Esej Martina Gromana: „Kdo ovládá minulost, ovládá přítomnost,“ parafrázoval slavný Orwellův výrok před nedávnem Robert Sedláček, režisér Českého století, Jana Husa, Palacha, Bohémy a dalších historií inspirovaných televizních snímků. Když se podíváme, kolik filmů o dějinných událostech nebo životopisů se dnes točí, nabízí se otázka, kdo všechno tady vlastně chce přítomnost ovládat. A co z toho vzniká?

Na téma dějin ve filmu se dá nahlížet z mnoha úhlů a perspektiv. Jistě nevyčerpáme všechny. Aktuální debaty o televizní sérii z produkce HBO o Černobylu ale ukazují jedno – úspěch u diváků i kritiky mívají především ty historické filmy, kterým o skutečné dějiny zase až tak nejde. Nebo aspoň ne v první řadě. Hledají silný příběh, emoci, prožitek.

Když se podíváme na většinu filmových a televizních reprezentací minulosti natočených jen u nás v posledních letech – na všechny ty Rašíny, Husy, Palachy, Marie Terezie, Lidice, Hovory s TGM, na Bohému, Masaryka, hilsneriádu, Tobruk, ale i Vyprávěj, Protektora, Hořící keř nebo Duklu 61 a další –, vidíme tu lépe, tu hůře zvládnutou snahu scenáristů, dramaturgů a režisérů jít na dějiny skrze osobní motivy postav z minulosti, personalizovat dějiny a děje za nimi stojící nebo osadit dějepis životy obyčejných lidí. Má to tu výhodu, že takto pojatý příběh většinou diváka v kině nebo u obrazovky nemusí bolet, nemusí se s ním vyrovnávat nijak osobně. Naopak ho zhusta ukolébá v jeho zažitém schématu – tu o nebezpečném Rusku, tu o výjimečnosti vlastního národa atd.

Když se podržíme aktuálního Černobylu – ani ten nebyl jiný, a navíc není nijak extra historicky věrný. Leccos bylo jinak, jak vysvětlují už několik týdnů horem dolem odborníci na jadernou energii. Ale ono to nevadí a ani by vadit nemělo. Televizní Černobyl mluví ze všeho nejvíc o velké mocenské lži, které se tehdejší vedení Sovětského svazu dopustilo hlavně na vlastních lidech. Neztratit prestiž, jméno, postavení, pověst neomylného impéria i za cenu lidských obětí. Lež a ambice jsou tu, po kolikáté už, silnější než pravda a nějaký ten lidský osud. A v tom je nejspíš i obecně síla dobrého bijáku o dějinách – když vyvolá v divákovi emoci, která mu může osvětlit skutečné pohnutky a motivy stojící za fakty z učebnic, netočil se nadarmo.

Když to ale nedopadne, vypadá pak výsledek jako nafilmovaná stará schůze. V jednom rozhovoru řekl klasik televizních seriálů šedesátých až osmdesátých let Jaroslav Dietl, že je rozdíl vyprávět dlouhý příběh a velký příběh. Pokud scénář nenese silné vyprávění, ale staví na tom, že je historicky věrný, „podle skutečné události“, končí to zhusta stejným výsledkem – hodně mluvení, málo děje, hodně dějin, málo filmu.

Nahý jako Beneš

Silný obraz zkrátka mluví lépe než věcná fakta. A právě filmová řeč je jeden z prostředků, který dovede historické pocity, vjemy a nálady přenést k současnému divákovi, který má jiné starosti, normy, vkus i zkušenosti, než měli jeho dědové a pradědové. Má sice stejné emoce, k životu je však budí jiné vjemy. A každá doba má své filmové prostředky, jak tyto dějinné prožitky zhmotnit a vybudit.

Příklad za všechny. Je jedno, jestli v září 1938 Edvarda Beneše vzbudili vyslanci Anglie a Francie, aby mu řekli, že jejich země do války kvůli nám nepůjdou, a jak to noční setkání proběhlo. Byla to potupa. Pro Československo, pro samotné velmoci, ale také pro Beneše osobně. Z mnoha důvodů. A potupu je třeba pro diváka zpřítomnit, tu si z nočního obrazu musí odnést.

Otakar Vávra ve svém filmovém pojetí nechá Beneše přijít do sálu Pražského hradu, oblečeného, i když zjevně unaveného, možná i rozespalého. Obraz malého poraženého muže vykreslil prostředky tak subtilními a až expresionistickými, jako byly schválně výše umístěné kliky na dveřích, aby malá postava Edvarda Beneše (herce Jiřího Pleskota) ještě více vynikla.

Robert Sedláček s Pavlem Kosatíkem pro současného diváka museli postupovat méně detailně a Beneše v Českém století svléknout donaha a nechat jej vyslechnout ortel ve dveřích koupelny. V pamětech účastníků můžeme hledat, jak to bylo, ale potupu a ponížení vystihlo České století pro dnešní diváky polopatičtěji. Řeč Vávrova filmu by mnohým dnešním už byla nesrozumitelná, nebo aspoň ne tak jasná.

Stejně tak pracuje se symboly a s dějepisnou látkou Černobyl a jeho autoři – hrozba byla reálně menší, škody také, leccos bylo jinak, ale strach byl veliký a ten je třeba znovu oživit. A také zhnusení, pocit ohrožení z neviditelné zhouby, která se šíří Evropou kdo ví kde všude, dopadá na hlavy kdo ví koho všeho, možná i na ty naše. My, kdo si pamatujeme, jak se ještě několik let nevědělo, jestli jíst houby možno, nebo radši ne apod., jsme se zase na chvíli vrátili u obrazovek ke svým tehdejším pocitům.

Fáma ruku v ruce s nejistotou budila dobově přesný pocit, že zprávám z Východu věřit neradno, protože zjevně nejsou kompletní. A když nám lžou, neohrožují nás? A třeba ještě v lecčems jiném? Pokud u sledování Černobylu zažívali diváci stejné pocity i po třiceti letech od oněch dějů, naplnil seriál jeden z hlavních smyslů, proč točit filmy o dějinách.

Dějiny už nebolí, dnešek kope

Poslední roky jsou jednou silnou vlnou historických snímků, a po úspěchu Černobylu nebo i takové Hry o trůny lze čekat, že to jen tak neskončí. Pro filmaře je historická látka vděčná, příběh nemusí od začátku vymýšlet, základ napsala historie, navíc tato témata nesou značnou legitimitu. Málokdy je u nich nutné diskutovat, jestli jsou něčím prospěšná. Je to sázka na jistotu, zhusta i po ekonomické stránce, což ve filmovém průmyslu nelze podcenit. Na historii se prostě chodí.

Historické filmy jsou navíc, v dnešní popkultuře stejně jako před ní, vlivným kódem, skrz který mluví film vždy hlavně ke svému dnešku a o něm. Jsou v tomto ohledu projevem době poplatné ideologie. Natočit film o genderové nespravedlnosti nebo domácím násilí dnes, to by vzbudilo nejspíš nejednu kontroverzi. Odehrát takové téma v historických kulisách, to většinou současníky osobně nezasáhne, a navíc zrovna uvedené příklady témat se v minulosti dají zhmotnit tak, že to dnes nemusí zabolet. Před sto lety byl i euroamerický svět k ženám mnohem nespravedlivější, než je v tyto dny, násilí bylo více tolerováno, práva menšin více utiskována, homosexualita klasifikována nejen jako nemoc, ale i trestný čin atd.

To, že historická témata přicházejí ve shlucích, svědčí ještě o dalším aspektu filmu – ovlivňují ho kulturní a společenské otřesy, které prožíváme, a tak v minulosti hledáme řešení, zkušenost, poznání, svou kolektivní identitu nebo i své kořeny. Vezměte si anglické filmy o druhé světové válce, to je vyloženě vývozní artikl na zboží zvané anglický rozum, odvaha, styl, smysl pro povinnost, fair play, na tu starou dobrou Británii, kterou dnes tak pracně v brexitu pohledat.

Hříčky o dějinách

Pod těmito zornými úhly klade například právě Černobyl dost dalších otázek – vypráví o tehdejším Rusku, nebo tady autoři HBO mluví o Rusku současném, a co o něm říkají? Mluví o tehdejší aroganci moci, nebo o té dnešní? Jistěže i o té dnešní, a je to dobře a nejde jenom o Rusko. Dobrý (historický) film klade spíš otázky, nutí myslet a ne jen na Wikipedii hledat, jak to vlastně tehdy bylo a v čem se film liší od dějin. V tomto ohledu je podrážděná moskevská reakce a snaha natočit kontravýklad Černobylu pochopitelná, i když se tu dostáváme spíš na pole propagandy, té i oné.

Dějiny jsou filmem vždy nějak manipulovány nebo, řečeno mírněji, interpretovány, konstruovány. A pak je podstatné, jak tvůrci tento princip divákovi naservírují. Mohou to udělat jako kdysi Oldřich Daněk v Hříčkách o královnách, kdy princip fabulace vtělil transparentně už do názvu. Zmíněné České století, a uveďme jej jako příklad proto, že svou kvalitou spíše vyčnívá, se ale ocitlo v těžší pozici, a to hlavně svým druhým životem. Samotný scénář je nosný a přínosný – autoři také před závorku vytkli, že je to české století podle Roberta Sedláčka a Pavla Kosatíka, a také v líčených dějích s historií pracují s výrazným využitím fabulace a ironie, experimentu. Nicméně jednotlivé díly této série využívá Česká televize, ne nelogicky, při výročích všech těch vzniků republiky, okupací, Charty, rozpadu federace a tak dále. Chová se k tomuto výkladu dějin jako k dokumentu, který má připomenout skutečné dějiny, a může tak diváka mást právě co do toho, jak k filmové adaptaci dějin přistupovat.

Historická filmová vlna ovládá budoucnost?

Film je dnes blíž postmodernímu vnímání, výkladu dějin než většina historiografické produkce. Více si hraje s prolínáním časových rovin, shlukuje několik reálných figur do jedné, složité a spletité historické děje koncentruje, aby o to silněji mluvily k divákovi. Může vyvolávat emoce silným příběhem jako třeba Habrmannův mlýn, nebo mechanizovaným zabíjením a odosobněním násilí jako Saulův syn, nebo může opakovat nacionální traumata jako Lidice. Může budit nostalgii a vyviňovat většinového diváka z vlastního podílu na nedávných dějinách, jako to dělá Vyprávěj, nebo může naopak stavět na radikálním antikomunismu, jako to dělal zcela oprávněně Jiří Stránský. Může s dějinami zacházet hravě a humorně jako ilustrované Dějiny udatného českého národa, které sice mají stopáž tři minuty na díl, ale vliv díky využívání ve školách nevídaný.

Svébytný problém na poli filmu a dějin pak představují dokumenty – rozkročené od skutečného dokumentu, kdy film zaznamenává historickou událost nebo její reflexi v zásadě na úrovni pramene, až po dokudrama, které se filmovou řečí snaží pravděpodobný průběh historické události rekonstruovat.

Vyrůstá teď u nás generace scenáristů a režisérů, která se historickému filmu věnuje s chutí, a nejspíš v tom bude pokračovat. Má to tu výhodu, že se už na moderní československé dějiny nedívají očima plnýma osobních zážitků a zkušeností. Stále ale ještě není jasné, jestli to budou oni, kdo donutí Čechy podívat se na své dějiny nejen skrze ironii nebo jako na svého druhu laskavou pohádku a mýtus, ale také jako na vlastní pokřivený či realistický obraz. Něco jako udělal svého času pro Rakušany Thomas Bernhard. Něco o naší vlastní minulosti, od čeho zděšením a hnusem neodtrhneme oči. Černobyl není to téma, ani to (jakkoli povedené) zpracování.

Pokud by se toto českému filmu o dějinách povedlo, pak by se oblíbené české koukání se na to, „jak to vlastně bylo“, posunulo blíž původnímu Orwellovu výroku: „Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost. Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost.“

Vyšlo v DeníkuN

Tak nám do Prahy připlul Mariánský sloup. Stoletý spor o jeho návrat na Staroměstské náměstí míří ale spíš ke krizi, než ke konci. Zdá se, že to nebude kompromis vzešlý z debaty a snahy najít výsledek odpovídající době, ale dupnutí si jedné z nesvářených stran letitého sporu.

Ten problém je starší než sto let a zajímá dnes už jen dvě vzájemně do sebe nesmiřitelně zahryzlé skupinky lidí. Jedni roky tvrdí, že Mariánský sloup svržený na Staroměstském náměstí týden po vzniku republiky v roce 1918 se musí vrátit, jinak nebude v Čechách klid. Druzí se hrozí návratu bigótního katolicismus, straší návratem Habsburků a podobně. Společnosti je to celkem putna.

Proč tedy tolik povyku? Protože tu před námi nestojí především snaha vyřešit problém věcně a rozumem, ale vyhrát a pokořit oponenta. A to nejen dnes, ale po celou tu dobu, co se o sloupu mluví. A mluví se o něm přes tři sta padesát let. Postaven byl roku 1652 jako poděkování tehdejší monarchie za obranu Prahy před švédskými vojsky. Dokonce tehdy velmi žil mariánský kult, který tvrdil, že byla spatřena Panna Maria jak osobně vrhá švédské dělové koule zpět do ležení nepřátel před Prahou.

Umělecky byl Mariánský sloup na Staroměstském náměstí zajímavý – první monumentální realizace baroka v Praze, místo zvoleno vyloženě geniálně, velkoryse vybavený, ohraničený balustrádou, velmi dynamicky pojaté skupiny andělů zápasících s čerty, na pilíři ve výšce přes 14 metrů Panna Maria neposkvrněná, tedy Imakuláta, odkazy na antiku. Jan Jiří Bendl vytvořil pro centrální náměstí Prahy a potažmo celých Čech dílo, které doplňovalo trojici podobných stojících v té době v Mnichově a Vídni.

Oslava vítězného katolicismu
Oponenti vždy ale tvrdili, že kultura nekultura, umění neumění, obrana Prahy znamenala konec pokusů o návrat reformního proudu křesťanství do Čech, upevnění rekatolizace po Bílé hoře a de facto tak jen na stovky let upevnila status quo pobělohorského útlaku. Sloup měl oslavovat uhájení Prahy, ale už tehdy se na něj nabalovaly další významy – stál na místě pranýře, na který Švédové po Bílé hoře přibili staroboleslavské paládium, Týnský chrám pak pozbyl své symboly ultrakvismu, čímž měla symbolicky skončit česká reformace atd.

Ten sloup byl zkrátka vnímán vždy částí společnosti jako oslava vítězného katolicismu a dnešní jeho obhájci se chovají žel tak, že se tento význam může v nových podmínkách a s novým obsahem vrátit, což rozpory neuklidní. Nakonec ten návrat udělá medvědí službu jen pověsti současných katolíků. Na obou stranách ožívají všechny resentimenty a náboženské šarvátky. Oživit doopravdy je dnes je sice jen těžko možné, ale to neznamá, že tu a tam v nějaké té hlavě nestraší.

Za první světové války se k sloupu na Staroměstské náměstí přidal Jan Hus, představitel reformace, a vzniklo napětí. Ekumenicky sice zajímavé, ale pro strany sporu spíš vše ještě více hrotící. Dodnes není jasné, jestli Hus, sám vyznavač Panny Marie, na Šalounově pomníku hleděl na sochu Panny Marie nebo na Týnský chrám, sídlo konzistoře, centrum přijímání podobojí; chrám, na jehož průčelí byl a znovu je husitský kalich a také bývala socha Jiřího z Poděbrad, husitského krále. Primátor Podlipný při odhalení Husova pomníku mluvil smířlivě o soužití obou symbolů na hlavním náměstí Čech, ale marně.

Republika bořící
Napětí mezi Husem a Pannou Marii trvalo jen tři roky a týden po vyhlášení samostatného Československa dav mariánský sloup strhnul. Akci vedl žižkovský bouřlivák haškovského typu Franta Sauer a politicky jej podpořila nejvíc sociální demokracie, ale když už byl sloup dole, postavil se za jeho demolici i prezident Masaryk, sám výrazný zastánce reformovaného náboženství.

Obrazoborectví vůbec provázelo vznik republiky. Slavná barokní památka v centru Prahy nebyla jediným terčem. Hodně soch a obrazů odkazujících ke katolicismu zmizelo nebo bylo zničeno v těch týdnech a měsících i prvních letech po vzniku státu po celých Čechách a Moravě, hlavně tam, kde byla silná politická levice, na Kladensku, Ostravsku. Zvláštní kapitolou bylo ničení náboženských symbolů českými vojáky na Slovensku, při kterém došlo dokonce k obětem na životech – ne každá socha padla k zemi tak zázračně jako Panna Marie v Praze, kdy se nikomu nic nestalo. Slováci v tom nemohli nevidět zpupnost Čechů, kteří přišli v roce 1919 bojovat s Maďary o jižní hranici státu a při tom si místy vypořádali účty i s katolíky představujícími a hájícími končíci režim Rakouska-Uherska.

Opomenout nelze ani politickou rovinu celého sporu – už vznik sloupu byl projevem politické manifestace. A nejinak tomu bylo po celou dobu sporů o něj. Staroměstské náměstí je prostě symbolicky silný prostor a budí tyto rozpory a tendence. Na konci 19. století píše ve svých denících revolucionář Frič, že ten sloup je symbolem útlaku, ani sochař Šaloun s umístěním svého Husa vedle Panny Marie původně nesouhlasil. Byla to ale právě politická vůle mladočechů, která umístění Husa právě sem prosadila. Anektovat si Staromák, to je přirozená snaha všech politických sil u nás, v jakékoli době. Kde ostatně řečnil Gottwald a další dodnes?

I ten nešťastný Sauer, který to všechno vyhrotil a způsobil, to nedělal z vandalismu, ale právě pro ideu. Často je obhájci sloupu dodnes líčen jako opilec a žvanil, ostatně Haškův souputník, ale on navzdory všem mystifikacím, které o sobě s oblibou šířil, zjevně odkazuje k myšlenkám Ernsta Denise a dalších historiků a myslitelů, které znal a četl. Vnímal i pod jejich vlivem sloup jako symbol špatného klerikalismu, který v jeho době hnal lidi do světové války a nechal je tam umírat po tisících.

První den po stržení sloupu se hned začalo mluvit o nutnosti jeho obnovy. Katolická církev se tehdy k celé věci postavila pragmaticky a umírněně. Prostředky vybrané na nový sloup investovala do výstavby osmi kostelů v částech Prahy, které se na počátku 20. let k hlavnímu městu připojily. Vznikl tak mimo jiné Plečnikův kostel na náměstí Jiřího z Poděbrad nebo kaple sv. Kláry v Tróji a další kostely a farnosti. Prstenec plánovaných 12 kostelů měl nahradit 12 hvězd kolem hlavy Imakuláty ze Staroměstského náměstí a být jakýmsi gestem smíření. Dnes už zcela opomíjeným.

Nebude nikoho, kdo by nepřispěl?
Spory pokračovaly po celou dobu první republiky. Katolický spisovatel Jaroslav Durych například vybudil ostrou polemiku, když v červnu 1923 do Lidových listů vydávaných lidovou stranou napsal: “Není pochybnosti o tom, že Mariánský sloup na Staroměstském ryňku postaven bude. Nikoliv obnoven, nýbrž postaven. Starý sloup byl soukromým darem císaře Ferdinanda III. Nový sloup bude darem celého národa. Pravíme: celého, neboť nebude nikoho, kdo by nepřispěl.” A aby celou věc ještě patřičně rozvířil, dodal na konto Husova pomníku: “Špatný pomník špatného kazatele od špatného sochaře špatně postavený a urážející už svou bombastickou a komickou formou cit každého člověka, jehož zrakové nervy nejsou na obou stranách ochrnuty, nesmí již dlouho strašit na tomto překrásném a posvátném místě v srdci české země.”

Na takto afektovaný postoj významného představitele soudobého katolictví nemohla nepříjít reakce a byla stejně radikální. K. Z. Klíma doporučoval Durychovi, aby si příště před tak exaltovaným psaním raději dal studenou sprchu. Karel Hoch v Národních listech označil Durychův článek za nejapnost a Rudé právo rovnou psalo o bezpříkladné drzosti českých klerikálů.

Durycha se zastal až Karel Čapek, který v Lidových novinách v červenci toho roku nehájil jeho názory na sloup, ale ohradil se proti umenšování Durychova literárního talentu: “Básník Jaroslav Durych, militantní katolík, napsal článek, kterým neposloužil svému listu ani své straně. Dostal za to, co se do něj vešlo (…) Avšak nyní už aspoň podesáté vidím s ošklivostí, že kdekdo jej v novinách tituluje v úvozovkách básník Durych nebo takyspisovatel Durych a podobně. Pomalu, pánové; ať Jaroslav Durych provedl jakoukoliv nešikovnost nebo chybu sebeneslýchanější, ať se pro mne za mne provinil nejhůře, jak si lze jenom představit, zůstává vedle toho básníkem a spisovatelem, kdežto vy jste povětšinou pisálkové.” Durych se pak Čapkovi odvděčil v dalších letech několika polemikami a na podzim 1938 ho bezmála vyloučil z národa.

Bojujeme s herezí?
Sporů přibývalo a vedly se a hrotily i v době komunismu, kdy o nějaké obnově sloupu nemohlo být ani řeči. Ovšem skupiny lidí, které tento příběh provokoval, se samozřejmě tenčily, až zbyly dvě nepočetné party, které dodnes vedou tento starý spor a jedna z nich teď hodlá celou věc uzavřít činem. Nebude z toho ale smír, je to buď a nebo, a mezi těmito skupinami nikdy už nebude jinak. Pokud se nějaký sloup na Staromák skutečně vrátí, otevře se celá ta historie znovu, a můžeme se začít bavit o tom, co všechno má být obnoveno a pozbyde to celé hlavně na rozumu.

S novou realizací Mariánského sloupu na Staromáku se pojí množství pohledů – nacionální, náboženské, estetické, historické, památkářské. Nikdy nepůjde o rekonstrukci sloupu nebo jeho návrat. Bude to jiný sloup, bude-li nějaký, z jiného materiálu, detaily, které po zničení zmizely, nevíme, jak vypadaly, zatím zdá se budou chybět také nové sochy čtyř andělů bojujících s démony, které byly na patě sloupu. Ostatně jeden z andělů bojoval s herezí, tedy s husitstvím, což by byl další problematický moment celého toho “návratu”.

Vlastně na tom příběhu, a to je na něm nakonec nejzajímavější, je vidět náš vztah k dějinám. Bourat, vracet, obnovovat, vyhánět, překrucovat, odčiňovat, napravovat. Ale kde je pochopení a přijetí, kde smíření, kde snaha o kompromis, o poznání. Celou dobu se kolem toho sloupu vede debata, jestli ho vrátit nebo ne, jestli to, co na jeho místě vyroste bude replika (nemůže být, není originál), kopie (to už vůbec ne) nebo prostě jiný sloup (a proč ho pak stavět, když se dnes už nové mariánské sloupy nebudují, když tu není nijak extra živý mariánský kult) atd. Ale debata o tom, jak sloup připomenout, jak do té připomínky dostat nejen staré obléhání Prahy od Švédů, ale také ty spory kolem sloupu, jak to baroko, sakrální rovinu (sloup byl místem, kam se Pražané běžně chodili modlit), ale i toho Frantu Sauera a jeho příběh, tato celá debata zůstala pod stolem a zdá se, že se to nezmění.

Přitom původní sloup je na náměstí připomenut. V dlažbě je o něm vsazena zmínka. Tak jako v dlažbě je vsazen památník na popravené vůdce stavovského povstání a nikdo nebojuje za obnovu šibenice, která na náměstí také dlouho stála.

České dějiny žádný mariánský sloup prostě nenapraví, to mohou jen odpovědní občané. Zatím leží mariánský sloup na lodi a postupně se má na náměstí přesunout. Nebude to konec, ale začátek, protože teď se ten ezoterický spor vedený několika bojovníky zhmotní a lidé, kteří dodnes o tom nic nevěděli, ho uvidí a budou se ptát a budou to řešit. Sochař Váňa, dnešní Bendl, nový sloup chystá dvacet let. Otázkou bude, jestli na Žižkově někde nekuje své plány nový Sauer.

Vyšlo na blogu Aktualne.cz

Byli lidé, na které bychom nemuseli zrovna zapomínat. Dělali nám ve světě dobré jméno a zůstalo po nich velké dílo. Takoví zapomenutí frajeři. A jedním z nich byl bezpochyby český lingvista Ladislav Matějka, od jehož narození 30. května uplynulo rovných sto let.

Matějka stál vždy rozkročen mezi akademickým světem a žurnalistikou. Narodil se v květnu 1919 v Suchém Vrbném (dnes je to součást Českých Budějovic). Jako tříletý se přestěhoval s rodiči do Prahy, žili v novostavbách dělnických bytů na Maninách, sousedili s Klementem Gottwaldem a Václavem Kopeckým. Ladislav si hrával s dcerou Gottwaldových.

Ještě před odchodem do exilu po únoru 1948 stihl na Karlově univerzitě získat doktorát za svá studia slovanského písemnictví. Přitom už dávno přispíval do Lidových a po válce Svobodných novin. Na počátku války byl tajemníkem šéfa Lidových novin, legendárního K. Z. Klímy, který v roce 1942 zahynul v Terezíně.

Po únoru 1948 uprchl do Švédska, kde krátce pracoval jako dělník a následně dostal místo asistenta na univerzitě v Lundu. Společně s dalšími exulanty zakládá nezávislou revue Skutečnost, kam mimo jiné přispívají Ferdinand Peroutka (jeho poslední pražský šéf) nebo Pavel Tigrid. Spolupracuje se Svobodnou Evropou. V USA pak pokračuje ve své univerzitní dráze po boku lingvisty Romana Jakobsona. Podílel se třeba na prvních harvardských experimentech s automatickými překlady textů a stává se profesorem na Michiganské univerzitě v Ann Arbor.

Při svém třicetiletém působení v Ann Arboru profesor Matějka vydal řadu anglických překladů české literatury, mimo jiné Komenského Labyrint světa, staročeského Mastičkáře, antologii české poesie s prvním anglickým překladem Máchova Máje, výbor z české prózy, knihu o českém baroku, Historii české literatury od Arne Nováka, dvojjazyčně Seifertův Morový sloup a Devět Elegiií Jiřího Ortena.

V době železné opony vydával v Americe práce spisovatelů a myslitelů původem z východního bloku jako byli Czesław Miłosz, Jaroslav Seifert či Josif Brodskij. Založil ročenku středoevropské civilizace, historie, literatury a politiky Cross Currents, kterou The Times Literary Supplement označil za „přední anglicky psané forum pro literaturu a kritiku ze střední Evropy“. Jejím hlavním cílem bylo, jak Matějka napsal, „zaměřit se na kulturu střední Evropy, kterou se komunisté snažili zničit a omezit jen na jedinou kulturu pod sovětskou nadvládou.“

Publikoval zde například esej tehdy vězněného Václava Havla Moc bezmocných spolu s textem, kterým Havlovi vyjadřoval podporu Arthur Miller. „Jakmile jsme vydali Moc bezmocných, začali se nám ozývat další zamlčovaní autoři a jejich přátelé. Cross Currents se staly neformálními propagátory Havlových myšlenek v Americe,“ vzpomínal Matějka.

Po dvanáct let přinášely Cross Currents informace o literatuře, výtvarném umění, divadle, hudbě, filmu a fotografii stejně jako filosofické eseje z celého regionu slovanských národů střední Evropy. Po svém pensionování profesor emeritus Matějka přenesl Cross Currents do vydavatelství university v Yalu , kde ročenka vycházela až do roku 1993.

Ale abych o Ladislavu Matějkovi a jeho pestrých osudech nemluvil jen z profesního ohledu. Ladislav také uměl žít a to velmi vesele a s tím, čemu se kdysi říkávalo lehký životní styl. K tomu u něj patřilo, že se dovedl velmi rychle a velmi vášnivě zamilovat. Po válce se Matějka hlásil k sociálním demokratům a mezi mladými studenty tehdy potkal Jelenu Rennerovou. Dceru právníka, poradce Karla Kramáře. Když pak Ladislav odešel do Švédska, snažil se, aby za ním mohla utéct také Jelena. Té se to v roce 1949 povedlo díky fingovanému sňatku se švédským sociálním demokratem Olofem Palmem. Nicméně toto manželství nezůstalo formálním a rozpadlo se až roku 1952. Palme se stal švédským premiérem a byl roku 1986 zastřelen. Jelena, později Zetterströmová, zůstala rodinnou přítelkyní nejen Palmeho rodiny, ale po roce 1989 se v Praze také znovu setkávala s Ladislavem Matějkou.

Když se po roce 1989 začal tu a tam vracet z Bostonu do Prahy, jednou se ocitl v trojské vile režisérky Věry Chytilové. Vyprávěl pak, jak seděl v pokoji, hleděl na zeď před sebou a najednou říká: “Heleďte, to je můj obraz.” “Není, ten je můj,” oponovala režisérka svým typicky chraplavým hlasem. “Ne ne,” trval na svém Matějka, “ten obraz jsem měl ve svém posledním pražském bytě a před odchodem do exilu jsem ho věnoval fotografu Karlu Ludwigovi.” “No a Ludwig byl můj první manžel,” vysvětlila Chytilová.

Poslední velké Matějkovo dílo, třídílná korespondence Voskovce a Wericha, zvítězilo v roce 2007 v anketě Lidových novin o knihu roku a vznikla podle něj divadelní představení i televizní dokumenty. Když tehdy ve svých takřka devadesáti letech na zadání své dlouholeté přítelkyně Medy Mládkové připravoval v bostonském Gotliebově archivu korespondenci Voskovce a Wericha, neúnavně celé hodiny přepisoval ručně a doma pak do počítače tisíce stránek jejich dopisů. Archiv mu dovolil jejich ofotografování až na samém konci této mravenčí práce. Nestěžoval si. Místo toho říkal, že mu práce prodlužuje život, že má cíl, který ještě musí splnit. Ten život si tak protáhl na 93 let.

Zemřel, aniž by dokončil svůj poslední úkol – stejně jako vydal korespondenci V+W, připravoval k vydání dopisy, které si od dvacátých do padesátých let minulého století vyměňoval Jiří Voskovec s malířem Josefem Šímou. I to torzo, které stihl Matějka sebrat, a jednou mi jej poslal k nahlédnutí, nabízí neskutečný vhled od osudů obou umělců v měnícím se světě.

Jedna citace ze všechny. V březnu 1956, téměř na závěr korespondečních výměn píše Voskovec Šímovi o pražské situaci Jana Wericha: “To znamená, že Janova situace je asi trochu delikátní. Obnovil teď v našem někdejším divadle našeho Caesara. Nějaký Horníček prý hraje moc dobře moji roli. Má to děsný úspěch – ale četl jsem jednu partajní kritiku, která byla sice uctivá, ale vytýkala Janovi, že jeho satira je příliš všeobecná a lze si ji vykládat všelijak. – Tak jsem byl na něj pyšný, že kráčí dále ve šlépějích Švejkových. Stejně by asi chudák rád ven – ale oni ho nepustěj.”

P. S.
A kdyby se vám celou dobu, co toto čtete, zdálo, že jméno Ladislava Matějky znáte, ale nevíte odkud, pak nejspíš z filmu Adéla ještě nevečeřela. Několikrát tam z úst Ladislava Peška zazní: „A kdybyste v Americe potkal Ladislava Matějku, tak jej pozdravujte.“ Nešlo o náhodu. Scénárista Jiří Brdečka takto poslal vzkaz svému dávnému kamarádovi. Vzkaz, který se k adresátovi dostal až po roce 1989.

Publikováno na blogu Aktuálně.cz