Obecně se má za to, že dnes tolik probíraná normalizace začíná nástupem Gustáva Husáka do čela KSČ v dubnu 1969. Už první zasedání ÚV KSČ po okupaci, 31. srpna 1968, dává ale tušit, jak se věci v budoucnu odehrají a kdo kde stojí. Problémem bylo, že veřejnost o detailech tohoto a podobných jednání nic nevěděla a dál žila v iluzích o mužích pražského jara.

Většina moskevských signatářů se ubytovala na Pražském hradě. První tajemník strany Alexander Dubček se dokonce nevydal ani na ÚV KSČ, a tak se i jeho pracovníci dozvěděli první informace od něj až z rozhlasu jako zbytek republiky. Hned 27. srpna bylo uveřejněno v zásadě nic neříkající komuniké o moskevských jednáních, což v daném kontextu vybudilo u československé veřejnosti spíš podezření. Časopis Student, i když později svá slova redakce odvolala, psal rovnou o kapitulaci a zradě.

Ťažko sa mi hľadajú slová

První klidnil situaci 27. srpna prezident Ludvík Svoboda rozhlasovým projevem plným slov o odvaze občanů, zbytečném prolévání krve a jistém pokračování polednové politiky, ale vyvolal ještě větší pochybnosti, k čemu vlastně v Moskvě došli – výsledkům jednání se totiž v zásadě nevěnoval.

V půl šesté večer z Hradu promluvil Alexander Dubček (Svoboda po celou dobu projevu seděl vedle něj a přihlížel). Ve svém vystoupení se snažil vyřešit se ctí problém, který si uvědomoval už v letadle do Prahy – „Jak neříci celou pravdu a přece nelhat?“ Projev obsahující přiznání „ťažko sa mi hľadajú slová“ a přerušovaný pauzami a přemáhanými slzami rezonoval ve společnosti ještě mnoho let. Vybudil emoce a sounáležitost s otřeseným Dubčekem, nicméně slova o normalizaci už nešla přeslechnout.

Zase bude jednota

Čtyři dny po návratu z Moskvy se na Hradě sešel Ústřední výbor KSČ. Podle zákulisních dohod v něm přibylo osmdesát nových členů delegovaných vysočanským sjezdem, aby se mírnil odpor ve straně proti jeho anulování, které ale v Moskvě politici slíbili. Na programu byly jen dva body – analýza situace a kádrové otázky. Postupně referovali Dubček, Svoboda a Smrkovský.

Alexander Dubček stranickým kolegům poprvé vysvětlil opatření, která teď přijmou, aby se utvořil „prostor pro pokračování polednové politiky“. Pokud někdo v sále pochyboval o tom, že spojit akční program a podmínky po okupaci je v rozporu, Dubček jej záhy vyvedl z omylu – polednovou politiku podle něj lze uskutečnit jen a pouze na základě dohod z Moskvy.

Takového Dubčeka ulice neznala, pragmatického, smířeného s rolí toho, kdo nakonec sám otočí kormidlem. Vysvětloval, že předsednictvo strany před 21. srpnem nevnímalo dění v Československu tak kriticky jako soudruzi ze spřátelených zemí, čímž de facto zakryl rozkol mezi konzervativci a reformisty uvnitř KSČ a napříště se už nebude ptát, kdo vojska pozval a kdo chtěl sestavovat dělnicko-rolnickou vládu. Ne, byla to jednota a bude zase.

Právě na to se po návratu z Moskvy ptal jako jediný, kdo s přijetím protokolů nesouhlasil, František Kriegel. Marně apeloval na výkonný výbor strany, aby zveřejnil seznam osob, které o intervenci požádaly. Šlo nesporně o lidi působící na zodpovědných místech, když jejich žádost byla dostatečným důvodem pro vlády Varšavské smlouvy k vojenskému obsazení ČSSR. Připomíná, že přece Dubček, on a další byli v noci z 20. na 21. srpna zatčeni jménem revolučního výboru v čele s Aloisem Indrou. Kdo další v něm měl být? Odpovědi se mu už nedostalo.

Jak místo toho Dubček vysvětlil, teď jenom společně dokončí to, co před 21. srpnem začali, což byla do velké míry pravda – už před okupací připravovaný zákon o Národní frontě znemožní vznik nových politických stran, v tisku ustanou útoky proti Sovětskému svazu, obnoví se cenzura.

Vyloženě vazalský postoj vůči Sovětskému svazu pak Dubček předvedl, když deset dní po okupaci začal mluvit o nedůvěře, kterou chovají soudruzi v Moskvě vůči vedení KSČ, a že tato nedůvěra ještě zdaleka není rozptýlena. „Proto východisko z dnešní situace je podmíněno tím, že naše vedení i ÚV budou plnit a důsledně plnit závazky a úkoly i z posledních jednání našich delegací. (…) V žádném případě nesmíme vyvolávat podezření, že se snad přijatým závazkům vyhýbáme.“

Splnění všeho, co si v Kremlu Brežněv nadiktoval, je podle něj jediná cesta, jak dosáhnout odchodu vojsk. Navíc v duchu politiky cukru a biče Dubček rovnou slíbil, že dodržení závazků bude mít také pozitivní dopad „v ekonomickém rozvoji československého národního hospodářství“. Vazal přiznává, že je vazalem, ale vysvětluje své vazalství ekonomickými výhodami, které mu tento stav z vůle okupanta přinese.

Když se následně dostane ke kádrovým změnám, vysvětlí, jací lidé musí z vedení strany odejít, aby byla šance, že se se Sověty vše urovná. Místo konstatování, že se tyto změny dohodly v Moskvě, například odchod Františka Kriegla, snaží se Dubček vše racionalizovat. „Zájmům strany nemohou v současné složité době posloužit takoví soudruzi, kteří v minulosti svou prací nedali dost záruk, že dokážou ve velmi složitých podmínkách posilovat vedoucí úlohu strany, upevňovat pozice socialismu, usilovat přes všechno tragické, co se nyní stalo, o další vývoj, o překonání toho stavu a o posílení spojenectví se socialistickými zeměmi.“

Debatě o vysočanském sjezdu se Dubček vyhnul tím, že sice splnil svou úlohu, ale všechno je třeba probrat na následujícím, mimořádném XIV. sjezdu strany. Tím, že mu ponechal stejnou číslovku jako měl sjezd ve Vysočanech, jednoznačně potvrdil jeho anulování.

Přijmout jakékoli řešení

Po Dubčekovi vystoupil prezident Svoboda. Jeho projev hlavně napovídal, jaká oficiální verze se teď bude používat a na co všechno se zapomene. Sám ignoroval jen několik dní stará rozhodnutí parlamentu a vlády, která jej vybízela, aby do Moskvy neletěl, která se ohradila proti intervenci i na mezinárodním poli atd. Místo toho lživě konstatoval, že ústřední výbor strany, vláda a Národní shromáždění „byly vážně ochromeny a nemohly vykonávat normálně své funkce“. Parlament přitom po celou dobu okupace zasedal a odsuzoval vstup vojsk.

Svoboda neváhal sám sebe označit za jediného, kdo se v prvních dnech rozhodl a jednal. Opakoval stejné argumenty, které používal v Moskvě a které jej měly ukázat jako vlastence, oddaného komunistu a především zachránce občanů před masakrem. Měl podle svých slov dvě možnosti: „Buď kapitulovat a přijmout jakékoliv nabízející se řešení, což mi nedovolovaly čest a svědomí ani moje odpovědnost před národem, kterou nezradím, dokud budu živ (potlesk), anebo rezignovat, což by bylo nejjednodušší; důsledkem toho by však bylo nepředstavitelné krveprolití a masakr v národě. Krve a bolesti jsem však už viděl v životě dost, a proto i tuto volbu jsem nemohl než odmítnout.“

Neváhá, poté co mnozí přítomní i on sám v Moskvě zažili, tvrdit, že jednání vedla k uhájení suverenity Československa. Nic nemohlo být dál od skutečnosti.

V závěru projevu se Svoboda rozhovořil o demokracii, která podle něj nesmí být „zástěrkou pro ty, kteří to nemyslí upřímně s lidem této země a s jeho budoucností“. Demokratické podle něj je respektovat názory druhého, vzájemně se pochopit. O tom, koho má především na mysli a že fakticky bere pod ochranu kolaboranty, svědčila slova o kampani proti některým členům strany „pro jejich politické názory a stanoviska a která někde ústí v ohrožování jejich osobní bezpečnosti“.

V diskusi se pak členové ÚV KSČ ze všech částí názorového spektra shodli na jediném – na tom, že za „úspěch“ moskevských jednání a za záchranu vděčí Svobodovi. Už jeho projev provázely potlesky, a v diskusi mu mnozí adresně děkovali za moudrost, rozvahu, odvahu a další vojácké ctnosti. Dubček mu děkoval před stranou i národem.

Brežněv skutečně v Moskvě neměl efektivnějšího spojence než Svobodu. Biľak byl nepoužitelný, jednak selhal, jednak mu nikdo z reformistů nevěřil. Husáka ještě neznal zase Brežněv. Svoboda se ale ukázal jako dobrý pomocník k prosazení výsledku, o který Kreml stál. Nepovedlo se mu to jenom u Kriegla, ale to se dalo čekat.

Vojska zaházená květy

Úkol přednést před plénem ÚV KSČ konečné znění Moskevského protokolu připadl Josefu Smrkovskému. Smutná ironie. Dubček pak ještě přečetl schválený návrh personálních změn a po polední pauze mohla začít diskuse. Největší obavy byly z reakce radikálů z Vysočan, kteří se do ústředního výboru nově dostali. Nejdřív se ale do debaty pustili konzervativci.

Vasil Biľak s drzostí falešného hráče označí zprávy o své nepřátelské činnosti za „fantastické“ a na svou čest prohlašuje, že se nedopustil „ničeho, co by bylo v rozporu se ctí komunisty a občana ČSSR“. Dovolává se padesátých let a hrozí se toho, že by komunisté byli zase označováni za špiony a zrádce. „Neintrikoval jsem, nechtěl jsem nějaké jiné předsednictvo ani vládu, jen místo slov nějaké činy.“

Poté, co Biľak v důsledku hlasitě upozorňuje na svou vinu, vystoupil Jaroslav Šabata, zvolený do ÚV na vysočanském sjezdu, a vrátil debatu k hlavnímu, o co nováčkům ve vedoucím orgánu strany šlo. Radikálně zpochybní Dubčekovu naznačenou strategii. „Považuji principy mimořádného, XIV. sjezdu, jeho charakteristiku vstupu cizích vojsk na naše území jako okupaci za správnou. Jsem tedy toho názoru, že byla u nás hrubě porušena národní a státní suverenita a že normalizace je podmíněna odchodem vojsk. Nemůžeme napřed normalizovat a pak dosáhnout odchodu vojsk.“

Následně se rozběhla diskuse, ve které konzervativci očerňovali polednový vývoj a Dubčekovo vedení strany, liberálové hájili vysočanský sjezd a jeho závěry. Nakonec ironicky zasáhne generál prezident: „Máme moc času, pravda, můžeme jednat do rána, zítra je neděle, můžeme jednat zítra, pozítří a já nevím dokdy. A můžeme se tady bavit a vykládat si, já nevím co všechno možné. Myslíte, že je to tak dobře? Já vás všechny lituji, vás mladé lidi. Já jsem děda, a když byla nejhorší situace, tak mně to myslelo (potlesk). A jestliže myslíte, že je důležité mluvit o tom, kdy bude XIV. sjezd, a hodinu, anebo nevím jak dlouho, o tom hovořit a dělat rozbory, tak jste na velikém omylu. Tady máme jinou, těžkou situaci, k té máme hovořit.“

Svoboda se pak postavil za Brežněvova několik dní stará slova, že jen Moskevský protokol je platforma dalšího vývoje a dodá: „Nic jiného jsem mu nemohl odpovědět, že čím dříve budou odcházet Sovětská armáda a sovětská divize a armády od nás, tím více budou zaházeny květinami našeho lidu. (…) A kdo se bojí, že když by šel touto cestou, abychom tuto otázku vyřešili, bude kolaborant, odejděte ze svého místa. Nemáte tolik sil a odvahy. Odejděte (potlesk).“

Poslední bitva vzplála

Husák pak prohlásí, že politik nemá plakat s národem, ale dát mu perspektivu do dalšího života i v takové chvíli, jako je tato. Koho tím myslel, muselo být všem, kteří slyšeli Dubčekův rozhlasový projev, zřejmé. „Domnívám se, že v takových dobách, jako je dnešní, u politika, u politického pracovníka stojí na prvním místě politická zodpovědnost a že z tohoto hlediska má a musí všechny tyto otázky posuzovat, neboť jinak neplní úkol, neplní to očekávání, které lidé na něj kladou.“

Se sebevědomím budoucího vítěze Husák také ironizoval Šabatův názor, že nejdřív mají vojska odejít, a pak je možno „normalizovat“. Demagogicky ho vyzval, aby tedy šel a dohodl takový postup s příslušnými partnery. Pokud to neumí, má raději mlčet a „nevnášela avanturistická hesla mezi lidi“. Členové ÚV mají vůbec podle Husáka mnoho řečí a kritiky, ale věci přivedli tam, kde dnes jsou, a vybízí je k větší skromnosti, která má ulehčit cestu, jež je před nimi.

Na závěr plénum ÚV KSČ provedlo několik personálních změn – František Kriegel byl většinou hlasů zbaven funkce člena předsednictva ÚV KSČ a předsedy ÚV Národní fronty. Proti byl jediný hlas, jeden se zdržel. Jednání uzavřeli zpěvem Internacionály a udělali tak tečku za pražským jarem.

Pro občany Československa to ale byla nečitelná situace. Odpor k okupaci a ke kolaboraci s vnucenými podmínkami spojovali s loajalitou vůči symbolům reformní politiky a demokratizace. Dubček, Svoboda, Smrkovský a Černík už ale sledovali stále více strategii spolupráce s Moskvou. Symboly se změnily ve vydírané vazaly. Jak svou práci o pražském jaru uzavírá historik Jan Pauer, „vynucená autorestaurace vedla k demobilizaci občanského odporu a později k politické demoralizaci veřejnosti“.

Psáno pro DeníkN