Analýza Martina Gromana: „Od zítřka máme dovolenou, vyvolenou šňůru volných dní,“ halekal před lety z rádií normalizační šlágr a zdá se, že jsme ani po třiceti letech svobody své trávení volného času zásadně neproměnili. Do zemí bývalé Jugoslávie a na chalupy jezdíme snad ještě víc než za Husáka. Co vlastně formovalo to, jak trávíme své volno?
V devatenáctém století a počátkem dvacátého trávili naši předkové volno docela jinak než my. Už jenom proto, že ho moc neměli. Pracující člověk tehdy makal až 85 hodin týdně oproti dnešním 40. Víkendy neexistovaly, a pokud někdo měl nárok na tzv. dovolenou na zotavenou, byl to týden ročně. Samotné slovo dovolená přichází do slovníku Čechů a Slováků až po první světové válce. Od dvacátých let se postupně zakotvuje v zákonech a až v padesátých letech měli pracující nárok na dva až čtyři týdny placeného volna. Jen horníci měli pět.
Pokud bychom o něčem jako trávení dovolené mluvili před první světovou válkou, museli bychom se zaměřit na pojmy jako letní byty nebo cestování za poznáním, případně ozdravné pobyty v lázních nebo u moře. To vše bylo vyhrazeno převážně elitním skupinám obyvatel. A pokud už takový člověk vyjel do zahraničí, většinou to nebylo na chvíli, protože to ani neumožňovaly tehdejší dopravní prostředky. Víme tak, že třeba členové rodiny Palackých zajížděli do Itálie, ale vždy na několik měsíců a v zásadě za poznáním, nikoli výhradně za relaxací nebo koupáním.
Demokratizace volna přichází až s první republikou. Rozvíjí se především po dvou liniích. Pro chudší jsou tu fenomény jako tramping nebo turistika. Pro bohaté letní byty nebo vily, především v okolí velkých měst. Fungovaly zhusta tak, že „na venek“ se odebrala manželka s dětmi a případně chůvou či služkou, pán domu za nimi dojížděl na neděli a přes týden dál pracoval ve městě.
Dovolená s Reinhardem
První organizované dovolené přicházejí paradoxně nikoli s komunistickým režimem, ale už za protektorátu. Tím, kdo vnesl do českého prostředí fenomén dovolené jako odměny za dobře odvedenou práci, byl Reinhard Heydrich. Už před válkou třetí říše připravovala pod hlavičkou organizace Kraft durch Freude ozdravné pobyty pro německé dělníky u Baltu. Rozsáhlé komplexy na Rujáně, které měly pojmout na 20 000 rekreantů, ale nikdy nebyly dostavěny, přišla válka a program zamrzl. Heydrich se jím ale inspiroval a pověřil pražskou Národní odborovou ústřednu zaměstnaneckou, aby nabídla českým dělníkům týden dovolené v luxusních hotelech, což do té doby neznali. Samozřejmě to byla součást osvědčené politiky cukru a biče – cílem bylo vybudit větší loajálnost k Říši, okupační moc demonstrovala péči o manuálně pracujícího člověka.
„První ročník pobytů odstartoval až nedlouho před atentátem, a tak v následujících letech nesla tato zotavovací akce název: Odkaz Reinharda Heydricha. Nejprve se měli rekreovat jen dělníci ze zbrojovek, později byli do akce zahrnuti i zaměstnanci dalších továren. Samozřejmě se muselo jednat o vybrané, dobré pracovníky,“ připomíná ve své publikaci Dovolená s poukazem historička Alžběta Čornejová.
Společnost po druhé světové válce bývá sociology také označována jako společnost volného času, především proto, že se západní svět po válce začal rychle ekonomicky zvedat. V poválečném Československu nešlo hospodářství nahoru tak rychle, o to uměleji byl akcentován zasloužený odpočinek po práci. Stal se dokonce nedílnou součástí dobové propagandy. Volný čas ale nesměl být doménou jedince, patřil jako leccos v té době kolektivu.
Fenomén odborových rekreací jako takový pak není až výdobytkem komunistického režimu, ale přichází rovnou po válce. Už „v letních měsících roku 1945 využilo nabídku Ústřední rady odborů asi 4417 odborářů, rekreujících se v prozatím pronajatých objektech. (…) Přirozeně se jednalo o bývalé německé hotely či objekty po zrádcích a kolaborantech, do rukou se mnohým dostaly i chalupy, které po odsunu německého obyvatelstva zely prázdnotou,“ popisuje Alžběta Čornejová.
Děti nechte doma
V Sovětském svazu už před válkou systém rekreací pro pracující za odměnu existoval, nicméně u nás sloužil jako vzor až po roce 1948, a to čistě ideologicky. V Rusku však tento fenomén zanechal dodnes znatelnější stopu, stále zde je poměrně časté, že rodiče například tráví dovolenou bez dětí. U nás se to naopak rychle ukázalo jako problém. Po roce 1948 začalo Revoluční odborové hnutí organizovat tři typy rekreací – výběrovou, podnikovou a pionýrskou pro děti. Směrnice z roku 1951, kterou připomíná ve své knize Alžběta Čornejová, přímo definuje, kdo má být na takovou výběrovou dovolenou posílán: „Na rekreaci patří jen nejlepší a nejzasloužilejší zaměstnanci: nejlepší pracovníci oborů, podniků, závodů, dílen a part, nejlepší úderníci a zlepšovatelé, výkonní zaměstnanci, pracující za zvlášť ztížených podmínek v těžkém a klíčovém průmyslu, vzorní dlouhodobí brigádníci v hornictví a hutnictví…“
O ideální podobě výběrové dovolené máme dodnes poměrně dobrou představu díky populárním filmům s inspektorem Andělem, kterého ztvárnil herec Jaroslav Marvan. Přesně takto měl v představách komunistických funkcionářů trávit rekreaci nový socialistický člověk. Bez rodiny, v kolektivu. Vzít si sebou děti nebylo zpočátku na výběrové dovolené ani povoleno, protože „pobyt v zotavovnách pro dospělé dětem neprospívá ani z hlediska zdravotního, ani z hlediska výchovného“.
Dělníci tak raději dávali přednost dovoleným podnikovým, kam mohli jet s rodinou. Režim tu nebyl tak přísný, program tak organizovaný. Rodinná rekreace jako taková pak byla zavedena až v roce 1960, i když od půlky padesátých let se již podmínky pro získání poukazů na dovolenou, především na tu podnikovou, uvolňovaly. Český dělník prostě nechtěl trávit volný čas jen s dalšími úderníky, ale především se svými blízkými. V sedmdesátých letech se pak v duchu gulášové normalizace naopak kladl důraz právě na trávení volna s rodinou.
Každý rok nárok na moře
ROH mělo už od počátku 50. let doslova obšancovanou celou republiku, po válce pro účely rekreace zabralo velký počet hotelů a penzionů, význačná turistická střediska, často po odsunutých Němcích. Trávení volna v pohodlných hotelích tak už nebylo jen pro střední a vyšší třídu, ale pro všechny pracující. Definitivně dochází k demokratizaci dovolených a volného času vůbec – všichni tráví čas tak, jak si to dřív mohli dovolit jen bohatí. Možná někde tady se rodí náš dnešní pocit, že přece jet každý rok k moři a v zimě na lyže je normální, běžné a vlastně na to máme všichni nárok. Často pak i za cenu nepřiměřeného zadlužení rodinného rozpočtu.
Samostatnou kapitolou v trávení volna po roce 1948 bylo cestování do zahraničí. ROH vozilo rekreanty především do socialistických zemí – do Maďarska, Polska, Bulharska, později už také do NDR. Populární byl Balaton. Pro děti se organizovaly kromě táborů výměnné čtyřtýdenní pobyty, kdy se střídaly početně shodné skupiny malých Čechoslováků s malými Maďary, Poláky a dalšími spřízněnými národy socialistického tábora. Děti byly v zásadě prvními, kdo se už v padesátých letech mohl oficiálně dostat také do západního světa, především do Skandinávie, do Belgie, a dokonce do Velké Británie, což se hojně propagovalo a dítka byla dobovou propagandou líčena jako vyslanci socialistického tábora míru v západní cizině.
Především od šedesátých let pak zahraniční dovolená mnohdy znamenala také začátek exilu. Často za kuriózních okolností, kdy právě ze zájezdu do NDR uprchl například chemik Jan Roček, který s celou rodinou včetně tchýně přeplavali do Dánska. Z Bulharska se dalo přeběhnout při výletu do Istanbulu. Fotograf Jan Lukas pak zase s rodinou dobrodružně projel závory mezi Jugoslávií a Itálií. Podobných případů byly stovky. Režim toto musel samozřejmě řešit a častou obranou bylo, že povolení k cestě do zahraničí nedostávala celá rodina, ale jen jeden rodič a jedno dítě nebo pouze rodiče. Sloučit pak takovou rodinu bylo možné přes Červený kříž, ale ne vždy to šlo právě hladce a mnohé to od emigrace odradilo.
Pevné objetí české chalupy
Co z této tradice trávení organizovaného volna přečkalo do dneška? Rekreace znamená osvěžení, občerstvení. A to je samozřejmě individuální, někdo si odpočine při nicnedělání, někdo při aktivitě. Postupem času jsme ale, zdá se, pomotali dva pojmy – dovolenou a cestování. Přitom každý znamená něco jiného. Dovolená byla původně míněna jako čas na zotavenou, čas, kdy pracující člověk nabírá síly. Z logiky věci tedy dělá něco jiného než obvykle. Ostatně, už Aristoteles i Seneca mluví o volném čase jako o době, kdy člověk vykonává „činnosti, které nevedou k bezprostřednímu užitku, nýbrž pro ně samé“. A utopisté Thomas More a Tommaso Campanella zase tvrdili, že volno po šestihodinové práci má jedinec využít „zcela podle své libosti k jinému druhu snažení, zejména svobodnému vzdělávání ducha, neboť v něm spočívá životní štěstí“.
Cestování se dřív výrazněji než s odpočinkem pojilo s poznáváním. Spojením dovolené a cestování vzniká pro mnohé dnešní rekreanty poměrně náročný mix, kdy na malé časové ploše týdne dvou musí zabalit své saky paky a s celou rodinou odjet nebo odletět mnoho kilometrů daleko, přesouvat se, ubytovávat, vybalovat a často z dané země nakonec nepoznat nic než all inclusive hotel s animátorem, kulturním referentem dneška, který se postará o program. Nebylo by pak i s ohledem na ekologii, planetu a uhlíkovou stopu rozumnější relaxovat takto pasivně někde za humny? Do dálek ať míří ti, kteří je skutečně poznají? Kde je psáno, že každý musí do Egypta nebo do Turecka, do Řecka…
Tady někde zřejmě pramení i obliba Chorvatska a dalších zemí bývalé Jugoslávie u Čechů. Podle Českého statistického úřadu jenom vloni vyjelo do Chorvatska přes 800 tisíc Čechů. V závěsu se drží Slovensko a Itálie. Další země jsou hluboko pod nimi. Jednak jsme na Chorvatsko zvyklí, je to blízko, je tu dost dalších Čechů, takže v nejhorším najdu pomoc a spřízněnou duši. Můžeme se tam domluvit slovanským jazykem. Zkrátka ideální varianta pro ty, kteří si skutečným cestováním do zahraničí neodpočinou, protože je to stresuje.
Klídek, pohoda, jistota
Každopádně v pojímání toho, jak trávíme své volno, je většina z nás konzervativní. Tak jako před třiceti lety i dnes jezdíme na stále stejná místa, máme rádi své chalupy, své koníčky, v tomto jsme se jako společnost zásadně neproměnili. Dokonce po jistém nasycení možnostmi volného cestování se zdá, že se k původním zvyklostem víc a víc vracíme, i když v nových podmínkách a s novými nároky. Média aktuálně hlásí: „Ceny chat a chalup v Česku nadále rostou, nejvíce v okolí Prahy a v atraktivních horských střediscích. Trendem je nákup rekreační nemovitosti k celoročnímu užívání, kupující však chtějí na chalupě relaxovat, nikoliv dřít.“
Po roce 1989 se hodně psalo a dost věřilo, že jevy spojené s normalizací zaniknou. Mohli jsme vyrazit do světa, ale po třiceti letech i nové generace dál vesele chalupaří. Je to kdesi v nás hluboce ukotvené, poskytuje nám to jistotu, že svět je stejný, jako býval. Chalupa je totiž náš svět v malém. Místo, kde můžeme žít tak, jak chceme, kde jsme nejvíc sami sebou, kde se nemusíme předvádět, můžeme pěstovat své oblíbené zvyky, svět je v pořádku. Václav Havel, a že to nebyl zrovna konformista, o svém Hrádečku také mluvil jako o existenciálním domovu.
Volný čas a rodina dlouhodobě patřily ve zdejším pojetí k sobě a nepodařilo se to narušit ani kolektivismu padesátých let. Normalizace v nás naopak ukotvila spojení volna a rodiny, určitého zázemí, jistoty, a ještě to definitivně doklepla oním chalupařením, které dokonale rozvinulo a korunovalo fenomén letních bytů, letních vil a spojilo jej s prvky trampingu nebo skautingu, dalo mu svébytnou formu a obsah a objalo nás mnohé ve své opojné jistotě, že máme své místo, kde nám nic nehrozí. Tato tradice je pro dnešní pojetí dovolené či rekreace nakonec nejsilnější a vezeme si ji s sebou zhusta i do dálek, kde často na stále stejných místech, kam se pořád dokola vracíme, místo poznání paradoxně hledáme klid a oddech.
Autor je novinář, publicista, historik médií. Přednáší na FSV UK a MUP.
Vyšlo v DeníkuN
