Po více než deseti letech od prvního vydání se českého překladu dočkala kniha, která upozorňuje na roli českého a slovenského nacionalismu v moderních dějinách Československa.
Když v roce 2009, symbolicky 28. října, vyšlo v nakladatelství Yale University Press první anglické vydání knihy Mary Heimannové Československo — stát, který zklamal, strhla se o ní mezi českými publicisty a historiky vášnivá diskuse. Sama autorka ale uvádí, že podle jedné analýzy sporu o její knihu rovná polovina kritiků přiznala, že ji ani nečetla.
Spis žalobce
Zatímco publicista Jan Čulík se tehdy postavil do čela těch, kdo knihu vítali a oslavovali, jiní byli zásadně proti. Rozhlasový dokumentarista David Vaughan v Respektu tvrdil, že se mu čte jako spis žalobce, „který se rozhodl, že před soudem historiků prokáže Československu vinu za vlastní existenci“.
Václav Vlk starší v Neviditelném psu rovnou Mary Heimannovou obvinil z obdivu k nacismu. V americkém krajanském tisku, kde se na knihu také vydatně útočilo, zazněl i názor, proč „nakladatelství vydalo práci, kterou nelze brát vážně“.
Historička Eva Hahnová zase ve svých několika polemikách tvrdila, že „o historii se může rozumně vyjadřovat pouze člověk, který bere na vědomí omezenost vlastního horizontu, vnímá kriticky nové módy jak v publicistice, tak i v historiografii, věnuje pozornost různorodosti historických perspektiv a přidržuje se co nejpečlivěji jak faktografické preciznosti, tak i pravidel historické kontextualizace“. Přičemž Mary Heimannová podle ní takovým autorem není.
Následovalo deset let hledání českého vydavatele. Několik rozjetých pokusů skončilo mlčením nebo mlžením. Jako by se tu chtělo přidat Mary Heimannové další důkaz jejího tvrzení, že Češi raději své dějiny vnímají jako sadu vlastních úspěchů a nezaviněných cizích zrad. Jako bychom mermomocí nechtěli číst, že nejsme ty holubičí povahy, jak jsme si v národní mytologii vysnili v devatenáctém století.
Čas na odstup
Zkrátka, těžko pohledat zahraniční knihu o českých a slovenských moderních dějinách, která by celé roky před svým českým vydáním měla už tolik recenzí. Pokud by se ale debata o knize Československo — stát, který zklamal teď opakovala tak, jak se odehrála na přelomu let 2009 a 2010, bylo by to ke škodě věci.
Přitom je to kniha-příležitost, příležitost zamyslet se nad vlastními moderními dějinami, nahlédnout je realisticky. Jak na poměry oné diskuse před deseti lety střízlivě poznamenal Milan Ducháček v časopisu Dějiny a současnost: „Těžko Heimannové vyčítat její zápal při kácení model. Pokud však knihu prezentuje jako syntézu dějin Československa, pak jde o dílo jednostranné, a tudíž špatné. Jestliže ji ale čteme jako obraz střetu nacionalismů uvnitř ČSR, z nějž vzešly transfery a nakonec i rozpad federace, jde o text hodný pozornosti.“
Přesně tak je nutné knihu Mary Heimannové chápat – jako esej, a nikoli, jak ji žel do světa vyslal původní vydavatel, jako „standardní historii Československa pro příští roky“. Tou se stěží stane jedno jediné dílo, a už vůbec ne kvůli tomu, co vydavatel napíše v anotaci. Nicméně, pokud Československo — stát, který zklamal přijmeme jako esej o roli českého nacionalismu v našich moderních dějinách, pak má co nabídnout.