Archiv autora: martin

Vraťte mi Krocínovu kašnu

Napsat komentář

Vyprávěl mi jednou jeden přední zastánce obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, jak jim doma visel obrázek rynku i se sloupem a jak mu bylo vždycky líto, když tudy s tatínkem šli, že už tam sloup není a že by měl být. Tak už je a je po lítosti. Jenže já měl tetu…

A ta teta měla doma grafiku rynku a na ní byla Krocínova kašna. A té tetě bylo líto, že už tam není. Ta kašna. Krásná, starší než Mariánský sloup. Z konce šestnáctého století. Vznikla na popud purkmistra Václava Krocína staršího z Drahobejle a vydržela tam vedle radnice a sloupu skoro tři století. Její stavba stála jenom o groš míň než celý Karlův most a jeden život dělníka.

Byla z hnědočerveného sliveneckého mramoru a skládala se ze čtyř částí: stupňovitého podnoží, nádrže ve tvaru 13bokého dutého hranolu, středního sloupu pro vodotrysk a bočního sloupu pro vodovod na straně k radnici. Voda se nabírala z předsunuté vany, do níž proudila tlamou sochy delfína, a z vnitřní strany kašny tlamičkami dvanácti žab.

Důmyslný systém vodovodu se klikatil po třech patrech pod sebou a proti sobě. Do toho sochy čtyř římských bohů, reprezentujících živly přírody: Jupiter jako oheň, Neptun voda, Héra vzduch a Pomosa s rohem hojnosti coby země. Navíc čtyři vodní panny, polobohové chrlící vodu, lví hlavičky a nahoře Tritón, který ale zanikl a nahradila ho plechová rakouská orlice. No nádhera. Kam se hrabe Hus. Vždyť ani nechrlí. 


Postupně chátrala, mramor propouštěl vodu, oprava by stála moře peněz, a tak ji roku 1862 nechal magistrát rozebrat a sochy z ní skončily v lapidáriu. Uvažovalo se už samozřejmě o její obnově. To by se teta radovala, a kdo ví, jestli v tom neměla prsty. Sochař Vlček s profesorem Sixtou udělali za první války kopii podle původních nákresů, ale nebyla doba na kašny.

Chudák purkmistr Krocín se tak obnovy svého pomníku nedočkal a musí mu stačit erb na dřív jeho domě U Halánků, dnes Náprstkově muzeu, nebo vzpomínka na někdejší usedlost Krocínka. Přitom by každý pražský primátor měl mít snahu obnovit tuto památku na svého předchůdce, pokud chce, aby se také na něj po staletích vzpomínalo.

A tak je čas přijít s iniciativou na obnovu Krocínovy kašny, už pro tu tetu a pro toho primátora Krocína. Jistě kunsthistorici napíšou spoustu petic o tom, že ve Slivenci se už mramor netěží a že by tedy materiál nebyl autentický, že by to nebyla ani kopie, protože se kašna nezachovala jako celek, takže není co kopírovat a také by jistě zaznělo dost argumentů o tom, že kašnu dnes už netřeba, když nám voda teče z vodovodu.

Opřeni o nový Mariánský sloup z dříkem z Indie, bez soch ďáblů zápasících s anděly v zemi plné ateistů se takovým argumentům bude možno dlouho potutelně smát a chystat si slavnostní putnu, se kterou si jednou půjdeme zase pro vodu na rynek.

Neměli jste mezi příbuznými nějakého úředníka, kterému chybí neogotická radnice? Milovníka chladných zbraní, kterému se stýská po budově zbrojnice (té by teda musel kousek uhnout Husův pomník, ale to se vejde)? Žijí ještě potomci Fricka Neugrünnera z Chebu, jehož zkomoleně nazvaný Krennův dům do roku 1901 stával tam, co je dnes parčík před chrámem sv. Mikuláše? A co pranýř? Nekřičí ten nejvíc po obnově?

Psáno pro blog Aktualne.cz

Paměť a dějiny: V kauze Peroutka jsou nejvíc ohroženy soudy

Napsat komentář

Pět let se táhnoucí spor o výroky prezidenta Miloše Zemana na adresu novináře Ferdinanda Peroutky ukazuje, že pokud je zde někdo ohrožen, není to samozřejmě Peroutka, ale ani prezident, nýbrž schopnost české justice rozhodnout ve prospěch historické reality. Bez jejího poznání se to však nezmění.

Nejde tu totiž o výklad dějin nebo nalezení nějaké dosud neznámé a skandální pravdy, která by relativizovala Peroutkovu bezúhonnou pověst či jeho schopnost kritického myšlení nebo morální integritu, jak se snažil Hrad dokázat, ale jen a pouze o uznání, že lež je lež a pravda je pravda. Napomoci soudcům by mohla odborná historická analýza, kterou však zatím odmítají.

Rovina historická
Celý spor má dvě roviny – historickou a právní. Nejprve k té historické, kde je vše o dost jednodušší než v druhé. Miloš Zeman před pěti lety prohlásil: Jeden z největších českých novinářů Ferdinand Peroutka uveřejnil v prestižním časopise Přítomnost článek s titulkem Hitler je gentleman. Tentýž novinář po mnichovské dohodě napsal: „Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky.“ A dokládal tím jeho údajnou fascinaci nacionálním socialismem. Novinářova vnučka Terezie Kaslová se od té doby marně domáhá omluvy.

Celý text v časopise Paměť a dějiny najdete zde.

Veřejnoprávní média si během krize získala nemalou důvěru. Co by měla dělat, aby o ni opět nepřišla

Napsat komentář

Komentář Martina Gromana: Sledovanost především zpravodajských médií od vypuknutí krize kvůli nemoci covid-19 rapidně vzrostla. Taková informace vlastně není ani zprávou, protože je to tak zákonité, jako že Vánoce budou v prosinci. Co dalšího nám tento růst tedy říká a co si z něj mohou média, především ta veřejnoprávní, odnést do klidnějších časů?

Je to stará pravda, že v době válek, povodní a epidemií lidé hledají informace víc než v době klidu. Většinou tento fakt vnímáme jako důkaz, jak potřebná jsou pro nás v takové chvíli média, a zhusta se dodává – ta, kterým můžeme věřit. Jako by se tu ukazovalo, komu skutečně věříme a komu ne. Tak prosté to ale nebude.

Pokud bychom aktuální růst sledovanosti hlavně zpravodajských médií – potažmo těch veřejnoprávních, kde novinářskou profesionalitu a pravdivost zpráv očekáváme jaksi ze zákona – vnímali tak, že publikum se chová jednotně a čitelně, podobali bychom se těm, kteří v minulém století věřili na teorii zázračné střely. Podle ní jedna informace vyslaná do světa zasáhne všechny stejně. Přesto dnešní chování veřejnosti něco do budoucna napovědět může.

Publikum se nemění, jen má větší zájem

Lidé se ani v krizi nijak rychle a zásadně nemění. A tak i v těžké době hledají informace spíš tam, kde byli zvyklí. Jen to dělají častěji a více. Česká televize hlásí rapidní nárůst zájmu o zpravodajský kanál ČT24, Události ČT mají nejvyšší sledovanost za patnáct let, Český rozhlas upozorňuje na skokově rostoucí čísla zpravodajského portálu iRozhlas atd. Když se ale podíváme na první aktuální údaje o sledovanosti médií, a zvláště jejich zpravodajských online platforem, kde se dají čísla sledovat v zásadě v reálném čase, poněkud ve větší šíři, uvidíme komplikovanější obraz.

Sledovanost zpravodajských serverů opravdu roste, ale v zásadě si zachovaly pořadí, v jakém se držely před rokem. První je stále stejná dvojice, jen Novinky.cz na vedoucí pozici vystřídaly iDnes.cz. Následují, tak jako před rokem, Seznam Zprávy a Deník.cz. Pro představu, Parlamentní listy také nabraly čtenáře, jako všichni, ale do první desítky nejsledovanějších serverů se zdaleka nedostaly. Jako publikum své návyky ani v této době zdá se zásadně neměníme, pokud jsme někomu věřili před virem, věříme mu i v čase pandemie, kdo byl silný tehdy, je dnes ještě silnější. Struktura a skladba publika není zásadně jiná, ať už média sledujeme v době klidu nebo pandemie.

Pokud někdo meziročně poskočil, byly to skutečně veřejnoprávní platformy – iRozhlas a server ČT24. Uvidíme, jak na tom budou v červnu, ale každopádně tento zájem a tato důvěra v jejich obsah je jednak společenským závazkem a také důvodem, proč právě po nich chtít i nadále ty nejvyšší standardy novinářského výkonu a také větší odvahu věci na svém vlastním poli formovat a měnit.

Pokračování na Deníku N

Česky vychází kniha, která bourá představy o Československu

Napsat komentář

Po více než deseti letech od prvního vydání se českého překladu dočkala kniha, která upozorňuje na roli českého a slovenského nacionalismu v moderních dějinách Československa.

Když v roce 2009, symbolicky 28. října, vyšlo v nakladatelství Yale University Press první anglické vydání knihy Mary Heimannové Československo — stát, který zklamal, strhla se o ní mezi českými publicisty a historiky vášnivá diskuse. Sama autorka ale uvádí, že podle jedné analýzy sporu o její knihu rovná polovina kritiků přiznala, že ji ani nečetla.

Spis žalobce

Zatímco publicista Jan Čulík se tehdy postavil do čela těch, kdo knihu vítali a oslavovali, jiní byli zásadně proti. Rozhlasový dokumentarista David Vaughan v Respektu tvrdil, že se mu čte jako spis žalobce, „který se rozhodl, že před soudem historiků prokáže Československu vinu za vlastní existenci“.

Václav Vlk starší v Neviditelném psu rovnou Mary Heimannovou obvinil z obdivu k nacismu. V americkém krajanském tisku, kde se na knihu také vydatně útočilo, zazněl i názor, proč „nakladatelství vydalo práci, kterou nelze brát vážně“.

Historička Eva Hahnová zase ve svých několika polemikách tvrdila, že „o historii se může rozumně vyjadřovat pouze člověk, který bere na vědomí omezenost vlastního horizontu, vnímá kriticky nové módy jak v publicistice, tak i v historiografii, věnuje pozornost různorodosti historických perspektiv a přidržuje se co nejpečlivěji jak faktografické preciznosti, tak i pravidel historické kontextualizace“. Přičemž Mary Heimannová podle ní takovým autorem není.

Následovalo deset let hledání českého vydavatele. Několik rozjetých pokusů skončilo mlčením nebo mlžením. Jako by se tu chtělo přidat Mary Heimannové další důkaz jejího tvrzení, že Češi raději své dějiny vnímají jako sadu vlastních úspěchů a nezaviněných cizích zrad. Jako bychom mermomocí nechtěli číst, že nejsme ty holubičí povahy, jak jsme si v národní mytologii vysnili v devatenáctém století.

Čas na odstup

Zkrátka, těžko pohledat zahraniční knihu o českých a slovenských moderních dějinách, která by celé roky před svým českým vydáním měla už tolik recenzí. Pokud by se ale debata o knize Československo — stát, který zklamal teď opakovala tak, jak se odehrála na přelomu let 2009 a 2010, bylo by to ke škodě věci.

Přitom je to kniha-příležitost, příležitost zamyslet se nad vlastními moderními dějinami, nahlédnout je realisticky. Jak na poměry oné diskuse před deseti lety střízlivě poznamenal Milan Ducháček v časopisu Dějiny a současnost: „Těžko Heimannové vyčítat její zápal při kácení model. Pokud však knihu prezentuje jako syntézu dějin Československa, pak jde o dílo jednostranné, a tudíž špatné. Jestliže ji ale čteme jako obraz střetu nacionalismů uvnitř ČSR, z nějž vzešly transfery a nakonec i rozpad federace, jde o text hodný pozornosti.“

Přesně tak je nutné knihu Mary Heimannové chápat – jako esej, a nikoli, jak ji žel do světa vyslal původní vydavatel, jako „standardní historii Československa pro příští roky“. Tou se stěží stane jedno jediné dílo, a už vůbec ne kvůli tomu, co vydavatel napíše v anotaci. Nicméně, pokud Československo — stát, který zklamal přijmeme jako esej o roli českého nacionalismu v našich moderních dějinách, pak má co nabídnout.

Pokračování na DeníkuN

Zase ti mediální konšelé

Napsat komentář

Hned několikrát se v posledních dnech na přetřes znovu dostaly české mediální rady. Jednou Rada ČT nezvolila nové vedení, protože se do funkcí jaksi nikdo nehrne, či spíše nikdo v patovém složení rady nezíská stejně většinu. RRTV bude nejspíš muset svým bývalým a podle soudu před 17 lety neprávoplatně odvolaným členům vyplatit mnohamiliónové odškodné. A jeden z těchto úspěšných stěžovatelů, dnes radní ČTK Pavel Foltán pak před pár dny přispěl do série absurdit spojených s radami tím, že osobně přišel na videokonferenci do sídla ČTK, aby tak jednání (ve výsledku ale spíš sebe) znemožnil.

Dlouhodobě se mezi odborníky na média, v médiích veřejné služby samotných i v parlamentu debatuje o jiných variantách volby členů těchto rad. Zdá se, že pokud poslanci nehodlají v příštích letech číst stále takto neutěšené zprávy, bylo by načase, aby skutečně s volbou mediálních kontrolorů něco udělali. Buď stanovili jiná kritéria a parametry, kdo má radním být a jaké má povinnosti, nebo aby podle současné legislativy volili odpovědněji.

Sice už to kdysi zaznělo, ale některé věci je třeba opakovat tak dlouho, dokud se nezmění: Jedním z úskalí, kterým v této otázce v posledních letech čelíme, je to, že se do rad dostávají lidé buď blízce spojení se samotným médiem nebo vysloužilí politici. První mají uvnitř média, které mají kontrolovat, mnoho vazeb, a to všeho druhu, od projevů sympatií, až po ty opačné vedoucí nezřídka ve snahu o jakousi revanš z pozice moci. Druzí pak logicky i ve funkci radního udržují svou dřívější pozici politik-novinář, a zapomínají, že nyní jsou spíše ve vztahu kontrolor-kontrolovaný.

V radě Českého rozhlasu tak dnes zasedá například dlouholetý manažer tohoto média Miroslav Dittrich, v radě ČT bývalý šéf ČT24 Roman Bradáč. Přeborníkem je nový televizní radní Vladimír Karmazín, který působil ve vrcholovém managementu jak ČT, tak ČRo. Z bývalých politiků v radě ČTK najdeme Michaelu Marksovou, v RRTV Ladislava Jakla, v radě ČRo Vítězslava Jandáka a v radě ČT například Zdeňka Šarapatku. Zarážející je také počet radních, kteří kontrolují médium, s nímž jsou či byli spojeni profesně v roli interpretů, umělců, autorů, častých hostů — třeba z osmi současných členů rady ČRo na vlnách rozhlasu v minulosti nějakým způsobem působilo šest.

Takto zjevně tím či oním směrem zaujatí radní, kteří často veřejně deklarují, že jednají podle svého osobního zájmu a vlastního názoru a nikoli v souladu se zákonem, který radním ukládá nestrannost, relativizují samu logiku volby radních. Není-li zákon naplňován, buď musí být jeho naplnění vynuceno, nebo poslanci stojí před rizikem znevážení vlastního zákona.

A to ani není třeba obsáhle mluvit o hned několika radních, kteří sice nikdy na žádné významné funkce v médiích veřejné služby nebo v politice nedosáhli, ale roli radního opakovaně podkopávají svými divokými veřejnými výroky, od kterých se pak rady jako takové musí poměrně klopotně distancovat. Vysvětlení, že radní mluví jako radní, když zasedá na radě, ale když po večerech píše do novin nebo mluví v televizi, tak je tam za sebe jako za občana, je asi tak logické jako, že doma jsem manžel a otec, ale za vrátky zahrady už jsem svobodný a bezdětný.

Zkrátka a dobře, pokud poslanecká sněmovna nechce stále dokola vést diskusi o tom či onom podivném projevu nefunkčnosti mediálních rad, nekompetenci či zaujatosti jejích členů, o provázanosti manažerů médií veřejné služby s radními, kteří na ně mají dohlížet, bude muset chtě nechtě udělat dva kroky, jinak se bude dál točit v kruhu, a my s ní.

Zaprvé při květnové dovolbě několika míst v radě ČT a jednoho v radě ČRo zvolit kandidáty, kteří nejsou se současnými managementy obou médií spojeni dlouholetými vazbami, ať takovými nebo onakými, ale ani vůči nim nejsou v apriorní opozici z dřívějších politických pozic nebo zjevně deklarovaných politických preferencí. A zadruhé, v novém volebním období pak začít diskusi o stavu mediálních zákonů u nás a s největší možnou mírou odpovědnosti je změnit. Případně v současné podobě zrušit a zvážit, zda takto komplikovaný systém jsme vůbec s to naplňovat.

P. S.
A mimochodem k té zákonem dané pestrosti, kterou by rady měly odrážet: Jistě, gender, věk, místo, kde člověk žije, nebo obor, ve kterém působí, nemusí být zárukou bůhvíjaké postojové a názorové pestrosti, ale stejně by současné, nekompletní rady České televize a Českého rozhlasu nemusely být tak výlučně pánské kluby složené z mužů nad čtyřicet, či spíš nad padesát let, převážně žijících a působících v Praze.

Vyšlo na blogu Aktualne.cz

Vypečená veřejnoprávnost

Napsat komentář

Média veřejné služby mají vysílat mimo jiné také pořady jako Peče celá země nebo StarDance. Mají totiž v sobě potenciál propojovat lidi dohromady a ne je separovat. Pokud něco, pak řešme to, jestli při tom nejdou jen po tom nejnižším společném jmenovateli, nebo jestli jsou dost inovativní a hledačská.

Před několika dny se v Lidových novinách Jana Machalická s gustem obula do programové nabídky ČT. Formát převzatý z BBC Peče celá země je podle ní například tečkou za iluzí o Češích jako o kulturním národě. Těžko s takto přepjatými názory polemizovat, jsou jen ukázkou toho, jak mnohdy málo rozumíme, co je „veřejnoprávní“ obsah vhodný pro média placená z veřejných peněz a co ne.

Aktuálně se na Twitteru do stejného pořadu opřel někdejší sociálnědemokratický ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček s tím, že těžko chápe, „proč veřejnoprávní televize vysilá v hlavním čase v sobotu večer něco takového jako je Peče celá země”. Ve stovce reakcí dostal mnoho relevantních odpovědí, především od diváků tohoto pořadu.

Stanice s dechovkou jako veřejná služba?
Média veřejné služby mají ze zákona informovat (přirozeně vyvážené a pravdivě), vzdělávat a bavit. Hojně si i pracovníci České televize a Českého rozhlasu vykládají tuto mantru poněkud zjednodušeně tak, že tu mají informovat, tu vzdělávat a jinde bavit. Není pak divu, že sklízejí kritiku za laciné zábavní formáty nebo za nudný vzdělávací obsah, který konzumuje jen minimum populace. Nejlépe svou funkci plní tam, kde dělají všechno, nebo aspoň více rolí najednou (ikonické v tomto ohledu ve své době byly třeba rozhlasové Toulky českou minulostí a podobné formáty). Právě proto veřejnoprávní stanice všude ve světě, kde existují, hledají a vyvíjejí nové formáty, které toto co nejvíce naplňují, a BBC, kde Peče celá země vzniklo, samozřejmě není výjimkou.

Princip médií veřejné služby má být totiž jiný než médií privátních. Ta v zásadě společnost byznysovým modelem fragmentarizují. Hledají cílovou skupinu a té nabídnou produkt. Milovníkům country country rádio, milovníkům dechovky Šlágr TV, sportovním fanouškům sportovní kanály, jazzmanům jazzové rádio atd. Média veřejné služby mají ve svém základním principu ale obsažen opačný přístup — spojování, integraci a nabízení rozdílných obsahů a pohledů na svět před zraky společnosti jako celku, porozumění světu. Mají se snažit spojovat roztříštěnou společnost a ne ji ještě více dělit. Ostatně už název soutěže Peče celá země k principu integrace doslovně odkazuje.

Může se zdát, že formáty jako Peče celá země nebo StarDance jsou v zásadě komerční, dívají se na ně jen milovníci pečení nebo tance. To by bylo ale příliš zjednodušující. Ony totiž nabízejí možnost sdílet společné hodnoty, rozvíjet je a znovu a znovu je upevňovat. Dělat z jednotlivců společnost.

Sejdeme se u obrazovky
Pokud tedy má Peče celá země v jinak pro televizi již značně vyprázdněném sobotním večeru nejvyšší sledovanost, je to známka toho, že velká část diváků toto sdílí a přijímá. Ale zároveň také toho, že se potkáváme zatím jen na těch nižších společných jmenovatelích — jídle a zábavě založené na rozjuchané soutěži s celebritami. Pokud pořady tohoto typu přivedou k obrazovkám rodiny, které společně sdílejí mediální obsah, je to v dnešní době spíš unikátní než hodné kritiky. I když bychom mohli jít dál a hledat témata o poznání náročnější a třeba hodnotnější, než je jídlo a tanec.

Kdysi byla televize kritizována přirovnáním k novému rodinnému krbu. Odváděla lidi od společně tráveného času k pasivnímu sledování, i když v zásadě společnému. Později se to ještě roztříštilo moderními technologiemi, které umožňují zcela od ostatních separované konzumování obsahu, který vyhovuje jen jednotlivci a s ostatními ho nijak nepropojuje. V tomto ohledu by média veřejné služby klidně mohla a měla být svým způsobem konzervativní a hledat cestu jak se stát aspoň tím kritizovaným novým společným krbem.

Jak vzniká médium pro všechny?
Je dost pravděpodobné, že zájem o pečení stejně jako o tanec bude jen aktuální vlnkou vybuzenou právě běžícím pořadem, která zase opadne. Stejně tak je na Peče celá země či na StarDance leccos zlepšovat. U prvního například moderaci šustící papírem, nebo u druhého již poněkud vyšeptalý výběr tančících celebrit — co příště třeba zkusit běžné občany vzešlé z castingu nebo učitele tance z celé republiky apod.

Navíc jsou oba uvedené pořady v zásadě příkladem pasivity českých médií veřejné služby. K té totiž patří také ne právě jednoduše uskutečnitelný nárok na inovativnost, hledání nových cest, jak v moderní společnosti najít to, co ji spíše integruje než rozdělí. Debaty o rozdělené společnosti v zásadě stav popíší, ale těžko ho pomohou měnit a narovnávat. BBC své formáty hledá a vyvíjí a přirozeně prodává (ostatně je hojně pak kopírují i privátní vysilatelé) právě s tímto záměrem. Stejné nároky by na sebe mohla klást i naše média veřejné služby a vyvíjet vlastní formáty, které by fungovaly obdobně. Ostatně v čem se liší Peče celá země od dávného pořadu Zpívá celá rodina?

Pokud budou manažeři odpovědní za formátování veřejnoprávních televizních a rozhlasových stanic hledat více takových formátů, budou se snažit je inovativně vyvíjet a vymýšlet, budou smyslu veřejné služby mnohem blíže než při vymýšlení stále nových a nových stanic, kanálů nebo internetových platforem věnovaných vždy jen jednomu společenskému fenoménu. Médium pro všechny, jak jsou často média veřejné služby zjednodušeně vnímána, nevznikne tak, že nabídne každému to jeho. To je nesplnitelný úkol. Nabízet ale mají obsahy, které nás k sobě přivedou blíže, pomůžou nám pochopit se navzájem. Zatím se to daří aspoň nad pekáčem buchet.

Vyšlo na blogu Aktualne.cz

Dnešní zákony o médiích veřejné služby už umíme obcházet dokonale, je načase nastavit fungující pravidla

Napsat komentář

foto: Ann Kathrin Boppová, Unsplash

Názor Martina Gromana: Volba členů rad České televize a Českého rozhlasu ukázala, že dnešní mediální zákony umíme leda výborně obcházet. Výsledkem je fraška na všech frontách, která povede k jedinému – k nápadům na nové zákony a nová řešení. Zvládnout tento riskantní moment tak, aby veřejnoprávní média zůstala nezávislá, bude náročné. Především pro zákonodárce.

Máme za sebou první kolo volby nových členů rad České televize a Českého rozhlasu a vlastně ani není proč k němu samotnému ještě něco dodávat. Všechno už v posledních dnech zaznělo. O kandidátech všeho druhu, o podivných i komických organizacích, které je nominovaly, o absurdních i naivních vystoupeních některých uchazečů, která jsme mohli masochisticky sledovat celé tři dny od rána do večera online. Abychom pak na konci zjistili, že to zatím dopadlo, jak se čekalo. Titulky začínající stále slovem Xaver jsou toho dokladem.

Emocí kolem toho bylo dost a dost, ale hlavně se ukázalo, že jestli všem, kteří se snaží do těchto voleb zasáhnout, o něco skutečně jde, je to obcházení zákona. Rozhodně ale ne jeho transparentní naplňování.

SMS politikovi jako standard

Zákony o České televizi a Českém rozhlase mají jeden hlavní úkol. Zajistit nezávislost těchto médií veřejné služby. Především ekonomickou, redakční, politickou. Proto zákonodárci po televizní krizi hledali model, který by byl toho zárukou. Zdá se ale, že dostatečně nepočítali s vynalézavostí a umem zájemců o místa v radách a především jejich podporovatelů, či přímo politických přátel.

Jenže zákony určují meze a za ně se chodit nemá. Jinak jsme mimo zákon. Možná to není zrovna vhod našim aktuálním potřebám a tužbám, pak ale svorně změňme zákon, nebo dané meze dodržujme.

Podle takzvaných mediálních zákonů má totiž jednotlivce ucházející se o místo v radě delegovat občanská společnost, spolky, organizace, odbory, univerzity, církve atd., které reprezentují kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy.

Pokračování v DeníkuN

Noví Peroutkové rostou, prostor pro kvalitní novinařinu se ale zmenšuje, tvrdí Groman

Napsat komentář

Podle historika, novináře a předsedy Společnosti Ferdinanda Peroutky Martina Gromana se prostor pro kvalitní novinařinu v Česku dramaticky zmenšuje. Nastal proto čas pro velkou společenskou debatu o budoucnosti kvalitních médií. „Musíme se připravit na to, že pokud chci službu, budu si ji platit,“ tvrdí Groman v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

foto Michael Kratochvíl

Jste předsedou Společnosti Ferdinanda Peroutky, jednoho ze symbolů kvalitní české novinařiny. Jak je na tom podle vás domácí žurnalistika dnes?

Patří k jakési české tradici lamentovat nad tím, že je to nebo ono v krizi. Ale přes ty krize jdeme klopotně dál a někdy i vzhůru. Při vybírání nositelů Peroutkovy ceny (ocenění, které Společnost Ferdinanda Peroutky každý rok v únoru uděluje nejlepším českým novinářům – pozn. red.) si vždy uvědomuji, že jsme na tom nakonec dobře. Každý rok nás mrzí, že jsme cenu tomu nebo onomu nedali, a slibujeme si, že příště už určitě. Takže dobrých a kvalitních novinářů máme dost. Pokud v něčem vidím problém, je to v povážlivém a rychlém zmenšování prostoru pro kvalitní žurnalistiku, kterou tito lidé dělají a chtějí dělat.

Co tím myslíte konkrétně?

Žurnalistika jako metoda myšlení, práce a nazírání reality podle mě pod vlivem moderních technologií devalvuje.

To zní hodně staromilsky.

To není staromilství, ale konstatování faktu. Psát a hlavně publikovat dnes může každý. Máme tu spoustu lidí, kteří píší, vysílají, ale nejsou žurnalisty. Jsou spíš aktivisty, bojovníky za nějakou ideologii nebo utilitární zájem, ale tváří se jako žurnalisté.

Pak je tu novinářský stav jako takový. Myslím, že se málo snaží své standardy hájit, odlišit se, ubránit si co největší a otevřený prostor pro realistické informování i pravdivé komentování skutečnosti. Nepěstuje se otevřená kritika novinařiny mezi žurnalisty samotnými, reflexe toho, co se píše, jak se píše, jak argumentujeme. Spíš to připomíná zákopovou válku: píšeš s námi, nebo proti nám.

Plné znění rozhovoru na Aktualne.cz

Možnosti a rizika podcastů

Napsat komentář

Podcast, podcast, podcast, ještě jednou podcast… Zní odevšad. Když jste přede dvěma lety řekli marketérům velkých firem, jestli by nechtěli zkusit podcast, ptali se co to je. Ti s větším přehledem věděli, že podcast u nás zatím nemá publikum, tedy ani prostor pro marketing. Dnes volají sami. Většinou ale podle autorů podcastů nevědí, co chtějí. Bohužel, zdá se, bloudí i dost autorů.

Mezi autory se ještě před rokem dvěma vedla debata, co je to podcast. Jestli jen u nás nová technologie šíření audiofonních obsahů vycházející především z rozmachu chytrých telefonů a datových sítí nebo žánr rovný reportáži, dokumentu, četbě, žánr s vlastními osobitými prostředky a formami. Časem se všichni přiklonili k technologii a šíří podcastem, co se dá. Je to v zásadě správně, i když výsledek ukazuje na hlavní úskalí toho, jak dnes u nás s podcasty zacházíme. Podcast, pokud si získá masivnější zájem publika, hrozí nivelizací rozhlasové a auditivní produkce, podobně jako blogování v zásadě vymazalo z našeho povědomí klasický komentář. Psát, blogovat a publikovat může každý, komu se udělá názor, nebo ani to ne. Kvalita, zkušenost, praxe a řemeslo váží najednou stejně málo jako ostré, i když ničím nepodložené názory, halasné pokřikování a prezentování vlastnho ega.

Pro tvůrce rozhlasového, rádiového obsahu se tak nakonec může podcast stát nejen příležitostí, jak oslovit nová publika, ale také trojským koněm, který je v důsledku připraví o mnohé z toho, na co jsou zvyklí a co umí. Zvlášť pokud se budou přizpůsobovat všemu, co je díky podcastingu možné a co se tu nabízí. Na jedné straně dnes podcast používají osvědčení a řemesla více či méně znalí tvůrci stejně jako amatéři v lepším i horším smyslu toho slova. Je to stejný rozdíl mezi tradiční a řemeslně poctivou žurnalistikou a žurnalistikou občanskou, která není nijak nucena klást na sebe sebemenší profesní nároky.

Podcast z kuchyně
Kdo tedy podcast vytváří a jaká rizika či příležitosti tak na sebe přivolává? Máme tu dost a dost podcastů řekněme občanských. Točit si rozhovory nebo osobní deníčky a audioblogy může každý a také to leckdo už dělá. Od novinářů, bavičů, politiků přes ekonomy, až po matky v domácnosti. V zásadě je tu podcast blízek youtuberingu, jenom ve zvuku, nebo v kombinaci obojího – natočím rozhovor na video a zvukovou stopu hodím do podcastu. Výsledky jsou povětšinou tristní co do formy a technického zpracování, ale také do obsahu. Velká část takových nápadů končí po pár dílech, protože počáteční nadšení a velkorysé ambice brzy zadrhnou o nedostatek nápadů a námětů. Tento segment se snaží kromě prezentace vlastní osoby přilákat také inzerenty a svou produkci tak zpeněžit. Výsledky ale zatím nemohou být nijak závratné, protože podcast v Česku pravidelně poslouchá 11 % populace a necelých 40 % má o podcastu aspoň nějaké tušení.

Největším oříškem je dnes podcast pro soukromé vysilatele. Privátní rádia u nás vysílají převážně proud hudby a moderace, což je svou jepičí podstatou forma pro podcast nevhodná a žádné obsahy šiřitelné touto formou většinou nepřináší. Soukromá rádia by tak musela investovat do produkce originálních podcastových sérií a také do autorů, které dnes pro svůj proud nepotřebují, což udělají až ve chvíli, kdy bude dostatek publika, aby inzerce podcasty uživila nebo aby se uživily samy formou předplatného. Rádia pak získají nejen nový kanál k oslovení publika, ale stanou se do velké míry spíš producenty než vysilateli. Ale to je hudba budoucnosti, pokud na ni vůbec dojde.

Hodně trendu, málo řemesla a inovátorů
Veřejnoprávní rozhlas jde také zatím v zásadě stejnou cestou – podcast vnímá jako kanál, kterým by rozšíříl svůj záběr na nové, mladší publikum. Do podcastu nicméně umísťuje především to, v čem je silný, co už může nabídnout, tedy svou zpravodajskou, publicistickou a dokumentaristickou produkci známou z vysílání a dostupnou také na webu a velmi populární na youtube, kde publikum volí poslech auditivního obsahu na kanálu, který je určem primárně ke sledování videí. Originální podcastové série v podmínkách Českého rozhlasu vyrábí především Radio Wave, které se specializuje hlavně na žánr docu soap a to s poměrně proměnlivou kvalitou a zkušeností tvůrců. Výkop této produkce, podcast o erotice a sexu Zhasni, nabídl zdařilý dokumentaristický vhled do různorodého prožívání sexuality. Nedávný počin Svatebky už ale nebyl ničím víc než prezentací pěti nevěst, které se chystají na svůj velký den, zde nešlo o dokumentaristiku, ale čistě lifestylovou publicistiku. Zpravodajský podcast Vinohradská 12 pak ČRo zase denně umísťuje také do klasického vysílání, ani zde tedy nejde o čistý podcasting, ale o šíření stejného obsahu několika kanály, mimo jiné podcastem.

Český rozhlas je dnes logicky nejsilnějším hráčem na podcastovém poli u nás, ale ani on se v důsledku zatím neubránil následování obecného trendu, který v českém podcastování vládne. Sami autoři podcasty rozlišují na kecací a nekecací. Už toto označení ukazuje, že mají dost silnou tendenci přizpůsobovat se jednak obecnému povědomí a představě o tom, co podcast je a může být, ale také tomu, že jdou na stejně nízkou úroveň podcastů tvořených amatéry, když v zásadě až na výjimky rezignují na formáty a žánry své profesi po léta vlastní. Jedna věc je umístit do podcastu dokument nebo reportáž vyrobenou pro vysílání a jiná je držet se tradičních formátů i při vymýšlení a tvorbě podcastů jako takových, při hledání jeho možných forem a podob. Výsledkem je zatím přemíra prostých rozhovorů, a u mnoha produkcí i velmi triviálního plkání na témata, která zajímají víc autory než široké publikum.

Prožít slyšené
Podcast z podstaty věci nabízí velmi intimní prožitek, blízkost. Posloucháme jej sami, ve sluchátkách, v autě, při práci, žádné médium jako rozhlas a podcast s ním nemá ten dar být tak blízké a niterné. Můžeme se tak dozvídat nejen fakta, názory a informace, ale také pocity, prožitky, osobní vyznání a potíže autorů nebo zachycených osob. Málo využívá potenciál podcastu ten, komu stačí vyzpovídat respondenta a dozvědět se od něj nějaká ta fakta. Stejný obsah se dozvíme z televize, novin, časopisů, blogů. Podcast ale může nabídnout emoci, příběh, atmosféru, naléhavou osobní zpověď, dech i povzdech.

Můžeme spolu s horolezcem prožít to, na co myslí a co prožívá při výstupu na horu, můžeme být na samotě v lesích s poustevníkem, můžeme být velmi blízko rodičům, kteří poslali dítě do války, můžeme jet divokou vodu, můžeme být blízko jako nikdy. Můžeme navíc, ušetřeni vizuálního vjemu, naslouchat lidem a jejich myšlenkám a příběhům, které bychom sami k sobě tak blízko pouštěli jen stěží, pokud bychom dotyčné viděli, a začali je už podle prvního dojmu řadit do svých zavedených klišé a představ – je moc mladý, je bohatý, je neupravený nebo nějak moc upravený a tak dále. Tady může podcast čerpat ze samé podstaty auditivní tvorby. Žel to zatím činí pramálo, i když se v lepších případech snaží i blíží.

Ve světě, kde je podcast déle doma a má jiné podmínky (jak finanční, tak personální i dané tradicí a zvyklostmi té které společnosti), se daří nejen zpravodajským a rozhovorovým podcastům, které zatím dominují u nás, ale také také třeba sportovnímu podcastu (komentujícímu výsledky a průběh zápasů nebo reportážnímu přiblížení samotných sportovců a závodů) nebo žánru true crime, tedy v zásadě podcastům detektivním. U nás se crue crime nejvíc podobá Matematika zločinu, která se žel proslavila spíš skandálem kolem svého (ne)uvedení v Českém rozhlase, který si její vznik objednal, než svou kvalitou a obsahem. Ten zůstal nakonec na poslední koleji, i když měl a má potenciál otevřít téma zcela zásadní – tedy téma spravedlivého soudnictví, obdornosti soudních znalců, relevance jejich posudků a jejich dopadů na osudy lidí, trestaných i obětí. Zůstalo u debaty o kompetenci autorek i kompetenci veřejnoprávních manažerů.

Hledá se um a nápad, zn. kvalitně?
Přinese tedy nakonec podcast renesanci audio tvorby, jak mnozí tvůrci doufají? Bude tu za čas podcaster proslulosti youtubera Kovyho, který vybudí vlnu zájmu o tento typ obsahu? Může se to stát a bude to jen dobře. Ale zásadní vliv na to budou mít dva faktory. Poptávka po podcastu ze strany inzerentů, kteří v něm ucítí marketingový potenciál. A pak nabídky – jestli těmto inzerentům bude někdo umět přinést víc než jen své ego a svůj názor nebo také dodá svou zkušenost, dovednost, um a nápad.

Samozřejmě toto nebude pole pro veřejnoprávní produkci, ať už z rozhlasu nebo televize, tam bude podcast patřit vždy spíš do portfolia kanálů distribuce vyráběných obsahů. V privátní sféře k rozvoji podcastu zatím chybí ale nakonec ten hlavní předpoklad – profesně a obsahově silná produkce, která by dovedla nabídnout diverzifikované portfolio obsahů, forem a žánrů pro podcast vhodných. Inzerenti mohou podcast podpořit, nemohou ho ale vymyslet a vyrobit, i když se jim to zdá možné a svůdně snadné. Rychle a levně vznikne jen to, co už na trhu je, tedy rozhovor, rozhovor, rozhovor, což žádný kýžený efekt ani inzerentům ani podcastu jako fenoménu nakonec nepřinese.

Nechápali jste, co se s vámi děje. Museli jsme vás zachránit

Napsat komentář

Řeč pronesená v Café Jericho 4. 12. 2019 při uvedení amerického vydání knihy editora Josefa Pazderky Invaze 1968 – Ruský pohled

Vrátit se po letech ke knize Josefa Pazderky Invaze 1968 – Ruský pohled v těchto dnech, to je věru zlomyslnost. Nezbytně to čtenáře uvrhne do více či méně místných aktualizací. Naštěstí pohled této knihy není jednostranný, není nějakou alternativní pravdou postavenou proti monolitickému československému výkladu roku 1968 a invaze ze srpna. Je to kniha plastická, kde potkáváme mnoho valér ruského pohledu na Pražské jaro a onen 21. srpen. Od vojáků, zaměstnanců sovětského velvyslanectví, agenů KGB přes novináře a disidenty až po obyvatele zauralských provincií. Je tu nezpochybnitelná Natálie Gorbaněvská se svým velkým osudem a se svým bojem za naši i vaši svobodu, stejně jako generál Kosenko se svými léta nezpochybňovanými výklady ze sovětské propagandy toho roku.

Ve slovech hned několika pamětníků ze sovětské strany se to stále hemží “zmanipulovanými lidmi”, kteří v tom Československu nechápali, neviděli, nerozuměli, co se s nimi děje. Je tu záchrana světa před třetí světovou válkou, stejně jako disentní pohled, jako vzpomínky těch, kteří se invazí cítili poníženi a zahanbeni, i setrvalé váhání lidí jaksi uprostřed, těch mimo, těch, co radši neví a nezajímají se, ještě by si svůj svět zbytečně komplikovali.

A že to komplikované bylo, o tom nebudiž pochyb. Už samotný pojem Pražské jaro, u nás vnímaný v zásadě pozitivně a nadějně, měl v SSSR vrstevnatější přijetí. Od nadějí liberálů až po nesouhlas konzervativců – když tam ten Dubček chce mít lidskou tvář, jakou pak máme my?

Už zmíněný Kosenko, který velel 35. motostřelecké divizi Skupiny sovětských vojsk v NDR a v srpnu 1968 měl na starosti obsazení centra Prahy, uvězněný dodnes do jediného správného výkladu, je v tomto ohledu přímo příznačnou postavou. Vždyť v jeho hlavě opravdu tehdy stály “na hranicích západoněmecké a americké jednotky a chystaly se překročit hranice. Do toho dubčekovské vedení, které tvrdilo, že má situaci pod kontrolou, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. Nazrával velmi závažný konflikt a my jsme zachránili svět před třetí světovou válkou,” vzpomíná v Pazderkově knize generál.

Propaganda je silný nástroj, tehdy jako dnes, a výsadkář Šmeljov, který má nakonec více odvahy nazřít skutečnost, než jeho generál, vysvětluje, že zvlášť ozbrojené složky o síle vymývání mozků věděly své. “Člověk zvenčí si to téměř nedokáže představit – vy jste zažili jen slabý odvar stalinského ideologického uragánu,“ říká v knize bývalý výsadkář s tím, že se dnes nakonec cítí jako nedobrovolný spolupachatel zásahu, který udusil legitimní československou snahu o demokratizaci a větší svobodu.

Ano, byli nezvaní hosté. Aspoň pro většinu tehdejší československé společnosti. Ale když vidíme dnes ruskou propagandu a její vliv na ruskou společnost, když vidíme u nás ty, kteří zase pokukují po pohodlí moskevské direktivy, která by tak svůdně zase snímala zodpovědnost za naše osudy z našich ramen, nelze se ubránit tázání, kolik dnešních Biľaků by podepsalo nový zvací dopis a kolik Vorbjovů a Kosenků by rádo přišlo zase zachraňovat. Jistě už ne na tancích, ale copak nestačí osedlat si nějaký ten zdánlivě zpravodajský web a pár místních služebníků?

Propaganda, která ovládla mysl generála Kosenka, nezanikla. V posledních měsících jsme ji i u nás viděli a pocítili více než kdy před tím. A stále jí straší v hlavě staré boje – Koněv, Vlasovci, srpen 1968. Přál bych nám (a myslím tím nám tady i jim tam), aby se už žádný další výsadkář Šmeljov nemusel jednou za své činy vůči české ani žádné jiné svobodě a demokracii zpovídat v knize tak výmluvné jako ta od Josefa Pazderky.