence a možnost představovat si, že jsem jen pasivním účastníkem velkolepého historického zápasu, který už je předem rozhodnut, byl pro legitimitu komunistické strany zrovna tak důležitý jako tradičně rovnostářské hodnoty moderního českého národa.“

Jiří Přibáň s odkazem na myšlenky Hannah Arendtové dále připomíná, že „prvním znakem a současně nejhorším zločinem totalitarismu je jeho schopnost učinit z obětí spoluviníky“. A mezi tyto oběti je třeba počítat nejen ty vyloženě režimem postižené, ale i ty, kteří byli jaksi nečinně a nedobrovolně odsouzeni k životu v totalitním systému.

Nemohl se nepodepsat na jejich myšlení, nazírání reality, ať už ji trpěli, vzdorovali jí nebo se ji snažili prostě nebrat na vědomí a žili své zdánlivě běžné životy. Někde tady se v české společnosti rodí její dnešní uzavřenost a malá ochota k veřejné angažovanosti, braní se za své věci, obava před vnějším světem a ostražitost vůči němu nepodepřená jakoukoli zásadní zkušeností.

„Způsob, jakým se chceme vyrovnávat s totalitarismem,“ pokračuje Jiří Přibáň, „paradoxně dokazuje, že neumíme přijmout základní předpoklad života ve svobodné, otevřené společnosti, totiž hodnotovou a názorovou pluralitu. Hodnotový pluralismus chápeme jako cosi nebezpečného, co nás ohrožuje, i když svobodu nejvíc ohrožuje monistická představa, že je jen jedna pravda a dobro, a proto mají politici i všichni ostatní povinnost toto dobro a pravdu prosadit proti všem, kdo se od nich tak či onak odchylují.“

Naslouchat běžným příběhům

Má-li u nás docházet k onomu vyrovnávání se s minulostí, musíme přestat opakovat už mnohokrát řečené příběhy o komunistickém puči, převratu a všech jeho aktérech, o zlých okupantech a pokorných obyvatelích české kotlinky. Nezapomínat na ony příběhy z velké politiky a dějinných zvratů, neodsouvat je, ale přidat k nim také příběhy toho, jak reagovali, nebo spíš nereagovali řadoví občané, proč se tak dělo, proč jim to vyhovovalo a proč bez odporu, ne-li někdy dokonce s krátkozrakým zadostiučiněním vůči politikům, sousedům, nadřízeným a tak dále přistoupili na omezení vlastní svobody.

Součástí argumentace totalitářů vždy bylo zpochybňování demokratických institucí. A to je riziko pro demokracii. Parlament před rokem 1989 rozhodně nebyl žvanírna (takto nazývá ten dnešní premiér Andrej Babiš), scházel se málo, takže neplýtval prostředky, byl efektivní, jednal, hlasoval a přijímal zákony. Akorát se po většinu času nechoval jako nejvyšší moc ve státě, jako zástupce občanů, ale jako převodní páka komunistické strany.

Zase to nijak nevadilo a dodnes je připomínání tohoto faktu vyhrazeno právním historikům a posluchárnám právnických fakult. Do běžných vzpomínek na dobu komunismu například tento zásadní okamžik prakticky nepronikl. Přesto právě zde je jeden z klíčových okamžiků pro pochopení toho, proč se z minulosti poučit. Jde totiž o vztah občanů k jejich vlastním institucím, ke státu. Tradičně je u nás odtažitý.

A jde nakonec o vztah k demokracii jako takové. Totalitní zkušenost v našem myšlení o světě nás naučila. A stále v tomto vidění věcí setrváváme, už jen tím stále nenaplněným a nenaplnitelným vyrovnáním se s minulostí. Tím, jak moc chceme mít ve své realitě pevný bod, zřetelné milníky, tečky, možná i vykřičníky.

S myslí napadenou představou jediné správné pravdy jakékoli barvy a jakéhokoli světonázoru se mizerně diskutuje. Zvlášť když jsme stále víc upomínáni, že správně diskutovat prý znamená dopřát stejně času a prostoru všem názorům, třeba i těm pitomým, vylhaným, vychytralým a hlavně zákeřným. Ne, smyslem skutečné diskuse je možnost, řečeno na závěr s Jiřím Přibáněm, „tyto názory v otevřené diskusi civilizovaně vyvrátit a odmítnout.“ To však dovede jen skutečně svobodná a otevřená mysl, která se sebevědomě vyrovnává se svou vlastní minulostí.

Autor je novinář, před rokem sám odešel z pozice šéfredaktora Českého rozhlasu Dvojka.

Vyšlo v DeníkuN