V neděli večer z toho bude na ČT24 mela. Už teď se to vesele mele ve sklenici sociálních sítí. Leckdo se diví, jakého hulváta to Český rozhlas zaměstnává. Jiní ukazují – tu je máte, ty jediné spravedlivé televizní redaktory, soudce lynč hodného moderátora v přímém přenosu. Problém je ale jinde. V tom, jaké formáty si veřejnoprávní média v honbě za sledovaností pouštějí do svého rybníku.

Moderátor Luboš Xaver Veselý, který před několika měsíci začal vysílat svůj pravidelný rozhovor na regionálních stanicích Českého rozhlasu (co mají s regiony společného, bůh suď, obsah rozhodně ne), si pozval premiéra Babiše. Nekonfliktně si popovídali. Jistě, otázka je, proč to má veřejnoprávní médium dělat. Pan premiér má dost svých médií, a dokonce nejposlouchanější rádio, kde může vyprávět o své víře ve vesmír, o důležitosti rodiny, o tom, kdy mu bylo naposledy nejhůř i o tom, jak vypil patnáct panáků. Což ostatně sdělil už ve svém “Ahoj, lidi” na Facebooku. Xaverův rozhovor tedy nepřinesl mnoho nového.


Stejně jako šlamastyka, která z toho vzešla. Redaktorka Newsroomu České televize si zajela za Xaverem do rozhlasu a opřena o článek serveru Hlídací pes se ho zeptala, jestli neporušil rozhlasový kodex. Veselý se při střetu s Newsroomem oháněl článkem dvě, který říká, že pro něj je “posluchač na prvním místě”. Na prvním místě pro něj ale, jak se ukázalo, byl spíš Xaver sám. Rozhovor si nechal natočit a pustil jej do světa dřív, než s ním vyšla ČT, což ukazuje leda to, že si střet plánoval a dovedl ho vytěžit na maximum. Což ostatně dokázal v zápětí, když ohlásil kandidaturu do Rady ČT s podporou hnutí Trikolora, čímž rozhlasový kodex porušil definitivně.

Pořady typu Xaver a host, stejně tak Máte slovo v České televizi, nebo Star Dance, Pošta pro tebe a další formáty patřící do ranku médií privátních a bulvárních ukazují ale to, že média veřejné služby u nás dnes trpí malou invencí. Snaží se pochopitelně zaujmout, ale protože tápou, jak na to, kopírují formáty osvědčené jinde. Hledačství, vyšlapávání nových cest, moderní navazování na vlastní vyzkoušené tradice, to všechno stojí na okraji zájmu.

Český rozhlas, když už se celá věc strhla kolem jednoho jeho rozhovoru, vysílá každý týden na svých stanicích na 40 rozhovorových formátů. Někdy jsou to interview řekněme klasická, někdy se maskují jako hudební pořady, někdy jako zábavné, ale vždy je to stejný model. Přijde host, tu zpěvák, tu herec, tu vědec, tu spisovatel, a mezi písničkami se dozvíme, jak se má, co dělá, co chystá. Monolog, kdy by osobnost hovořila přímo na posluchače, téměř zmizel, najde se tu a tam především v hudebních pořadech typu Jiřího Černého. Beseda více odborníků na jedno téma také trpí na úbytě na Plusu. Moderátor a host, nejvíce v tichu studia, toť doména dnešní rozhlasové práce.

ČT24 je také plná interview, protože holt musí na velkých plochách plnit čas zpravodajské stanice v zemi, kde se zase tolik neděje, aby to vydalo na 24 hodin zpráv a publicistiky. A rozhovor je nejlehší a nejlevnější formát co do produkce a zpracování. Když se navíc vysílá živě, není s ním editorská práce skoro žádná. Formáty jako dokument, analýza, medailon atd., kde rozhovor slouží leda jako jeden ze stavebních prvků a je v zásadě primárním materiálem, se kterým novinář dál pracuje, edituje a doplňuje, je rozhodně méně, než prostých hovorů.

Ani tištěná média na tom nejsou o moc lépe. Rozhovorů všude plno, až po takové obskurnosti jako je magazín Téma, vydavaný Mafrou, kde v aktuálním vydání 57 stran tvoří rozhovory, 9 jiné texty a 9 inzerce, křížovka apod. Přitom má jít o zpravodajsko-společenský magazín, nikoli o rozhovorový speciál. Ty ostatně ve světě i u nás v posledních letech zašly na úbytě, včetně slavného Warholova magazínu Interview. Inu, magazín má také své řemeslné náležitosti, stejně tak pestré rozhlasové nebo televizní vysílání. Nemůže vsadit na jeden formát, musí mít strukturu, logiku, profesi, jinak se publikum unaví stále stejnou formou a obsahem, stejnými otázkami, stejnými odpověďmi.

Spásu auditivní produkce dnes mnozí vidí v podcastech, ale i tady už rozhovor vede na plné čáře. Pak tu máme nové internetové televize, kde už vůbec nejde o nic jiného než o rozhovory – DVTV, Info, SeznamTV nebo třeba opět Veselého XTV, kterou vlastní čtyřiadvacetiletý Jakub Černý. Kde na všechny ty hovory ale brát nové a zajímavé hosty, kteří by strhli posluchače svým vypravěčstvím, svým příběhem, svých osudem, svým postojem. Na tolik besed abychom měli Ameriku nebo Čínu respondentů. A tak se hosté točí jako holubi na báni a dojem, že stále mluví titíž o tomtéž, je na světě.

Moderátorů také v tomto ohledu není na rozdávání. Když chcete uživit tolik rozhovorů, musíte prostě mít ve své stáji všechno – od přemýšlivých a profese mocných, přes rutinéry svými slovy už jen ondulujícími vzduch, až po ty, pro které se služba veřejnosti dávno stala službou sobě samým a své popularitě či vyloženě politickým ambicím, jak se nyní ukázalo v případě Xavera. Neuniknete tomu, na každého se dostane.

Co dělat, aby ale takových drsných a nevychovaných střetů jako nyní spolu zažili Xaver a Newsroom ubylo? Jediné. Ubrat. Tedy rozhovorů. A aspoň při vymýšlení nových formátů hodných média veřejné služby se vydat jinudy.

Publikováno na blog.aktualne.cz

Už třetím rokem Rádio Wave nabízí podcastovou sérii rozhovorů se světovými filosofy, sociology a dalšími mysliteli a veřejnými intelektuály Otevřené hlavy. Plní tak ukázkovým způsobem veřejnou službu. Škoda, že na dalších stanicích Českého rozhlasu se takto nesnaží o rozšiřování našeho poznání, jak myslí svět a jak se myslí ve světě, ale nabízejí stále stejný okruh témat a hostů. Uzavírají tak posluchače do osvědčených domácích myšlenkových schémat.

Otevřené hlavy už v prvním roce nabídly rozhovory s lidmi, kteří se u nás běžně ke slovu ve veřejném prostoru nedostávají jako nizozemsko-americká socioložka Saskia Sassenová, teoretik nových médií Jusii Parikka, politický ekonom Nick Srnicek, kulturní antopoložka Janine Wedelová, žurnalista Corey Robin a další. Tvůrci série oslovili i hvězdy světové společenské diskuse jako Slavoje Žižeka nebo Zygmunta Baumana (i když u něj šlo o starší rozhovor).

V letošním pokračování další devítka rozhovorů přinesla třeba myšlenky členů aktivistického kolektivu ANON nebo filosofa Yuka Huima, učitele na Univerzitě v Lüneburgu a China Academy of Art, který zde mimo jiné říká: “Všichni mluví o biodiverzitě a jejím udržování, měli bychom ale přemýšlet taky nad tím, jak objevit a rozvinout technodiverzitu. Pokud nezměníme naše chování, podstatu našich technologií, ekologická krize bude pokračovat. Potřebujeme novou geopolitiku, která bude přesahovat státy a bude skutečně mezinárodní.” A dál vysvětluje, jak taková politika má vypadat, což se na domácím hřišti často neřeší, spíš se straší zelenáním evropské politiky.

Čína jakou neznáme
Podnětné jsou i rozhovory, které nejdou směrem na Západ, ale na Východ. Designérka Xiaowei Wangová, šéfredaktorka magazínu Logic a doktorandka na Univerzitě v Berkeley propojuje design a umění s akademickými metodami. V rozhovoru pro Wave (tedy de facto pro Český rozhlas) odhaluje u nás ne zrovna často připomínaný problém, že Čína je sice průbojný stát, ale má své velké problémy, především na venkově, ale také s dravou generací mladých městských lidí, kteří nakonec pod společenským tlakem na výkon utíkají k online nostalgii po životě na venkově. Nejsme v tomto podobnější Číně víc, než si myslíme?

Podnětný pohled na Čínu, jakou z našeho běžného zpravodajství těžko nahlédneme, přináší další z rozhovorů letošních Otevřených hlav, s vlivným a hojně citovaným anglickým filosofem Nickem Landou, který v Číně trvale žije. Podle něj je rozdíl mezi tím, jak Západ Čínu vnímá, a jaká skutečně je, patrný třeba v našem většinovém nahlížení na tamní internet. Pro nás je většinou prostředím, kde se leccos nesmí. Číňané to tak nevnímají, nepřišli na web diskutovat, ale podnikat. “Planetární internetová revoluce se děje především v Číně. Nejde v ní přitom o protestování a vzájemné překřikování jako v západních médiích. Je to mnohem fundamentálnější transformační proces, během kterého se celá ekonomika přesouvá do kyberprostoru. A děje se to mnohem rychleji a ve větším měřítku než na Západě. Protože si to lidé na Západě neuvědomují, zůstávají pozadu.”

Otevřené hlavy se hodně věnují také dopadu technologií na dnešní život. Teoretik moderních vymožeností Alfie Bown tu tak třeba konstatuje, že se technologie už inflitrovaly nejen do politiky, ale i do vztahů a podporují v nás sebelásku. Vyloženým protnutím těchto trendů pak jsou například online seznamky pro fanoušky Donalda Trumpa – sebeláska, technologie, politika a názorová bublina v krystalické podobě.

Antropoložka Lucy Suchmanová v rozhovoru s autorem celé série Ondřejem Trhoněm zase uvažuje o tom, že moderní technologie jako automatické vysavače apod. nás mnohdy nutí přizpůsobovat své byty a svůj život potřebám a možnostem těchto strojů. “Musíme si začít klást důležité otázky. Kdo na tom vydělává? A netratíme na tom nějak? Nepřicházíme pouze o soukromí, i když to je také velmi znepokojující, ale dost možná se také podřizujeme potřebám našich sesíťovaných zařízení až příliš. Netočí se náš život kolem nich až moc?”

Liberalismus v pasti
Své místo v Otevřených hlavách má také mezinárodní politika. Téma v mainstreamu českých médií v zásadě opomíjené a navíc často prezentované stále na půdorysu my a oni. Publicistka Angela Nagleová se kromě fenoménu alternativní pravice, který je živý především v anglosaském politickém kontextu, zaobírá způsobem, jakým vedeme diskusi na sociálních sítích. Její slova o americkém politickém dialogu odrážejí ale leccos také z našich zdejších debat: “Když chcete být dneska slyšet a politickým oponentům doopravdy uškodit, sáhnete po kultuře. Okopírujete identitární politiku, překroutíte ji a použijete jako zbraň. Levičáci to dělají neustále a pravice si to taky uvědomila. A dnes je to skoro jediný způsob, jak politiku dělat. Já chápu, že jako politický stratég si řeknete, proč bych měl dodržovat pravidla, když je ostatní nerespektují. Jenže my ostatní chceme žít ve světě, kde pravda ještě něco znamená. Americký veřejný život je plný neustálého očerňování, z jedné strany na druhou. Často má identitární podtext, protože identita vyvolává emoce, které jde využít. A všichni neustále lžou. Úplně jsme se přestali bavit o realitě, o reálných politických opatřeních.”

V minulém roce v Otevřených hlavách americký politolog Mark Lilla pro českého posluchače například popisoval, jak funguje veřejná diskuse v USA a jak ji chápat. I pro naše prostředí mohou být inspirativní jeho slova: “Demokratická, institucionální politika jsou volby, patří k ní politická moc. Nemůžete zůstat jen na abstraktní úrovni, všechno jen kritizovat. Pokud chcete například Afroameričanům pomoci, musíte vyhrát volby. Americkým liberálním intelektuálům stačí mít kulturní moc, na univerzitách, v Hollywoodu, v médiích, ale už se jim nechce bojovat o politický vliv. Vyklízí tak politické pole republikánům. Místo toho dávají bez ohledu na politické dopady ostentativně najevo, že oni jsou ti morálně nadřazení. Moc velkou naději v budoucnost amerického liberalismu proto nevkládám.”

Více objevitelství a odvahy
Podobně podnětných myšlenek bychom za tři roky, co Otevřené hlavy vznikají, našli dost a dost a citovat bychom mohli dlouho. Zajímavé je ale uvědomit si, jak s tímto hodnotným obsahem Český rozhlas nakládá. Otevřené hlavy jsou přístupné jako podcast, ten ale zatím zná nebo používá jen 11 % české populace. Rozhovory odvysílalo také jejich domovské Rádio Wave, to ovšem “vysílá” jen na internetu. Do běžného vysílání pronikla jen druhá série, když ji vloni v letních reprízách nasadila Vltava.

Stratégové veřejnoprávního vysílání jistě namítnou, že témata rozhovorů jsou příliš náročná a příliš odborná pro mainstreamové publikum. V takové námitce by ovšem právě byl problém pojetí veřejnoprávnosti u nás. Česká televize velmi podobný, i když na jiné vědní oblasti zaměřený, obsah nabízí, například v pořadu Hyde Park. Český rozhlas vysílá na svých stanicích rozhovorů dlouhou řadu. A kromě Hosta Lucie Výborné, který dnes plní roli hlavního rozhovoru Radiožurnálu, a tedy musí být přístupný širšímu publiku, tu máme mnoho hovorů na Plusu, Dvojce, regionálních stanicích, které by třeba jinou, přístupnější formou podobný obsah a podobné či stejné hosty jistě zvládly.

Navíc patří Otevřené hlavy vůbec na Wave? Tato stanice se v portfoliu Českého rozhlasu prezentuje jako “stanice pro mladé” – není řečeno, zda věkem či duchem. Pokud to první, pak jsou tyto na jistou vzdělanostní úroveň, či aspoň životní zkušenost náročné rozhovory spíš projevem optimismu editorů stanice, kteří věří, že takový obsah dovede masověji oslovit publikum pod dvacet let poslouchající “pop, punk i metal”. Mnohem více by tyto obsahy patřily zkrátka na publicistický Plus.

Prostor pro globálnější vidění věcí a poznání myšlenkových a ideových konceptů dnes zcela běžných nejen v západním, ale také východním světě by jistě unesly rozhovory jako Osobnost Plus, Interview Plus a nebo i Jak to vidí… Místo toho si ovšem dramaturgové a autoři těchto pořadů zvou převážně hosty z domácího prostředí, přinášející opět obehraná a dobře známá témata a názory, hosty již mnohokrát slyšené a zhusta žel i světových trendů vyloženě neznalé. Nechť, ale přemíra tohoto obsahu je programu veřejnoprávního vysílatele a jeho inspirativnosti spíš ke škodě než k užitku.

Ostatně, právě tuto názorovou jednostrannost, zhusta kritizuje Rada Českého rozhlasu – právě podpora takového obsahu, jaký tentýž rozhlas vyrábí, ale zpřístupňuje na zatím marginální platformě, by byla jedním z možných řešení tohoto dlouhodobého stýskání.

Plnohodnotnému veřejnoprávnímu vysilateli by odpovídala ambice dostat do zorného pole většího množství populace témata, o kterých soukromník nikdy vysílat nebude, protože mu nepřítáhnou sledovanost. Místo toho, aby se snažil dostat k co nejširšímu spektru svůj vyloženě pro veřejnost podnětný obsah, marketingově dnešní ČRo podporuje věci mnohem méně objevitelské a inovativní, aktuálně hovory Xavera Veselého s jeho hosty převážně z českého showbusinessu.

Veřejnoprávní médium si ale neplatíme jen za to, že nám bude nabízet to, co chceme a máme rádi. Ale že nás bude i upozorňovat na to, o čem netušíme, co neznáme, co bychom znát mohli a měli. Hovory s lidmi, které možná na českém rynku nepotkáváme každých pět minut, ale za humny se na jejich texty a myšlenky čeká a debatuje se o nich, jsou jak už řečeno nepopiratelnou veřejnou službou. Bez této ambice rozhlas (a není v tom na české mediálné scéně zdaleka sám) jen dále upevňuje české uzavření se do vlastních témat bez globálního kontextu, což ovšem dnes lze už jen za cenu ignorování reality moderního světa.

Vyšlo na blog.aktualne.cz