Trochu jiný pohled na srpen 1968 nabízí stará sociologická data. Možná to překvapí, ale zatímco v Praze v roce 1968 hořely tanky, střílelo se do rozhlasu nebo do Národního muzea, převracely se tramvaje a volalo se Svoboda a Dubček, chodili mezi tím vším tazatelé Ústavu pro výzkum veřejného mínění Československé akademie věd a ptali se Pražanů na jejich názory.
S dotazníky do ulic se vydali hned dvakrát. Poprvé tři dny po kupaci, 24. srpna 1968. A podruhé o další čtyři dny později. Tímto druhým šetřením se pak 31. srpna zabývalo předsednictvo Ústředního výboru KSČ, které se před pár dny sotva vrátilo z Moskvy. Mimochodem toto jeho zasedání na Pražském hradě bylo poslední, kdy v předsednictvu ÚV zasedal ten jediný, kdo potupný moskevský protokol nepodepsal, František Kriegel. A zároveň je to poprvé, co se schůze politbyra účastní Gustav Husák, kterého museli na seznam účastníků nahonem připsat rukou. Týden před tím s ním ještě nikdo nepočítal.
Vedení KSČ samozřejmě po čertech zajímalo, jak se obyvatelé Prahy staví k situaci. zásadě potřebovali vědět i to, jestli vůbec můžou z Hradu vystrčit nos. Bylo po okupaci, po dnech krize, po únosu představitelů strany do Moskvy, i po jejich návratu, po vystoupení prezidenta Ludvíka Svobody v televizi i uplakaném rozhlasovém projevu Alexandera Dubčeka v rozhlase. A právě v tomto momentu šetření začíná.
Dubček politická superstar
Vyplývá z něj, že 92 % Pražanů (a v celé republice by to číslo nejspíš bylo hodně podobné) projev šéfa KSČ Dubčeka po návratu z Moskvy slyšelo. “Ústav se při svých výzkumech dosud nikdy nesetkal s tak mimořádnou pozorností všech vrstev obyvatelstva věnovanou projevu státníka. Tento zájem je zcela mimořádný i v mezinárodním měřítku. Někteří dotázaní uváděli, že slyšeli projev A. Dubčeka vícekrát.”
Slyšet a souhlasit, to ale nemusí být jedno a totéž. V tomto případě se mohl Dubček ale radovat. 24 % dotázaných s obsahem jeho projevu rozhodně souhlasilo, 71 % souhlasilo “za současných podmínek” a jen 5 % nesouhlasilo. Výzkum konstatoval, že občané jsou projevem ukliděni poté, co je rozjitřil výsledek moskevských jednání. A tak pak nepřekvapí, že 99 % lidí odpovědělo, že Alexandru Dubčekovi po tom všem důvěřuje.
Když měli Pražané vyjmenovat osobnosti, kterým vlastně důvěřují nejvíce, a mohli uvést nejvíce tři, získal Dubček 90 %, Svoboda 81 %, třetí byl premiér Oldřich Černík s velkým dostupem (41 %) a za ním předseda parlamentu Josef Smrkovský s 33 %, tajemník ÚV KSČ Čestmír Císař s 22 % a Ota Šik s deseti. Ostatně 90 % lidí důvěřovalo vládě Oldřicha Černíka, a 86 % Národnímu shromáždění.
Výzkumníci se ptali také na média, která v té době měla ve státě a společnosti dnes asi jen těžko představitelný vliv. Po dnech okupace a bojích například o rozhlas, tak 89 % Pražanů hodnotilo práci novinářů vysoce kladně, 9 % kladně a jen 2 % záporně. Lidé spontánně dodávali “Jsou to hrdinové, měli by dostat vyznamenání” atp.
A co vojska, zůstanou? Na dotaz, jestli se podaří donutit vojska pěti států Varšavské smlouvy, která nás okupovala, k odjezdu ze země si 33 % dotázaných myslelo, že úplně, 51 %, že z části, 11 % nepodaří, 5 % byly jiné odpovědi. 79 % lid věřilo, že se podaří udržet jednotu lidu, 14 % nevědělo a 7 % o tom pochybovalo.
V čem byli Pražané výrazně jednotní, to byla otázka, jestli by po tom všem nadále podporovali úsilí KSČ o splnění Akčního programu? 95 % řeklo, že ano. 4 % nevěděla a nikdo neřekl, že ne.“Pražská veřejnost bezvýhradně podporuje Akční program KSČ a její úsilí v rozvoji demokratického socialismu,” konstatovali výzkumníci.
S Titem a Ceaușescem na věčné časy
Asi největší překvapení vzbudily odpovědi na otázku “Za předpokladu, že by vojska Varšavské smlouvy odešla a že bychom měli možnost svobodné volby naší zahraniční orientace – pro kterou z těchto možností byste se vyslovil?” Rovných 40 % Pražanů by totiž na konci srpna 1968 chtělo v takovém případě vytvoření spojeneckého svazku socialistického charakteru s Rumunskem a Jugoslávií. Takže vlastně obnovu prvorepublikové Malé Dohody.
Dávalo to v dané době smysl, představitelé obou zemí, Tito a Ceaușescu, navštívili Prahu krátce před okupací a oba vyjádřili Dubčekovi své sympatie a podporu. Ano, ten Ceaușescu, co ho pak jako rumunského diktátora za dvacel let postaví ke zdi, chtěl být v roce 1968 reformátor, liberál v rámci komunismu. Paradoxy doby.
29 % Pražanů žádalo suverenitu a postavení mimo vojenské bloky (obdobně jako Jugoslávie). 15 % bylo pro setrvání ve Varšavské smlouvě, která by se ale musela přebudovat tak, aby zaručovala skutečnou suverenitu každé účastnické země. Zbytek buď nevěděl nebo byl pro ještě jiná řešení.
Čtyři dny před tím přitom většina dotázaných z předešlého výzkumu chtěla neutralitu. Teď, když se politici vrátili z Moskvy a Dubček se Svobodou lidem vysvětlili, že neutralita nepřipadá v úvahu, hledali zjevně jiné řešení.
Pesimisté do roka z pěti na sto
Závěr, který z celého šetření sociologové pro předsednictvo ÚV KSČ vyvodili, byl jednoznačný: “Výzkum zjistil výraznou jednomyslnost v klíčových otázkách dneška. Potvrdil rovněž prudký vzestup důvěry k Alexandru Dubčekovi a Ludvíku Svobodovi i podporu jejích politice. Převážná většina Pražanů chápe daný stav věcí a vyvozuje z něho realistické závěry. Menšina ( 5 % až 7 %) je pesimisticky naladěna.”
Do roka bylo vše jinak. Dubček byl zvláště po svém podpisu pendrekových zákonů zklamáním, Akční program zapomenut, neutralita se stala čistou fantasmagorií a ani Palachova a Zajícova oběť rychle rostoupí pesimismus a pasivitu společnosti nezastavily. Propadnou v Česku depresi a až cynickému pragmatismu po velkém vypětí opravdu trvá jen krátce.
Vyšlo na blog.aktualne.cz