Esej Martina Gromana: Česká média jsou v ohrožení. Slýcháme to často, psali to v novinách, tak to musí být pravda. Minule jsem se zamýšlel nad ústupem od standardů novinářské profese. Novinářství ale v posledních deseti letech prošlo také dalšími zásadními změnami, které ho podstatně ochudily. Dnes o tom, proč je české novinářství v globálním světě stále provinčnější.

Když kolem roku 2008 zmizeli z českých médií zahraniční vlastníci a nakoupili je zdejší podnikatelé, zdálo se, že zásadní bude zánik nezávislé investigace. Skutečně se rozpadly silné novinářské týmy, například v Mladé frontě DNES, a trh se roztříštil vznikem několika malých redakcí, které od té doby s větším či menších úspěchem bojují o existenci a o poměrně malé publikum, které jim zbylo. Pátrací žurnalistika sice nezanikla, ale její dopad výrazně zeslábl.

Změn, které ve svém důsledku přinesl rok 2008, ale bylo více. S deprofesionalizací, o které jsme mluvili minule, úzce souvisí třeba ústup od mnoha tradičních, osvědčených, nicméně nákladných žurnalistických forem a žánrů, například od zahraničního zpravodajství. Vlivem hospodářské krize vydavatelské domy fakticky zrušily své zahraniční zpravodaje. Většinou při tom argumentovaly malým zájmem českého publika o dění ve světě. Jistě, už dlouho o něm v žádné zajímavé podobě taky neslyšelo.

Spokojení ve svém ďolíčku

Většina českých médií dnes zprávám ze světa dává minimální prostor, přičemž je otázkou, co vlastně jako zahraniční zpravodajství definujeme. Rokování v Bruselu v zásadě zprávou ze zahraničí není, protože se týká také nás coby členů EU. Stejně tak brouzdat z Prahy po zahraničních webech není zpravodajství ze světa. Co se ale děje mimo český ďolík a jak tam venku vlastně lidé žijí, to se dozvídáme jenom sporadicky.

Přitom ještě devadesátá léta byla spojená s otevíráním se světu, a proto také mnoho médií mělo v rámci možného své zahraniční zpravodaje, kteří ve světě trávili mnoho času, znali podmínky ve „svých“ zemích a regionech a byli schopni určit, co je podstatné pro pochopení světa a co ne. Všimněte si, kolik vycházelo dřív knížek zahraničních zpravodajů typu Karel Kyncl a kolik jich máme dnes. Až na výjimky jako Jakub Szántó, Pavla Jazairiová nebo Jan Šmíd těžko pohledat. Navíc i tyto poslední mohykány dříve tak žádané profese zplodila právě devadesátá léta.

Rapidně ubylo také studentů žurnalistiky nebo mladých novinářů, kteří by toužili stát se zahraničáři. Být bloger nebo podcaster je víc trendy a stojí to menší úsilí. Ochudili jsme se tak ale o původní zahraniční reportáže, hlavně ty tištěné, které by nám poměry, realitu i mentalitu tam venku přibližovaly. Pohled na zahraniční reportáže v televizi a rozhlase také příliš optimismu nepřidá – za třicet let se jejich prostor a délka smrskly tak, že se ocitly za hranicí smysluplnosti. Vysvětlete blízkovýchodní krizi, postavení Ujgurů nebo mentalitu současné Ameriky ve dvou minutách.

Soukromá média, pokud se už rozhodnou o světě referovat, využijí spolupracovníka, který v daném regionu žije a je schopen o věci mluvit nebo psát. Dobře jsme to viděli letos na jaře, kdy se český mediální prostor zaplnil spolupracovníky z Itálie, Číny, Ameriky a dalších zemí, kde koronavirus tropil největší škody. Toto ale není zahraniční zpravodajství, jen jeden z dalších projevů deprofesionalizace – snadno se stane, že laik přilákaný takto do médií akcentuje spíše své osobní prožitky než v terénu sesbíraná fakta.

Stejně ošemetná je metoda vysílat do světa ad hoc novináře, když se něco děje – americké či jiné volby, válka, epidemie –, aby z místa dva tři dny psali. Záslužné, potřebné, ale nedostatečné v možnosti skutečně poznat a pochopit dění na místě a fundovaně o něm referovat.

České deníky a týdeníky dnes stálé zahraniční zpravodaje v zásadě nemají. ČTK má obsazeno jen několik postů (a přitom právě z agentur většinu zahraničního zpravodajství redakce u nás přebírají) a také Česká televize a Český rozhlas drží několik pozic ve strategických místech a často hořekují, že na víc nemají prostředky (i když ČT letos vyslala zpravodaje do Istanbulu). Ať už ale z finančních důvodů, nebo pro zdánlivý nezájem publika o světové dění, výsledkem celého úpadku referování o světě u nás je jeden z problémů českých médií – provincionalizace.

Těžko se můžeme bránit dojmu, že to, co se děje u nás, je tak zásadní, že to musí zabírat tolik prostoru v médiích, a svět se nám smrskává na USA, Rusko, Čínu, Brusel a koronavirus, přičemž u velmocí do českého éteru směřují masivně zprávy o potentátech a jejich výpadech na Twitteru a dalších extempore. K tomu skutečně profesionál na místě potřeba není.

Světoví za pár kaček?

Zahraniční zpravodajství je jen jedna z tradičních novinářských forem, která u nás v posledních letech oslabila. Přitom právě na zprávách ze světa kdysi žurnalistika mimo jiné vznikla. Referovala o tom, co se dělo jinde, o místním dění věděli lidé rychleji, snáze a levněji než z novin, třeba z hospody. Na lokálnost, jakou se dnešní česká žurnalistika vyznačuje, má vliv ale i ztráta jiných formátů a žánrů.

Opakem lokálnosti je přirozeně světovost. A to nejen ve významu dosahující světové úrovně co do věhlasu, ale také třeba co do kvality. V tomto ohledu je české novinářství ve svém průměru tradiční, místní, uzavřené a do sebe zahleděné. Úspěchů, které by byly konkurenceschopné třeba v evropském měřítku, máme pomálu.

Jako jeden z hlavních důvodů, proč tomu tak je, je opět po roce 2008 nastoupená cesta ekonomických úspor, kdy redakce nemají a nemohou mít dostatek prostředků na skutečně náročné a v důsledku pozoruhodné výsledky. Dokonce jsme za poslední dekádu znatelně ustoupili z pestrosti forem a formátů, které by měly potenciál takovými být.

Vymizely nejen psané reportáže ze světa, ale de facto psané reportáže jako takové. Dříve bývaly společenské magazíny typu Reflex plné reportáží o víceméně běžném životě, o lidových slavnostech, o místních skandálech, o povodních, o životě běžných lidí. Celebritizace posílena sociálními sítěmi místo toho přinesla hlavně levný, rychlý, obsahově opět lokální a nenáročný rozhovor, kde novinář navíc nese za napsané minimální odpovědnost, to řekl zpovídaný nebo zpovídaná.

Stejně tak bychom mohli upozorňovat na ústup dokumentární tvorby v televizi i rozhlase, absenci žurnalistiky zaměřené na řešení (tzv. solutions journalism), o esejistice či skutečné polemice fundovaných a třeba i mezinárodních odborníků, které by bylo dopřáno takové pozornosti, aby skutečně zasáhla společnost, ani nemluvě. Samozřejmě, jsou tu výjimky a dobré příklady, které bychom asi dokázali dlouho uvádět s patřičně konejšivým efektem, že není zase tak zle (Hyde Park České televize, některé ad hoc projekty Českého rozhlasu úspěšné i na mezinárodním poli).

Ale podívejte se třeba na sousední polskou novinářskou tradici. Stále říkáme, jak jsou na tom tamní média špatně, a ona opravdu zažívají politický vliv na chod redakcí a médií jako celku. Ale mají například silnou školu především psané reportáže, která se věnuje životu v Polsku nebo okolních státech, a ne jen tomu životu populárnímu, ale běžnému. Její výsledky pak dokonce vycházejí v zahraničí. Média tak dávají možnost svému publiku skrze pestré žánry a formy nazřít svět kolem sebe a nějak jej uchopit. Tam, kde je žánrová pestrost a inovativnost, se dá i do budoucna stavět, i kdyby politické vlivy byly jakkoli silné.

Příště o politické moci médií.

Psáno pro DeníkN