Komentář Martina Gromana: Žijeme v pandemii. Pandemii názorů. A hrozně se divíme, že se v tom nemůžeme vyznat. Každou chvíli na nás z televize, rádia nebo sociálních sítí někdo vybafne se svým názorem, leckdy nás dokonce zaujme, zahraje na naši notu. A za chvíli jiný kontruje názorem zcela opačným a tak pořád dokola. Co ale vlastně hledáme? Nejlepší názor, nebo skutečnost?

Velmi přesně se to ukazuje na současné informační lavině kolem covidu-19. Roušky ano, nebo ne, aplikace ano, nebo ne, trasuje se rychle, nebo pomalu, má se trasovat, nebo ne, jsou ta čísla špatná, nebo pořád ještě zvládnutelná, máme dost lůžek v nemocnicích, nebo málo, máme dost sestřiček a doktorů, nebo za chvíli dojdou, máme se o pandemii vůbec bavit, nebo poslechnout Báru Basikovou a jít s tím vším k šípku? Kdo nám pomůže k poznání a pochopení? Protože jen to je cestou k racionálnímu pohledu na věc, k uklidnění nebo aspoň k rozumnému chování místo pobíhání od extrému k extrému.

Kdo je tu odborník?

Většina z nás by asi řekla, že by to měli vědět odborníci. Ale to naráží hned na dvě úskalí. Jednak, kdo je na to či ono relevantní odborník, a jednak, kdo a jak dá takovému odborníkovi náležitý prostor – a náležitým nemyslím jen dostatečně velký, ale také takový, aby si jej dost lidí všimlo, aby zazněl v náležitém kontextu a dostatečně srozumitelně.

Místo toho jsme spíš svědky mechanismu, kdy někdo vybafne svůj názor (podstatný i zcela marginální) na sociálních sítích, trefí správnou vlnu, dostane dost lajků a za den dva už mluví ze všech televizí a rádií, dává rozhovory do novin, je se svým názorem doslova všude. Protože když přitáhl pozornost k sobě, jistě ji přitáhne také k médiu, které mu dá prostor, takže přibude diváků a čtenářů, lajků a také inzerce.

Za kratší konec provazu tu ale tahá publikum. Protože jen co dotyčný nebo dotyčná vyjeví svůj názor, ihned se stejně halasně ozvou protinázory, také těm se dostane prostoru, a za chvíli nad tou bramboračkou publikum stojí stejně bezradné jako před ní. Proto jsou sociální sítě vlastně z možnosti šířit relevantní názory v krizových situacích diskvalifikovány, nikdo tu debatu z principu nemoderuje. Vyhrává ten, kdo sklidí víc pozornosti.

V krizi, jakou prožíváme a prožívat budeme, tak hlasitě a bolestně padá iluze o vyváženosti, že stačí předložit takový a makový názor a publikum je dost chytré na to, aby si vybralo. Jistě je, ale nedostává se mu měřítka, podle kterého by mohlo posuzovat a rozhodovat se. Musí vynaložit neskutečné úsilí, aby mohlo všechny ty názory posoudit, a řekněme rovnou, že je to nárok nereálný. Proto pak tak často rozhodování publika mezi názory běží čistě po linii věřím–nevěřím.

Pokračování na DeníkN