O Ferdinandu Peroutkovi se píše většinou vážně. Je to škoda. Protože k němu vždy patřilo i to, co sám nazýval lehkým životním stylem. A nebýt toho, možná bychom dnes byli ochuzeni o jedno stěžejní Peroutkovo dílo — Budování státu.

Před devadesáti lety, nejspíš někdy v létě roku 1930, si totiž Peroutka vyrazil na flám a ten skončil nápadem. Nápadem, který za tři roky přivedl k realizaci a zůstal po něm jako to hlavní, co nám nakonec odkázal. V exilu na vlnách Rádia Svobodná Evropa Peroutka vzpomínal, jak k nápadu na Budování státu vlastně došel.

Když T. G. Masaryk vydal v Anglii své válečné vzpomínky nazvané Světová revoluce, změnil londýnský vydavatel titul na Budování státu, protože pochyboval o tom, že šlo skutečně o revoluci. Peroutkovi se nicméně titul zdál přesný pro to, co o více než deset let později zamýšlel napsat. Obsažnou kroniku prvních let samostatné republiky, aby jednou pro vždy bylo sepsáno, jak stát vznikal, jak se rodil a ustavoval.

Psát Peroutka začal na podzim 1930, první sešit vyšel v roce 1933, a pak po tři roky vycházelo Budování státu v sešitech na pokračování. Knihu nikdy nedokončil, měla mapovat vývoj republiky od roku 1918 do roku 1925, kdy měl za to, že je stát dobudován, protože pro ideu československé republiky začali být získáváni také zdejší Němci, které až do té doby válcovala nová česká reprezentace. Když byl ale u svazku s rokem 1922, přišlo ohrožení republiky na konci třicátých let a bylo jasné, že všechno bude jinak, než se zdálo. Stát dobudován nebyl.

V roce 1930 tomu ale ještě mnoho nenasvědčovalo. Peroutka, jak vzpomínal, žil tehdy „dost neortodoxním životem; po mnoho let jsem nešel spát dřív než ve tři, ve čtyři, v pět ráno, a někdy ani to nám nestačilo a vyjeli jsme si ještě někam ven za Prahu, obyčejně na Zbraslav, a vraceli se domů hodně pozdě. Jednou jsem byl s jedním přítelem v Lucerně a pak jsme se rozhodli, že pojedeme rovnou z flámu místo domů do Čerčan.“

V publikaci Deníky, dopisy, vzpomínky, vydané u nás po roce 1989, ovšem chybí Peroutkova slova pronesená ve Svobodné Evropě, že s sebou na výlet s kamarádem ještě vzali slečnu, která v Lucerně prodávala hostům květiny. Zjevně veselá společnost nad ránem dorazila k vrchu Chlum, který stojí nad Čerčany, k místu, kam na letní byt jezdíval mladočeský politik Eduard Grégr. Historické reminiscence se tu v rozednívajícím se dni dostaly na mysl také Peroutkovi.

„Když se člověk dívá z Chlumu do údolí, tak nějakým způsobem to člověku připadá jako staroslovanská krajina. Také blízká vesnička působí tajemně staroslovansky. A tak při pohledu na to začalo se ve mně vzmáhat nějaké historické vědomí. A pak jsme šli po jakési cestičce a já přemýšlel, jak je asi stará, a nic bych se nedivil, kdyby ta cestička byla stará tisíc let.“ Byla to cesta mezi Chlumem a Čtyřkoly. Když do nich došli, uvědomil si Peroutka, jak moc se v české krajině prolíná český a německý prvek a jak výsledek bez jednoho i druhého je už jen těžko možný.

Právě podle Grégra existovaly Čtyřkoly od 11. století, ale tehdy se jmenovaly Věrady. Za Marie Terezie to během germanizace přejmenovali na Vierrad nebo Vierräder a když to později zase Češi měnili po svém, neznali už Věrady, ale přeložili obec jako Čtyřkoly.

Takto pohroužen do historických reminiscencí vrátil se Peroutka domů a i když nespal už více než šestatřicet hodin, začal sbírat materiál pro Budování státu z parlamentních protokolů. Dva dny na to se s nápadem svěřil Masarykovi. S ním pak v létě v Topolčiankách probírali historii republiky od roku 1918 do roku 1925. Později Masarykovu roli převzal Beneš, a jak Peroutka poznamenává, ten byl ještě neúnavnější. Ostatně odraz Benešových postojů a pohledů na vznik státu je v knize dobře patrný, například ve své době ve skandální kapitole o Milanu R. Štefánikovi, která jednoho ze zakladatelů státu vykreslila nejen v obdivných barvách.

Materiál Peroutka sbíral a sepisoval tři roky a od roku 1933 postupně vydával sešitové vydání. To mělo za následek, že kniha z počátku budila spíš očekávání než ohlas, protože nebylo jasné, co z toho bude. I když existují vzpomínky například na žert Karla Čapka, který se údajně Peroutky ptal, jak to s tím vznikem státu vlastně dopadne? Peroutkovo nasazení ale bylo nepopiratelné — psal v té době do Lidových novin, každý týden vydával svou revue Přítomnost a ještě půl sešitu Budování státu. Někdy práci nechal na poslední chvíli, a tak některé kapitoly vznikaly například na Medvědí boudě o zimní dovolené nebo po barech.

Každopádně před devadesáti lety začalo vznikat nad ránem na kopci Chlum u Čerčan dílo, bez kterého se dodnes mapování prvních let samostatného státu jen těžko obejde. Možná je načase, aby si zase nějaký spisovatel vyrazil na flám do Lucerny.

Psáno pro blog Aktualne.cz

Pět let se táhnoucí spor o výroky prezidenta Miloše Zemana na adresu novináře Ferdinanda Peroutky ukazuje, že pokud je zde někdo ohrožen, není to samozřejmě Peroutka, ale ani prezident, nýbrž schopnost české justice rozhodnout ve prospěch historické reality. Bez jejího poznání se to však nezmění.

Nejde tu totiž o výklad dějin nebo nalezení nějaké dosud neznámé a skandální pravdy, která by relativizovala Peroutkovu bezúhonnou pověst či jeho schopnost kritického myšlení nebo morální integritu, jak se snažil Hrad dokázat, ale jen a pouze o uznání, že lež je lež a pravda je pravda. Napomoci soudcům by mohla odborná historická analýza, kterou však zatím odmítají.

Rovina historická
Celý spor má dvě roviny – historickou a právní. Nejprve k té historické, kde je vše o dost jednodušší než v druhé. Miloš Zeman před pěti lety prohlásil: Jeden z největších českých novinářů Ferdinand Peroutka uveřejnil v prestižním časopise Přítomnost článek s titulkem Hitler je gentleman. Tentýž novinář po mnichovské dohodě napsal: „Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky.“ A dokládal tím jeho údajnou fascinaci nacionálním socialismem. Novinářova vnučka Terezie Kaslová se od té doby marně domáhá omluvy.

Celý text v časopise Paměť a dějiny najdete zde.

S ženatým Peroutkou žili odděleně. Fingovala sňatek, podstoupila potrat, Peroutku následovala do Anglie, Kanady i USA. 42 let žila mimo domov. Po revoluci pak pomáhala vrátit jeho odkaz do našeho světa.

Narodila se jako Jaroslava Fenclová v roce 1922 v Trutnově. Chtěla být herečkou, obdivovala Gretu Garbo. Když jí bylo 16 let, její otec Jaroslav Fencl, majitel cestovní, spáchal sebevraždu. Nikdy se přesně nezjistilo proč.

Za války byla nasazena v kuratoriu pro výchovu mládeže, kde se seznámila s dcerou Ferdinanda Peroutky. Její první vážný vztah skončil jejím útěkem před sňatkem. Osudový vztah s Peroutkou byl ještě složitější. U tehdy podruhé ženatého Peroutky začala pracovat jako sekretářka.

[su_box title=“O pořadu“ style=“glass“ box_color=“#94a1c4″]Účinkují: Adéla Kubačáková, Igor Bareš, Jan Teplý ml., Tomáš Voženílek, Otakar Brousek ml., Jana Zenáhlíková, Valérie Zawadská a Lukáš Král
Host: historik Martin Groman
Připravila a slovem provází: Ivana Chmel Denčevová
Literární spolupráce: Hynek Pekárek
Režie: Michal Bureš
Dramaturgie: Ivana Chmel Denčevová
Hudební spolupráce: Antonín Schindler
Zvuková spolupráce: Jiří Pochvalovský
Premiéra: 2. 11. 2019[/su_box]

K poslechu na webu Dvojky Českého rozhlasu

V říjnu bude pokračovat soud vnučky českého novináře Ferdinanda Peroutky Terezie Kaslové se státem. Žaluje jej za výroky prezidenta Zemana, které pronesl v lednu 2015 na Pražském hradě. O nic víc. Nejde tu o výklad dějin, jen o prostá fakta. A tak si je ještě jednou shrňme.

Miloš Zeman před čtyřmi lety prohlásil: “Jeden z největších českých novinářů Ferdinand Peroutka uveřejnil v prestižním časopise Přítomnost článek s titulkem Hitler je gentleman. Tentýž novinář po mnichovské dohodě napsal: Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky.“ Terezie Kaslová se domáhá omluvy, protože to není pravda a prezident se za svá nepravdivá slova odmítá omluvit.

Andělé a vlci
Napsal tedy Ferdinand Peroutka text, kde mluví o andělech a vlcích? Ne. Napsal ho Jan Stránský pod pseudonymem Petr Bílý a je to známý fakt. Miloš Zeman se přesto odvolává na paměti Václava Černého a na knížku Pavla Tigrida Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. S lidskou pamětí je to ošemetné. Tigrid psal svůj text v exilu, bez přístupu k archivům u nás, Václav Černý zase v kladbě a také zjevně po paměti. A ani paměť Miloše Zemana není bez chyby.

Černý skutečně tento výrok připisuje Peroutkovi v knize Pláč koruny české, ale proti tomuto tvrzení se na sklonku života v exilu ohradil i sám Peroutka a Černého slova odmítl. Tigrid ve svém průvodci pak píše: Po Mnichovu “zmatení a roztrpčení bylo veliké – a nejen na pravici. I Peroutka doporučoval reálnou politiku ve vztahu k Němcům a jím redigované Lidové noviny přinesly řadu víceméně kolaboranstkých úvodníků pod pseudonymem Petr Bílý (Chceme zpívat s anděli, musíme výti s vlky).”

Takže Pavel Tigrid text připisuje správně. Plete se ale v tom, že Peroutka redigoval Lidové noviny. Jejich šéfredaktorem v době vydání textu byl Eduard Bass, nikoli Peroutka, ten do Lidovek přispíval jen jako externista. A jen na okraj, ani text Petra Bílého není kolaboranstký nebo pronacistický, jak se snaží tvrdit Hrad. Jde o reakci na mnichovskou dohodu, a co dělat dál, a kdyby ho Zeman citoval v kontextu, zjistil by, že žádnou ‚fascinaci intelektuálů zrůdným učením‘ neprokazuje. Jan Stránský napsal: „Chtěli jsme zemřít za lepší zítřek a možná, že by nám bylo lépe, kdybychom byli mrtvi. Dobrá, budeme tedy pro tento lepší zítřek žít ve špatném dnešku a nemůžeme-li zpívat s anděli, budeme výti s vlky.“

S pamětníky je to ošemetné, ale někteří si i po letech pamatovali dobře. A tak kdyby Miloš Zeman sáhl místo Černého a Tigrida třeba po memoárech komunisty Bedřicha Rattingera, který na přelomu padesátých a šedesátých let sepsal své vzpomínky na Únor 1948 a které vyšly až po roce 1989, dozvěděl by se, jak Rattinger vzpomínal na své setkání s Janem Stránským na podzim 1938: “Pak jsem se s ním potkal zase po Mnichovu, kdy napsal onen známý článek končící tím, že musíme výti s vlky. Když jsem mu tento článek vytkl, vykrucoval se, že pouze tlumočil názory prezidenta Beneše, připouštěl, že mohl být napsán nešikovně, že však neznamená zradu jeho demokratických zásad.”

Hitler gentleman
Takže jedno tvrzení je prokazatelně nepravdivé. S druhým výrokem o článku Hitler je gentleman těžko polemizovat, protože ten prostě neexistuje. Není v Přítomnosti žádný takový článek s takovým titulkem, ani od Peroutky, ani od nikoho jiného, ani vlevo dole, ani jinde. Díky digitalizaci této prvorepublikové revue dnes i víme, že ani slovní spojení “Hitler je gentleman” se tu nikde za patnáct let její existence nevyskytuje.

Hrad se pokusil tvrdit, že text byl možná zabaven cenzurou a Miloš Zeman jakousi podivnou náhodou viděl vydání před jejím zásahem. Ale i v tom je háček – pokud by tehdejší cenzura něco z Peroutkových textů zabavila, neudělala by to proto, že autor oslavoval Hitlera, ale právě naopak, pro jeho kritiku.

Přesně to se stalo 16. března 1938, kdy cenzura zabavila část Peroutkova textu Anschluss ce n‘est pas la guerre, o kterém se Jiří Ovčáček chvíli snažil tvrdit, že by to mohl být onen hledaný text, protože zabaven byl i tutulek. Opět vedle. V tom komentáři navíc žádná fascinace nacismem není, naopak tu je varování před podceňováním Hitlera jako nebezpečného soupeře, který si v evropské politice dělá v zásadě, co se mu zamane. Peroutka zde kritizuje Německo a jeho politiku, proto byly nejostřejší pasáže zabaveny. Prvorepubliková cenzura v té době totiž zakazovala napadat zahraniční politiku Československého státu, a provokování Německa nebylo rozhodně v jeho zájmu.

Před Mnichodem 1938 pak cenzura zasáhla ještě v jednom Peroutkově článku (ovšem necenzurovala titulek) a po září 1938 také ještě jednou. Po vzniku Protektorátu už cenzura na stránkách Přítomnosti není patrná, protože texty byly schalovány předem a ty problematické do tisku vůbec nešly, ale byly nahrazeny. Celkem tedy cenzura v letech 1936-1939 zasáhla proti Peroutkovi jmenovitě ve třech jeho textech, přičemž titulek zabavila jen jeden a Hitler je gentleman to nebylo.

Etika odpovědnosti na hraně
Když už Hrad, stát a jeho právní zástupci nemohou doložit prezidentova tvrzení, utíkají se aspoň k dehonestaci celoživotního demokrata Peroutky, že byl ale na konci třicátých let div že ne antisemita a podporoval nacisty. Ani k tomu ale není dostatečná pramenná základna. Článek, který v této souvislosti bývá hojně zmiňován, Češi, Němci a Židé, ukazuje možná na dobovou podmíněnost svého vzniku, ale rozhodně ne na antisemitismus. Projevují se tu limity Peroutkova celoživotního realismu – v dobách, kdy to skoro není možné, trvat na určitých principech a hájit spíš své než cizí. V dané době a daném kontextu se tím textem Peroutka v poměrech zostřené cenzury zastal českých židů proti těm německým.

Byla to doba, kde mnozí jako třeba Jaroslav Durych (a to jmenuji autora, který byl nepopiratelný umělec) naopak na židy útočili, nemluvě o tom, co psali ti horší. Ostatně Peroutka v článku Po česku, vydaném v Přítomnosti 30. listopadu 1938 popisuje poměry druhé republiky takto: „Zdálo se, že všechno je možno a že všechny dveře jsou otevřeny, i cesta k nadvládě sprostoty a libovůle. Viděli jsme střepy, ale nevěděli, kdo je slepí. Nebylo postavy dosti zavržené, aby nepovylezla a nezačala osnovat plány. Vyskytl se i český spisovatel vydávající se – stejným právem – za vlastence a za dramatika, který se odhodlal věnovat svou novou knihu Adolfu Hitlerovi.“

Peroutka se po Mnichovu jako mnohokrát před tím i potom projevuje jako klasický propagátor etiky odpovědnosti, řečeno se sociologem Maxem Weberem. Ten rozlišuje etiku smýšlení a etiku odpovědnosti. Ta první jedná podle idejí a nenechá se od nich odvrátit – tak jako Jan Hus. Etika odpovědnosti se řídí naopak podle situace a v každém okamžiku se snaží činit maximum možného. Hledá cesty, jak nejlépe prospět za daných okolností. I dnes můžeme tento spor sledovat v našem veřejném prostoru a zhusta ho popisujeme jako spor mezi idealisty a pragmatiky.

U Peroutky to není chvilkové selhání nebo poblouznění. Používá naprosto stejný postup celý život. Můžeme k němu mít výhrady, ale musíme pak napadnout celý jeho koncept, což se pokoušeli po celý jeho život mnozí. Pokud mohl, hájil se. Ten postoj v něm byl ukotvený, reflektovaný, mnohokrát vysvětlený, inspirovaný vlastní novinářskou činností a odkazem masarykovské „drobné denní práce“ atd. Musíme pak napadnout mnohem víc než dva tři články z doby ohrožení státu. Musíme napadnout celou jednu tradici českého politického myšlení od Havlíčka, přes Masaryka právě k Peroutkovi.

Ale to už je zcela mimo kompetenci dnešních soudů, mimo možnosti projevů aktuálních politiků na oficiálních událostech a mimo rámec stále probírané žaloby. Soud, který nás čeká, nemá soudit dějiny, ale výroky dnešního prezidenta, pro které neměl a nemá dostatečnou pramennou základnu, historickou oporu, fakta.

Psát tak, aby Češi pochopili
Přichází březen 1939 a protektorát. Cenzura se zostřuje, Přítomnost hraje o existenci a Peroutka je v březnu poprvé zatčen pro výstrahu a zase propuštěn. Když se podíváte do Přítomnosti v tomto období, zjistíte, že Peroutka skoro nepíše. Redakci vede reálně Milena Jesenská.

Ze vzpomínkové literatury a pozdějších výpovědí víme, že právě Jesenská s Peroutkou se tehdy rozhodli udržet svůj list co jen to půjde. Hrad dnes vytýká Peroutkovi, že v této době nemlčel, prý kdyby nepsal, zůstal by novinářem. Inu, mistrování dějin je oblíbená disciplína. Pozoruhodný to ale výrok od představitele státu – když přijdou těžké časy, skutečný demokrat má mlčet a ne se snažit něco udělat, i kdyby to bylo jen málo, i kdyby to bylo až na samé hraně možného.

Jesenská byla po Peroutkově zatčení v březnu 1939 volána opakovaně k pohovorům na úřad německého zmocněnce pro tisk Wolfganga von Wolmar. Jednalo se o to, zda Němci Přítomnost zakáží nebo ne. Jesenská tehdy psala „Když nám zakáží zpívat naši hymnu nahlas, budeme si ji zpívat šeptem.” Vyslýchající Němec se jí ptal, jak hodlají s Peroutkou dál list vést. Jesenská odpověď formulovala: „Aby vám neškodil a čtenáři ho měli rádi.“ Ale to bylo málo.

A v této situaci přicházejí Hitlerovy padesátiny a všechny noviny musí napsat článek k narozeninám. Chopí se toho Peroutka a napíše Dynamický život. A napíše v něm, že Hitler není vůdce Čechů, že Mein Kampf není česká kniha. To věru není žádná fascinace. A ohlásí, že článek bude mít pokračování. Neměl. Cenzura vyznění textu pochopila lépe než dnešní čtenáři. Přítomnost v srpnu 1939 končí a Peroutka jde hned v září do koncentráku, Jesenská také a už se nevrátí.

Byly i jiné texty
Když už mluvíme o fascinaci nacismem, je zajímavé sledovat, jaké Peroutkovy texty z té doby Hrad necituje. Texty, kterých si naopak všímalo gestapo. 25. května 1939 například hlásilo do úřadu říšského protektora, že Peroutka píše v Přítomnosti v článku Když se všechno mění “o úkolu, který Čechy v nejbližší době čeká. Jeho výklad je zvlášť zajímavý a poučný proto, že v něm F. Peroutka poprvé jasně vysvětluje, co se již dlouho šíří jenom šeptem a co představuje obsah neoficiálního českého národního společenství, totiž stejné zorganizování Maffie jako svého času v obranném boji proti Rakousku-Uhersku. Ačkoli se snaží přece jenom nedávat svůj názor a názor neoficiálního národního společenství zcela otevřeně najevo, přece vysvětluje svůj názor natolik otevřeně, že mu každý Čech musí bez problémů porozumět. Nejdůležitější pasáž jeho článku ve vztahu k tomuto zní: Musíme umět v rámci zákonů protektorátních tak pracovati, jak jsme to uměli v rámci zákonů rakouských. Víme, že v devatenáctém století se český národ více povznesl politikou nepolitickou než politickou. Jest mu opakovati tento starý a úctyhodný výkon.”

V září 1939 je Peroutka odvezen do koncentráku. Zatčen, jak vyplývá i z předešlé zprávy, není coby novinář (ty se naopak okupační moc snažila všemožně získat na svou stranu), ale coby možný vůdce odboje, demokrat a stoupenec masarykovského státu. Gestapo si ho na podzim 1943 nechá přivést do vězení na Pankráci a nechá ho tady půl roku sedět, než ho předvedou k výslechu. Je to známá epizoda, nabídnou mu, aby psal pro ně, Peroutka odmítne a jede zpátky do lágru. Ten výslech z roku 1944 je ale zajímavý z jiného důvodu. Gestapák v jednu chvíli Peroutkovi naznačí, jak okupanti vnímali jeho texty z jara 1939.

„Zjistil jsem,“ píše komisař, „že Peroutka má typicky demokratické vývody o nutnosti dvojsmyslnosti politiky, přečetl jsem mu citáty z jeho článku, který napsal po zřízení protektorátu, a sdělil jsem mu, že mu tuto dvojsmyslnost německá politika neuznává, že jej přivedla do těžkého podezření a nakonec pod zámek.”

Takže sami Němci v jeho psaní po vyhlášení protektorátu neviděli nějakou snahu zalíbit se nebo snad fascinaci nacismem, ale právě naopak. Toto psaní Peroutku dostalo do vězení.

Nechte toho
Po válce, tak jako dnes Miloš Zeman, Peroutkovi jeho psaní za protektorátu vytkli naopak komunisté, například jejich přední ideolog Gustav Bareš. V březnu 1947 k tomu Peroutka napsal: „A tak týž článek je schopen připravit svému autoru dvojí osud: nejdříve mu ho přečte komisař gestapa jako hlavní důkaz, proč autor musí zůstat doživotně v koncentračním táboře, a potom, po revoluci, ho cituje jiný český novinář, patrně na důkaz, že autor se chtěl zalichotit Němcům.”

Peroutka svůj text z roku 1947 uzavírá výslovným odkazem na text Dynamický život: „Novinář je obviněn, že v dubnu 1939 napsal k Hitlerovým narozeninám oslavný článek. Je citováno, že napsal: ‚Z německého vůdce národa se stává vůdce národů.‘ Zajisté to novinář napsal a zajisté to byla pravda. Španělé, Italové, silné vrstvy ve Francii, v Norsku a Holandsku přijímaly tehdy hitlerovskou ideologií; hitlerismus přestupoval německé hranice, stával se zjevem mezinárodním. […] Avšak muž, jenž pořídil citát, citoval jen úvodní větu článku a vynechal všechno ostatní, vynechal, že novinář, přecházeje k poměru českého národa k Hitlerovi, napsal dále, že ať čímkoli jinak je Hitler, není vůdce českého národa, poněvadž český národ má již své vůdce a má své klasiky, k nimž se vždy bude vracet pro poučení.”

Tento svůj text z roku 1947, kterým se Peroutka ohradil proti lžím tehdejších komunistů, které dnes téměř doslovně opakuje prezident Zeman, nazval příznačně Nechte toho!

Martin Groman
historik médií a předseda Společnosti Ferdinanda Peroutky

Text vyšel 5. 10. 2019 v příloze Orientace Lidových novin

Strž Karla Čapka

Aktuální bizáry a pitoresknosti kolem výměny ředitelek Čapkova památníku ve Strži u Dobříše nemohu sledovat bez osobního mrzení. Od chvíle, kdy jsem přišel studovat do Prahy v 90. letech, jezdil jsem na Strž. Dokonce jsem tam několik let o prázdninách provázel. Těžko se pak od vzpomínek oprostit.

Nemohu současné dění v domě Karla Čapka vnímat neosobně ale i z jiných než jen memoárových důvodů. Strž je místo, kterým prošly moderní dějiny a to nejen ty literární. Tady Čapek prožíval konec 30. let, tady přijal maďarského vyslance před Mnichovem 1938, aby informace od něj předal Edvardu Benešovi. Tady sepisoval s Ferdinandem Peroutkou zprávu o obdobné schůzce s německým vyslancem na nedalekém Osově. Tady psal své poslední romány, hry a cestopisy. Není třeba nějaké přehnané sensibility, aby si člověk uvědomil, že jsou místa, do kterých se jejich historie obtiskává silněji než do jiných. Záleží na síle té historie.

Ten dům u potoka má ale nejen genia loci, ale také patří do mapy míst spojených osudově s naší demokracií. Pokud by čeští demokraté putovali jako muslimové do Mekky, po Pražském hradu a Lánech museli by nutně na Strž. A dnes možná nejdřív tam. A za posledních víc než dvacet let tam bylo za čím jezdit. Strž žila a nebylo by to bez tamní dlouholeté ředitelky Kristíny Váňové. Nepřišla jako věci nějak hluboce znalý čapkolog, nebo jako zkušený muzejník. Ten by se tam tehdy ostatně jen těžko hrnul. Památník byl zapomenutým koutem, kterému komunisté od jeho vzniku v roce 1963 zrovna nepřáli.

Nová doba si žádala hlavně nadšení a snahu učit se, zkoušet, poznávat, hledat. A to vše Kristína Váňová projevila mírou ne zcela běžnou. Nebyla odborník, ale nadšenec do Čapka a do toho místa za Starou Hutí. Založila spolu s dalšími nadaci pro záchranu Strže, sehnali prostředky, dohodli se s Památníkem národního písemnictví na expozici, složitě vyjednávali s tehdejším okresním úřadem, že se muzea ujme, s restituenty, že dům pronajmou za dvě koruny ročně atd. Novou expozici otevřela v roce 1997 a postupně přidala expozici Olgy Scheinpflugové a Ferdinanda Peroutky, krátkodobé výstavy, přednášky, koncerty, besedy, divadelní představení, filmy, publikace atd. Pravidelně připravovala putovní čapkovské výstavy, které bez nadsázky objely svět. Postupně se z laika a nadšence vypracovala na svého druhu instituci. Asi by jí to znalci Čapkova díla nedopřáli, asi by ji třeba nezvolili na šest let předsedkyní Společnosti bratří Čapků, kdyby Strž zanedbávala a vedla ji mizerně, jak teď říkají její náhle oživší oponenti.

Kristínu Váňovou ve vedení památníku nedávno vystřídala jednatřicetiletá absolventka plzeňských práv Alice Seidlová, snacha středočeského radního pro školství, který pro ni hlasoval, členka sociální demokracie, sama na krajském úřadu před časem také zaměstnaná. Mohlo by se zdát, že se historie opakuje – opět přichází do vedení laik. Jenže s tím rozdílem, že pokud v devadesátých letech bylo potřeba odvahu památník zachránit a vybudovat, dnes toto potřeba není. Vize do budoucna ale potřeba bude jistě. A vize nevznikají bez hluboké znalosti věci. Vznikne leda zmatek a nápad pro nápad.

Nová ředitelka už pro média přiznala, že Čapka četla jenom ve škole, na Peroutku se nikdo raději neptal. Její zastánci namítají, že odborná znalost není potřeba, hlavní je vedení lidí (Strž má zaměstnanců tak asi jako prstů na ruce nešikovného dřevorubce), znalost legislativy, hospodaření s veřejnými prostředky a schopnost identifikovat rizika. Dobrá, ale kam takový člověk bude řídit literární muzeum, když neví mnoho o autorech, jejichž dílo to muzeum mapuje. Nebo aspoň o muzejnictví jako takovém. Nebo aspoň o kultuře a správě nekomerční památky. Diplomní práci v roce 2012 napsala Alice Seidlová o problematice znaleckého posudku v trestním řízení. To je věru dost daleko od témat, která ji teď čekají.

Alice Seidlová nemá vůbec snadné postavení. Postavila se do něj ale sama, a tak je zřejmé, komu za to může děkovat. Její jmenování, její výroky, to všechno, čeho se za pár dní ve funkci zvládla dopustit, to je pastva pro média. Ona a celý její lokální případ splňují totiž v malém leccos z toho, co dnes řešíme i ve velkém. Nepotismus, papaláštví, neprůhlednost politiky, lokální i státní, nečitelné výběry lidí do veřejných funkcí, odvolávání odborníků, arogance. Nemluvě o jejích fotografiích ze sociálních sítí, které už kolují vesele, kde se dá a ukazují holou pravdu – Alice Seidlová není stratég jdoucí promyšleně za kariérou. Ten by se takto veřejně nevystavoval.

Nemá to lehké. Ale mohla by mít. Nabízí se jí dokonce velmi jednoduchá cesta z celé šlamastyky. Pokud zveřejní svůj projekt, který při výběrovém řízení předložila, může vyvrátit mnohé obavy. V zadání stálo, že nový ředitel má předložit koncepci rozvoje muzea po finanční, ale i výstavnické a muzejní stránce, v oblasti vzdělávání, personální i mezinárodní spolupráce. Stačí svůj projekt ukázat. Může tak nade vší pochybnost prokázat kvality, kterými například porazila svou konkurentku, Terezu Todorovou, čapkovskou badatelku působící už několik let právě na Strži. Pokud projekt Alice Seidlové nezveřejní úřad, který ji do funkce dosadil, ať tak učiní sama, a pokud se ukáže, že její plány jsou relevantní, je po kauze okresního formátu.

Je zkrátka rozdíl, když přicházíte sloužit věci jako nadšenec zapálený pro tu věc samu, nebo jestli si jdete pro prebendu. Kristína Váňová i Alice Seidlová byly na počátku svého ředitelování na Strži laiky. U první ale bylo zřejmé, proč přichází – zachraňovat, tvořit, dělat. U druhé zatím není zřejmé, proč o místo ředitelky na Strži usilovala, jestli pro ředitelské místo samo, nebo pro Strž jako takovou. Pokud to druhé, je na místě říct otevřeně, jaké s ní má nová ředitelka plány. Jinak podezření, že jí šlo jen o prebendu, nevyvrátí.

Jediné, o co není třeba mít strach, je osud Karla Čapka a jeho odkazu. Ten totiž nezávisí na nějakém, jakkoli milém a pěkném domě, ten je v knížkách, textech, hrách, myšlenkách, v Čapkově životě. To jenom nám dnešním se lépe na něj vzpomíná, lépe se zpřítomňuje, snáze se k němu vracíme, když už se za Čapkem někam dokodrcáme. Postojíme v pracovně, zamyslíme se a něco si třeba i přečteme. Tak to dělejme bez toho kodrcání a o to častěji.

Čapek by nejspíš na tom všem hledal něco pozitivního. A možná by tento jeho přístup mohla vzít do hry Praha 10, která právě opravuje jeho dům v ulici bratří Čapků a chystá se jej změnit na muzeum a kulturní centrum. Pokud v čele tohoto čapkovského místa bude stát kompetentní, silná, zajímavá a věci mocná osobnost, může se místem na mapě české demokracie stát, stále ještě snad vedle a ne místo Strže, právě Čapkova vila v Praze. Odpovídalo by to ostatně významu, jaký v jeho životě a díle Praha měla.

Vyšlo na blog.aktualne.cz

V květnu roku 1944 byl do pražské úřadovny gestapa dovezen z koncentračního tábora vězněný novinář Ferdinand Peroutka. Nabídka byla vskutku velkorysá: komisař Horpaschek mu navrhl, aby se vrátil k novinářské práci. Psát by musel samozřejmě v duchu protektorátního zadání, ale byl by tím na svobodě. Otázkou je, jaká by ona svoboda pro Peroutku byla. Peroutka, vězněný od září roku 1939, ale tuto nabídku odmítl.

Gestapák Horpaschek poté do své zprávy uvedl: „Propuštění Peroutky z vězení by bylo nemoudré vzhledem k tomu, že jsou zde obavy, že by se jeho propuštění nemuselo vyplatit. Proto navrhuji vyčkat s propuštěním Peroutky do doby, než nastane lepší politická situace.“

Dlužno dodat, že ona „lepší politická situace“ nastala až s koncem 2. světové války, kdy se Peroutka dostává na svobodu a vrací se nejen k novinářské práci, ale také píše divadelní hry a román Oblak a valčík. Dalším předělem v jeho životě pak je komunistický puč, kdy je nucen odejít do exilu.

Spojení s první republikou

Ferdinand Peroutka bývá někdy nazýván novinářem aktivním či aktivistickým. „Nevím, zda byl novinářem aktivistickým. Byl politickým spisovatelem – od roku 1917, kdy napsal první článek o ruské revoluci. Víme, že psal již před tím, ale to byly texty z kultury a další,“ vysvětluje host pořadu Martin Groman.

Výrazná novinářská osobnost je spjata především s obdobím první republiky, a to nejen díky jeho textům, ale také „jeho“ Přítomnosti, názorové blízkosti k Hradu a tehdejšímu prezidentu T. G. Masarykovi. A dlužno dodat, že Masaryk také finančně přispíval na vydávání Přítomnosti. I taková byla první republika…

Pokračování a k přehrání na ČRo Plus

[su_box title=“O pořadu“ style=“glass“ box_color=“#94a1c4″]Pořad Novinář Ferdinand Peroutka byl příznivcem nacistů?! z cyklu Jak to bylo doopravdy připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová, hostem byl historik Martin Groman, režii měl Michal Bureš.[/su_box]