Komentář Martina Gromana: Česká televize odvysílala druhou řadu cyklu Modrá krev a reprízuje řadu první. Český rozhlas uvedl četbu z knihy Vladimíra Votýpky Paradoxy české šlechty. A také autor tohoto komentáře si před lety s tématem potomků české aristokracie užil několik let natáčení série rozhlasových dokumentů. Zdá se, že český plebejský národ téma nobility přitahuje. Co za tím je – touha po monarchii, oblíbené chození na hrady a zámky, nebo v zásadě bulvární zájem o lidi, kteří na rozdíl od většiny z nás znají své předky stovky let dozadu?

Rakouský místodržící a premiér hrabě František Thun von Hohenstein jednou v panské směmovně ve Vídni utrousil, že ty Čechy nechápe, buď jsou to hulváti, nebo líbají ruku. Snad jako potvrzení jeho slov vynesl na veřejnost tento výrok jeden z českých poslanců, který to zaslechl. Indiskrétním poslancem nebyl nikdo jiný než Tomáš Garrigue Masaryk.

První republika, kterou TGM o pár let a jednu válku později založil, jedním z vůbec prvních zákonů zrušila šlechtické tituly. A už tady, od prvního měsíce našeho republikánství, začíná spletitý vztah Čechů k jejich šlechtě, notně samozřejmě zamotaný už ve století předchozím, kde ale přece jen šlo ještě více o soužití.

Češi mluví česky
Ostatně bez české zemské šlechty by nebylo Národní muzeum, Národní divadlo, Národní galerie a tak dále. Česká vlastenecká společnost nebyla ještě dost movitá a silná, aby tak velké projekty dokázala financovat. Romantické zkazky o sbírce lidu na Národní divadlo jsou sice hluboce zakořeněny v české mytologii, ale nebýt donátorů, jako byl především habsburský dvůr nebo kníže Schwarzenberg a další, divadlo by stálo o hodně později a bylo by chudší. Národní muzeum založili také šlechtici usazení v zemích Koruny české – faktickým zakladatelem byl paleontolog Kašpar Maria Sternberk, který vznik muzea inicioval společně s Františkem Antonínem a Janem Nepomukem z Kolowrat.

Devatenácté století navodilo i ve vztahu ke šlechtě, jako v lecčems jiném, pozdější problematický stav. Především do něj vneslo fenomén jazykového vlastenectví. Do národního obrození byl Čechem každý, kdo žil na území Čech, Moravy a moravského Slezska. Nově se přidal nárok mluvit česky. Šlechta ale byla mezinárodní, nikoli přísně lokální fenomén. V 17. století mluvila především španělsky, o sto let později tíhla k francouzštině, v 19. století to ve středu Evropy byla výrazně němčina. Jak postupně slábla nutnost příslušet ke dvoru, usazovalo se stále více šlechticů na svých statcích na venkově. Mnozí se tedy zabydleli u nás, v českém prostředí, a začali přijímat jeho zvyklosti, tradice i jazyk.

Stejným vývojem ale v té době procházely také měšťanské rodiny, také ony se rozhodovaly, k jakému fenoménu budou patřit, jakým jazykem budou mluvit. Mezi českými vlastenci najdeme dost takových příkladů – stačilo třeba málo a zakladatel Sokola Miroslav Tyrš by mluvil jen německy, ostatně jeho druh Jindřich Fügner se česky nikdy nenaučil.

Pokračování v DeníkuN