Hned několikrát se v posledních dnech na přetřes znovu dostaly české mediální rady. Jednou Rada ČT nezvolila nové vedení, protože se do funkcí jaksi nikdo nehrne, či spíše nikdo v patovém složení rady nezíská stejně většinu. RRTV bude nejspíš muset svým bývalým a podle soudu před 17 lety neprávoplatně odvolaným členům vyplatit mnohamiliónové odškodné. A jeden z těchto úspěšných stěžovatelů, dnes radní ČTK Pavel Foltán pak před pár dny přispěl do série absurdit spojených s radami tím, že osobně přišel na videokonferenci do sídla ČTK, aby tak jednání (ve výsledku ale spíš sebe) znemožnil.

Dlouhodobě se mezi odborníky na média, v médiích veřejné služby samotných i v parlamentu debatuje o jiných variantách volby členů těchto rad. Zdá se, že pokud poslanci nehodlají v příštích letech číst stále takto neutěšené zprávy, bylo by načase, aby skutečně s volbou mediálních kontrolorů něco udělali. Buď stanovili jiná kritéria a parametry, kdo má radním být a jaké má povinnosti, nebo aby podle současné legislativy volili odpovědněji.

Sice už to kdysi zaznělo, ale některé věci je třeba opakovat tak dlouho, dokud se nezmění: Jedním z úskalí, kterým v této otázce v posledních letech čelíme, je to, že se do rad dostávají lidé buď blízce spojení se samotným médiem nebo vysloužilí politici. První mají uvnitř média, které mají kontrolovat, mnoho vazeb, a to všeho druhu, od projevů sympatií, až po ty opačné vedoucí nezřídka ve snahu o jakousi revanš z pozice moci. Druzí pak logicky i ve funkci radního udržují svou dřívější pozici politik-novinář, a zapomínají, že nyní jsou spíše ve vztahu kontrolor-kontrolovaný.

V radě Českého rozhlasu tak dnes zasedá například dlouholetý manažer tohoto média Miroslav Dittrich, v radě ČT bývalý šéf ČT24 Roman Bradáč. Přeborníkem je nový televizní radní Vladimír Karmazín, který působil ve vrcholovém managementu jak ČT, tak ČRo. Z bývalých politiků v radě ČTK najdeme Michaelu Marksovou, v RRTV Ladislava Jakla, v radě ČRo Vítězslava Jandáka a v radě ČT například Zdeňka Šarapatku. Zarážející je také počet radních, kteří kontrolují médium, s nímž jsou či byli spojeni profesně v roli interpretů, umělců, autorů, častých hostů — třeba z osmi současných členů rady ČRo na vlnách rozhlasu v minulosti nějakým způsobem působilo šest.

Takto zjevně tím či oním směrem zaujatí radní, kteří často veřejně deklarují, že jednají podle svého osobního zájmu a vlastního názoru a nikoli v souladu se zákonem, který radním ukládá nestrannost, relativizují samu logiku volby radních. Není-li zákon naplňován, buď musí být jeho naplnění vynuceno, nebo poslanci stojí před rizikem znevážení vlastního zákona.

A to ani není třeba obsáhle mluvit o hned několika radních, kteří sice nikdy na žádné významné funkce v médiích veřejné služby nebo v politice nedosáhli, ale roli radního opakovaně podkopávají svými divokými veřejnými výroky, od kterých se pak rady jako takové musí poměrně klopotně distancovat. Vysvětlení, že radní mluví jako radní, když zasedá na radě, ale když po večerech píše do novin nebo mluví v televizi, tak je tam za sebe jako za občana, je asi tak logické jako, že doma jsem manžel a otec, ale za vrátky zahrady už jsem svobodný a bezdětný.

Zkrátka a dobře, pokud poslanecká sněmovna nechce stále dokola vést diskusi o tom či onom podivném projevu nefunkčnosti mediálních rad, nekompetenci či zaujatosti jejích členů, o provázanosti manažerů médií veřejné služby s radními, kteří na ně mají dohlížet, bude muset chtě nechtě udělat dva kroky, jinak se bude dál točit v kruhu, a my s ní.

Zaprvé při květnové dovolbě několika míst v radě ČT a jednoho v radě ČRo zvolit kandidáty, kteří nejsou se současnými managementy obou médií spojeni dlouholetými vazbami, ať takovými nebo onakými, ale ani vůči nim nejsou v apriorní opozici z dřívějších politických pozic nebo zjevně deklarovaných politických preferencí. A zadruhé, v novém volebním období pak začít diskusi o stavu mediálních zákonů u nás a s největší možnou mírou odpovědnosti je změnit. Případně v současné podobě zrušit a zvážit, zda takto komplikovaný systém jsme vůbec s to naplňovat.

P. S.
A mimochodem k té zákonem dané pestrosti, kterou by rady měly odrážet: Jistě, gender, věk, místo, kde člověk žije, nebo obor, ve kterém působí, nemusí být zárukou bůhvíjaké postojové a názorové pestrosti, ale stejně by současné, nekompletní rady České televize a Českého rozhlasu nemusely být tak výlučně pánské kluby složené z mužů nad čtyřicet, či spíš nad padesát let, převážně žijících a působících v Praze.

Vyšlo na blogu Aktualne.cz

Média veřejné služby mají vysílat mimo jiné také pořady jako Peče celá země nebo StarDance. Mají totiž v sobě potenciál propojovat lidi dohromady a ne je separovat. Pokud něco, pak řešme to, jestli při tom nejdou jen po tom nejnižším společném jmenovateli, nebo jestli jsou dost inovativní a hledačská.

Před několika dny se v Lidových novinách Jana Machalická s gustem obula do programové nabídky ČT. Formát převzatý z BBC Peče celá země je podle ní například tečkou za iluzí o Češích jako o kulturním národě. Těžko s takto přepjatými názory polemizovat, jsou jen ukázkou toho, jak mnohdy málo rozumíme, co je „veřejnoprávní“ obsah vhodný pro média placená z veřejných peněz a co ne.

Aktuálně se na Twitteru do stejného pořadu opřel někdejší sociálnědemokratický ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček s tím, že těžko chápe, „proč veřejnoprávní televize vysilá v hlavním čase v sobotu večer něco takového jako je Peče celá země”. Ve stovce reakcí dostal mnoho relevantních odpovědí, především od diváků tohoto pořadu.

Stanice s dechovkou jako veřejná služba?
Média veřejné služby mají ze zákona informovat (přirozeně vyvážené a pravdivě), vzdělávat a bavit. Hojně si i pracovníci České televize a Českého rozhlasu vykládají tuto mantru poněkud zjednodušeně tak, že tu mají informovat, tu vzdělávat a jinde bavit. Není pak divu, že sklízejí kritiku za laciné zábavní formáty nebo za nudný vzdělávací obsah, který konzumuje jen minimum populace. Nejlépe svou funkci plní tam, kde dělají všechno, nebo aspoň více rolí najednou (ikonické v tomto ohledu ve své době byly třeba rozhlasové Toulky českou minulostí a podobné formáty). Právě proto veřejnoprávní stanice všude ve světě, kde existují, hledají a vyvíjejí nové formáty, které toto co nejvíce naplňují, a BBC, kde Peče celá země vzniklo, samozřejmě není výjimkou.

Princip médií veřejné služby má být totiž jiný než médií privátních. Ta v zásadě společnost byznysovým modelem fragmentarizují. Hledají cílovou skupinu a té nabídnou produkt. Milovníkům country country rádio, milovníkům dechovky Šlágr TV, sportovním fanouškům sportovní kanály, jazzmanům jazzové rádio atd. Média veřejné služby mají ve svém základním principu ale obsažen opačný přístup — spojování, integraci a nabízení rozdílných obsahů a pohledů na svět před zraky společnosti jako celku, porozumění světu. Mají se snažit spojovat roztříštěnou společnost a ne ji ještě více dělit. Ostatně už název soutěže Peče celá země k principu integrace doslovně odkazuje.

Může se zdát, že formáty jako Peče celá země nebo StarDance jsou v zásadě komerční, dívají se na ně jen milovníci pečení nebo tance. To by bylo ale příliš zjednodušující. Ony totiž nabízejí možnost sdílet společné hodnoty, rozvíjet je a znovu a znovu je upevňovat. Dělat z jednotlivců společnost.

Sejdeme se u obrazovky
Pokud tedy má Peče celá země v jinak pro televizi již značně vyprázdněném sobotním večeru nejvyšší sledovanost, je to známka toho, že velká část diváků toto sdílí a přijímá. Ale zároveň také toho, že se potkáváme zatím jen na těch nižších společných jmenovatelích — jídle a zábavě založené na rozjuchané soutěži s celebritami. Pokud pořady tohoto typu přivedou k obrazovkám rodiny, které společně sdílejí mediální obsah, je to v dnešní době spíš unikátní než hodné kritiky. I když bychom mohli jít dál a hledat témata o poznání náročnější a třeba hodnotnější, než je jídlo a tanec.

Kdysi byla televize kritizována přirovnáním k novému rodinnému krbu. Odváděla lidi od společně tráveného času k pasivnímu sledování, i když v zásadě společnému. Později se to ještě roztříštilo moderními technologiemi, které umožňují zcela od ostatních separované konzumování obsahu, který vyhovuje jen jednotlivci a s ostatními ho nijak nepropojuje. V tomto ohledu by média veřejné služby klidně mohla a měla být svým způsobem konzervativní a hledat cestu jak se stát aspoň tím kritizovaným novým společným krbem.

Jak vzniká médium pro všechny?
Je dost pravděpodobné, že zájem o pečení stejně jako o tanec bude jen aktuální vlnkou vybuzenou právě běžícím pořadem, která zase opadne. Stejně tak je na Peče celá země či na StarDance leccos zlepšovat. U prvního například moderaci šustící papírem, nebo u druhého již poněkud vyšeptalý výběr tančících celebrit — co příště třeba zkusit běžné občany vzešlé z castingu nebo učitele tance z celé republiky apod.

Navíc jsou oba uvedené pořady v zásadě příkladem pasivity českých médií veřejné služby. K té totiž patří také ne právě jednoduše uskutečnitelný nárok na inovativnost, hledání nových cest, jak v moderní společnosti najít to, co ji spíše integruje než rozdělí. Debaty o rozdělené společnosti v zásadě stav popíší, ale těžko ho pomohou měnit a narovnávat. BBC své formáty hledá a vyvíjí a přirozeně prodává (ostatně je hojně pak kopírují i privátní vysilatelé) právě s tímto záměrem. Stejné nároky by na sebe mohla klást i naše média veřejné služby a vyvíjet vlastní formáty, které by fungovaly obdobně. Ostatně v čem se liší Peče celá země od dávného pořadu Zpívá celá rodina?

Pokud budou manažeři odpovědní za formátování veřejnoprávních televizních a rozhlasových stanic hledat více takových formátů, budou se snažit je inovativně vyvíjet a vymýšlet, budou smyslu veřejné služby mnohem blíže než při vymýšlení stále nových a nových stanic, kanálů nebo internetových platforem věnovaných vždy jen jednomu společenskému fenoménu. Médium pro všechny, jak jsou často média veřejné služby zjednodušeně vnímána, nevznikne tak, že nabídne každému to jeho. To je nesplnitelný úkol. Nabízet ale mají obsahy, které nás k sobě přivedou blíže, pomůžou nám pochopit se navzájem. Zatím se to daří aspoň nad pekáčem buchet.

Vyšlo na blogu Aktualne.cz

foto: Ann Kathrin Boppová, Unsplash

Názor Martina Gromana: Volba členů rad České televize a Českého rozhlasu ukázala, že dnešní mediální zákony umíme leda výborně obcházet. Výsledkem je fraška na všech frontách, která povede k jedinému – k nápadům na nové zákony a nová řešení. Zvládnout tento riskantní moment tak, aby veřejnoprávní média zůstala nezávislá, bude náročné. Především pro zákonodárce.

Máme za sebou první kolo volby nových členů rad České televize a Českého rozhlasu a vlastně ani není proč k němu samotnému ještě něco dodávat. Všechno už v posledních dnech zaznělo. O kandidátech všeho druhu, o podivných i komických organizacích, které je nominovaly, o absurdních i naivních vystoupeních některých uchazečů, která jsme mohli masochisticky sledovat celé tři dny od rána do večera online. Abychom pak na konci zjistili, že to zatím dopadlo, jak se čekalo. Titulky začínající stále slovem Xaver jsou toho dokladem.

Emocí kolem toho bylo dost a dost, ale hlavně se ukázalo, že jestli všem, kteří se snaží do těchto voleb zasáhnout, o něco skutečně jde, je to obcházení zákona. Rozhodně ale ne jeho transparentní naplňování.

SMS politikovi jako standard

Zákony o České televizi a Českém rozhlase mají jeden hlavní úkol. Zajistit nezávislost těchto médií veřejné služby. Především ekonomickou, redakční, politickou. Proto zákonodárci po televizní krizi hledali model, který by byl toho zárukou. Zdá se ale, že dostatečně nepočítali s vynalézavostí a umem zájemců o místa v radách a především jejich podporovatelů, či přímo politických přátel.

Jenže zákony určují meze a za ně se chodit nemá. Jinak jsme mimo zákon. Možná to není zrovna vhod našim aktuálním potřebám a tužbám, pak ale svorně změňme zákon, nebo dané meze dodržujme.

Podle takzvaných mediálních zákonů má totiž jednotlivce ucházející se o místo v radě delegovat občanská společnost, spolky, organizace, odbory, univerzity, církve atd., které reprezentují kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy.

Pokračování v DeníkuN

Podcast, podcast, podcast, ještě jednou podcast… Zní odevšad. Když jste přede dvěma lety řekli marketérům velkých firem, jestli by nechtěli zkusit podcast, ptali se co to je. Ti s větším přehledem věděli, že podcast u nás zatím nemá publikum, tedy ani prostor pro marketing. Dnes volají sami. Většinou ale podle autorů podcastů nevědí, co chtějí. Bohužel, zdá se, bloudí i dost autorů.

Mezi autory se ještě před rokem dvěma vedla debata, co je to podcast. Jestli jen u nás nová technologie šíření audiofonních obsahů vycházející především z rozmachu chytrých telefonů a datových sítí nebo žánr rovný reportáži, dokumentu, četbě, žánr s vlastními osobitými prostředky a formami. Časem se všichni přiklonili k technologii a šíří podcastem, co se dá. Je to v zásadě správně, i když výsledek ukazuje na hlavní úskalí toho, jak dnes u nás s podcasty zacházíme. Podcast, pokud si získá masivnější zájem publika, hrozí nivelizací rozhlasové a auditivní produkce, podobně jako blogování v zásadě vymazalo z našeho povědomí klasický komentář. Psát, blogovat a publikovat může každý, komu se udělá názor, nebo ani to ne. Kvalita, zkušenost, praxe a řemeslo váží najednou stejně málo jako ostré, i když ničím nepodložené názory, halasné pokřikování a prezentování vlastnho ega.

Pro tvůrce rozhlasového, rádiového obsahu se tak nakonec může podcast stát nejen příležitostí, jak oslovit nová publika, ale také trojským koněm, který je v důsledku připraví o mnohé z toho, na co jsou zvyklí a co umí. Zvlášť pokud se budou přizpůsobovat všemu, co je díky podcastingu možné a co se tu nabízí. Na jedné straně dnes podcast používají osvědčení a řemesla více či méně znalí tvůrci stejně jako amatéři v lepším i horším smyslu toho slova. Je to stejný rozdíl mezi tradiční a řemeslně poctivou žurnalistikou a žurnalistikou občanskou, která není nijak nucena klást na sebe sebemenší profesní nároky.

Podcast z kuchyně
Kdo tedy podcast vytváří a jaká rizika či příležitosti tak na sebe přivolává? Máme tu dost a dost podcastů řekněme občanských. Točit si rozhovory nebo osobní deníčky a audioblogy může každý a také to leckdo už dělá. Od novinářů, bavičů, politiků přes ekonomy, až po matky v domácnosti. V zásadě je tu podcast blízek youtuberingu, jenom ve zvuku, nebo v kombinaci obojího – natočím rozhovor na video a zvukovou stopu hodím do podcastu. Výsledky jsou povětšinou tristní co do formy a technického zpracování, ale také do obsahu. Velká část takových nápadů končí po pár dílech, protože počáteční nadšení a velkorysé ambice brzy zadrhnou o nedostatek nápadů a námětů. Tento segment se snaží kromě prezentace vlastní osoby přilákat také inzerenty a svou produkci tak zpeněžit. Výsledky ale zatím nemohou být nijak závratné, protože podcast v Česku pravidelně poslouchá 11 % populace a necelých 40 % má o podcastu aspoň nějaké tušení.

Největším oříškem je dnes podcast pro soukromé vysilatele. Privátní rádia u nás vysílají převážně proud hudby a moderace, což je svou jepičí podstatou forma pro podcast nevhodná a žádné obsahy šiřitelné touto formou většinou nepřináší. Soukromá rádia by tak musela investovat do produkce originálních podcastových sérií a také do autorů, které dnes pro svůj proud nepotřebují, což udělají až ve chvíli, kdy bude dostatek publika, aby inzerce podcasty uživila nebo aby se uživily samy formou předplatného. Rádia pak získají nejen nový kanál k oslovení publika, ale stanou se do velké míry spíš producenty než vysilateli. Ale to je hudba budoucnosti, pokud na ni vůbec dojde.

Hodně trendu, málo řemesla a inovátorů
Veřejnoprávní rozhlas jde také zatím v zásadě stejnou cestou – podcast vnímá jako kanál, kterým by rozšíříl svůj záběr na nové, mladší publikum. Do podcastu nicméně umísťuje především to, v čem je silný, co už může nabídnout, tedy svou zpravodajskou, publicistickou a dokumentaristickou produkci známou z vysílání a dostupnou také na webu a velmi populární na youtube, kde publikum volí poslech auditivního obsahu na kanálu, který je určem primárně ke sledování videí. Originální podcastové série v podmínkách Českého rozhlasu vyrábí především Radio Wave, které se specializuje hlavně na žánr docu soap a to s poměrně proměnlivou kvalitou a zkušeností tvůrců. Výkop této produkce, podcast o erotice a sexu Zhasni, nabídl zdařilý dokumentaristický vhled do různorodého prožívání sexuality. Nedávný počin Svatebky už ale nebyl ničím víc než prezentací pěti nevěst, které se chystají na svůj velký den, zde nešlo o dokumentaristiku, ale čistě lifestylovou publicistiku. Zpravodajský podcast Vinohradská 12 pak ČRo zase denně umísťuje také do klasického vysílání, ani zde tedy nejde o čistý podcasting, ale o šíření stejného obsahu několika kanály, mimo jiné podcastem.

Český rozhlas je dnes logicky nejsilnějším hráčem na podcastovém poli u nás, ale ani on se v důsledku zatím neubránil následování obecného trendu, který v českém podcastování vládne. Sami autoři podcasty rozlišují na kecací a nekecací. Už toto označení ukazuje, že mají dost silnou tendenci přizpůsobovat se jednak obecnému povědomí a představě o tom, co podcast je a může být, ale také tomu, že jdou na stejně nízkou úroveň podcastů tvořených amatéry, když v zásadě až na výjimky rezignují na formáty a žánry své profesi po léta vlastní. Jedna věc je umístit do podcastu dokument nebo reportáž vyrobenou pro vysílání a jiná je držet se tradičních formátů i při vymýšlení a tvorbě podcastů jako takových, při hledání jeho možných forem a podob. Výsledkem je zatím přemíra prostých rozhovorů, a u mnoha produkcí i velmi triviálního plkání na témata, která zajímají víc autory než široké publikum.

Prožít slyšené
Podcast z podstaty věci nabízí velmi intimní prožitek, blízkost. Posloucháme jej sami, ve sluchátkách, v autě, při práci, žádné médium jako rozhlas a podcast s ním nemá ten dar být tak blízké a niterné. Můžeme se tak dozvídat nejen fakta, názory a informace, ale také pocity, prožitky, osobní vyznání a potíže autorů nebo zachycených osob. Málo využívá potenciál podcastu ten, komu stačí vyzpovídat respondenta a dozvědět se od něj nějaká ta fakta. Stejný obsah se dozvíme z televize, novin, časopisů, blogů. Podcast ale může nabídnout emoci, příběh, atmosféru, naléhavou osobní zpověď, dech i povzdech.

Můžeme spolu s horolezcem prožít to, na co myslí a co prožívá při výstupu na horu, můžeme být na samotě v lesích s poustevníkem, můžeme být velmi blízko rodičům, kteří poslali dítě do války, můžeme jet divokou vodu, můžeme být blízko jako nikdy. Můžeme navíc, ušetřeni vizuálního vjemu, naslouchat lidem a jejich myšlenkám a příběhům, které bychom sami k sobě tak blízko pouštěli jen stěží, pokud bychom dotyčné viděli, a začali je už podle prvního dojmu řadit do svých zavedených klišé a představ – je moc mladý, je bohatý, je neupravený nebo nějak moc upravený a tak dále. Tady může podcast čerpat ze samé podstaty auditivní tvorby. Žel to zatím činí pramálo, i když se v lepších případech snaží i blíží.

Ve světě, kde je podcast déle doma a má jiné podmínky (jak finanční, tak personální i dané tradicí a zvyklostmi té které společnosti), se daří nejen zpravodajským a rozhovorovým podcastům, které zatím dominují u nás, ale také také třeba sportovnímu podcastu (komentujícímu výsledky a průběh zápasů nebo reportážnímu přiblížení samotných sportovců a závodů) nebo žánru true crime, tedy v zásadě podcastům detektivním. U nás se crue crime nejvíc podobá Matematika zločinu, která se žel proslavila spíš skandálem kolem svého (ne)uvedení v Českém rozhlase, který si její vznik objednal, než svou kvalitou a obsahem. Ten zůstal nakonec na poslední koleji, i když měl a má potenciál otevřít téma zcela zásadní – tedy téma spravedlivého soudnictví, obdornosti soudních znalců, relevance jejich posudků a jejich dopadů na osudy lidí, trestaných i obětí. Zůstalo u debaty o kompetenci autorek i kompetenci veřejnoprávních manažerů.

Hledá se um a nápad, zn. kvalitně?
Přinese tedy nakonec podcast renesanci audio tvorby, jak mnozí tvůrci doufají? Bude tu za čas podcaster proslulosti youtubera Kovyho, který vybudí vlnu zájmu o tento typ obsahu? Může se to stát a bude to jen dobře. Ale zásadní vliv na to budou mít dva faktory. Poptávka po podcastu ze strany inzerentů, kteří v něm ucítí marketingový potenciál. A pak nabídky – jestli těmto inzerentům bude někdo umět přinést víc než jen své ego a svůj názor nebo také dodá svou zkušenost, dovednost, um a nápad.

Samozřejmě toto nebude pole pro veřejnoprávní produkci, ať už z rozhlasu nebo televize, tam bude podcast patřit vždy spíš do portfolia kanálů distribuce vyráběných obsahů. V privátní sféře k rozvoji podcastu zatím chybí ale nakonec ten hlavní předpoklad – profesně a obsahově silná produkce, která by dovedla nabídnout diverzifikované portfolio obsahů, forem a žánrů pro podcast vhodných. Inzerenti mohou podcast podpořit, nemohou ho ale vymyslet a vyrobit, i když se jim to zdá možné a svůdně snadné. Rychle a levně vznikne jen to, co už na trhu je, tedy rozhovor, rozhovor, rozhovor, což žádný kýžený efekt ani inzerentům ani podcastu jako fenoménu nakonec nepřinese.

Poslední dny a týdny ukázaly nade vší pochybnost, že poslanci se rozhodli pojmout svou dozorčí roli nad médii veřejné služby jako bič. Dvě neschválené zprávy o činnosti nebo o hospodaření a končíte, milí radní, vyměníme vás a pak ředitele a bude. Výsledek je ale přesně opačný. Poslancům se podařilo zakolíkovat současný nedobrý stav celého chodu kontroly médií veřejné služby. Jak jinak by ale mohl fungovat a naplňují dnes zákonodárci svá vlastní nařízení?

Zákony o České televizi a o Českém rozhlase říkají, že kontrolní rady obou institucí předkládají poslanecké sněmovně výroční zprávu o své činnosti a výroční zprávy o hospodaření obou médií. Praxe je ale už léta taková, že reálně nejde o zprávy o činnosti rad, ale médií samotných. Rady se tu jaksi dobrovolně ocitají mimo hřiště. Médium vypracuje svou výroční zprávu, rada připojí kapitolu o své činnosti, pošle to celé do parlamentu a poslanci pak reálně neřeší činnost rady, ale média jako takového.

Při posledním jednání volebního výboru o zprávách ČT za rok 2018 se třeba dožadovali konkrétního soupisu vyrobených pořadů, přičemž byli upozorněni, že by to čítalo stovky tisíc položek programu a desítky tisíc pořadů. Jen těžko lze věřit, že by to studovali, nebo že by řešili, jestli ten nebo onen dokument, film, seriál, estráda byly v pořádku. Jeden z poslanců se zase dotazoval, kolik se platí hercům. Poslanci ale nemají přece v plánu reálně řešit honoráře v televizi a rozhlase. Jen tím vším demonstrují sílu a moc a mění kontrolu v bič.

Ostatně, koho si předvolají poslanci, pokud chtějí něco kolem médií veřejné služby řešit – velmi často toho nebo onoho generálního ředitele namísto rady jako takové. Spor se dnes reálně vede mezi politiky a zástupcem nezávislého média, nikoli mezi politiky a kontrolní radou. Rady se dostaly na druhou kolej a současná podoba jejich výročních zpráv je toho jasným dokladem. Vypovídají totiž více o médiu než o práci rady.

Klást smysluplné nároky
Co by tedy měli zákonodárci kontrolovat a o čem by měly výroční zprávy být? Kdyby se striktně drželi zákona, kontrolovali by především to, jak fungují rady samotné. Jestli nevyvíjejí na kontrolovaná média nemístný politický tlak. Jestli konají v souladu se zákonem tak, aby médium nepoškozovaly. Jestli se radní nespojili s manažery média proti vlastním novinářům a nechtějí je zkrotit podle své aktuální politické potřeby. Nebo zda výsledkem přílišné souhry mezi radou a manažery není naopak absence patřičných nároků na kvalitu daného média. V neposlední řadě by poslance mohlo zajímat, zda dnešní rady dovedou vůbec klást smysluplné nároky na kvalitu veřejné služby.

Zákony o veřejnoprávních médiích přitom v sobě obsahují předpoklad, že zákonodárci jmenují kontrolní rady proto, aby dohlížely na plnění veřejné služby a to ve všech jejích parametrech a v celku vysílání. Výroční zpráva by pak měla být momentem zúčtování rady – v minulém roce jsme svou činnost konali tak a tak, zákon jsme dodrželi, kodexy jsme ohlídali nebo ne, médium pod naším dohledem hospodařilo onak a povedlo či nepovedlo se toto. Namísto toho jsme svědky tlaku na média jako taková, tedy přesně toho, co zákony měly eliminovat.

Ty zákony vznikly v době značného optimismu, že do kontrolních orgánů budou voleni lidé, kteří v otázce programu médií veřejné služby budou kompetentní a znalí, a že především tuto problematiku budou s to nahlédnout skutečně široce a ne jen logikou – já rád pohádky, dejte víc pohádek, mě štve zpravodajství, chce to méně zpráv apod. Že budou odborně na výši, aby dobře posoudili nejen program televize nebo rozhlasu, ale také efektivnost hospodaření a technologický vývoj těchto institucí v modením světě. Zákony předpokládaly, že především takové osobnosti budou poslanci hledat. Nehledají.

Ideální kontrolor?
Nutně se tak dostáváme k nároku na výběr radních, což je další problém parlamentu. Aktuální snaha senátu přidat se do tého hry se tak jeví jako logická, protože rozložení kompetencí do většího sboru může pomoci rozložit také politické ambice jednotlivých stran a hnutí ovlivnit média veřejné služby ve svůj prospěch a navíc může přinést širší záběr při výběru osobností pro mediální rady vhodných. Při té příležitosti by nebylo vůbec od věci, kdyby si poslanci a senátoři ujasnili jakýsi optimální profil radního média veřejné služby.

Může nezávislé médiu veřejné služby kontrolovat jeho bývalý manažer spojený s ním desítkami osobních a profesních vazeb a přátelství? Může je kontrolovat umělec dříve pro něj pracující a tedy na něm závislý? Může je kontrolovat vysloužilý politik považující nezávislá média za svého druhu nepřítele? Může je kontrolovat odborník na medicínu nebo hru na zobcovou flétnu, který nikdy neměl jinou zkušenost s médiem než jako host debaty? Může je kontrolovat ten, kdo se o místo v radě uchází s názorem, že média VS jsou k ničemu a nepotřebujeme je? Může být radním přispěvatel dezinformačních webů, kde sám ukazuje, jak mu jsou standardy kvalitní žurnalistiky na hony vzdálené?

Smlouva do budoucna
Pokud se budeme odpovědně zabývat tím, jak mohou zákonodárci kontrolovat rady médií veřejné služby, a pokud si řekneme, že výroční zprávy nejsou tím správným řešením, co ale místo nich? Možná by rady místo výročních zpráv mohly předkládat plány “svých” médií do budoucna – kam se budou ubírat, co budou nabízet, jak budou plnit veřejnou službu, jak budou hlídat redakční nezávislost a jak budou hospodařit.

Média by v takovém dokumentu popsala, jakou novou tvorbu plánují, v čem plní službu veřejnosti, jaké inovace chystají, jaké nové formáty vyvíjí, jak hledají nové tváře a nové tvůrce, jaké jim dělají podmínky, jak budou rozvíjet prostor pro regionální tvorbu, jak chtějí plnit požadavek vyváženosti, kvality, profesionality a společenské odpovědnosti. Ve finále by taková forma kontroly byla spíš společenskou smlouvou, o kterou se pak budou moci rozhlas a televize opřít a v následujícím období tak být více kryty před ad hoc výpady politické scény – děláme jen to, co jsme slíbili, co rady projednaly a parlament akceptoval.

Pokud nyní vzniká snaha rozdělit dohled nad médii veřejné služby mezi poslance a senátory, nemělo by k tomuto rozdělení dojít, dokud nebudou uspokojivě zodpovězeny aspoň tyto dvě základní otázky. Jak sestavovat rady a jaký profil by měl mít radní média veřejné služby, aby byla naděje, že bude zodpovědně plnit svou roli a nebude ji žádným směrem překračovat a vychylovat. Jak bude probíhat kontrola činnosti, jestli skrze výroční zprávy nebo skrze plány do budoucna, co bude kontrolováno a co ne, a kdo bude parlamentem vlastně kontrolován – rada nebo médium samotné?

Média veřejné služby jsou tu od toho, aby sloužila občanům jako orientátor ve společnosti a od toho mají mít zaručenu redakční a tvůrčí svobodu, v atmosféře biče nad hlavou mnoho prostoru pro svobodu nezbývá. Tento stav by měl rady i poslance trápit více než honoráře a další interní záležitosti. Jak ostatně mají novináři a tvůrci v médiích veřejné služby plnit nároky na nezávilost, vyváženost a kvalitu, když po nich kontrolor požaduje především loajalitu a službu.

Publikováno na blog.aktualne.cz

V neděli večer z toho bude na ČT24 mela. Už teď se to vesele mele ve sklenici sociálních sítí. Leckdo se diví, jakého hulváta to Český rozhlas zaměstnává. Jiní ukazují – tu je máte, ty jediné spravedlivé televizní redaktory, soudce lynč hodného moderátora v přímém přenosu. Problém je ale jinde. V tom, jaké formáty si veřejnoprávní média v honbě za sledovaností pouštějí do svého rybníku.

Moderátor Luboš Xaver Veselý, který před několika měsíci začal vysílat svůj pravidelný rozhovor na regionálních stanicích Českého rozhlasu (co mají s regiony společného, bůh suď, obsah rozhodně ne), si pozval premiéra Babiše. Nekonfliktně si popovídali. Jistě, otázka je, proč to má veřejnoprávní médium dělat. Pan premiér má dost svých médií, a dokonce nejposlouchanější rádio, kde může vyprávět o své víře ve vesmír, o důležitosti rodiny, o tom, kdy mu bylo naposledy nejhůř i o tom, jak vypil patnáct panáků. Což ostatně sdělil už ve svém “Ahoj, lidi” na Facebooku. Xaverův rozhovor tedy nepřinesl mnoho nového.


Stejně jako šlamastyka, která z toho vzešla. Redaktorka Newsroomu České televize si zajela za Xaverem do rozhlasu a opřena o článek serveru Hlídací pes se ho zeptala, jestli neporušil rozhlasový kodex. Veselý se při střetu s Newsroomem oháněl článkem dvě, který říká, že pro něj je “posluchač na prvním místě”. Na prvním místě pro něj ale, jak se ukázalo, byl spíš Xaver sám. Rozhovor si nechal natočit a pustil jej do světa dřív, než s ním vyšla ČT, což ukazuje leda to, že si střet plánoval a dovedl ho vytěžit na maximum. Což ostatně dokázal v zápětí, když ohlásil kandidaturu do Rady ČT s podporou hnutí Trikolora, čímž rozhlasový kodex porušil definitivně.

Pořady typu Xaver a host, stejně tak Máte slovo v České televizi, nebo Star Dance, Pošta pro tebe a další formáty patřící do ranku médií privátních a bulvárních ukazují ale to, že média veřejné služby u nás dnes trpí malou invencí. Snaží se pochopitelně zaujmout, ale protože tápou, jak na to, kopírují formáty osvědčené jinde. Hledačství, vyšlapávání nových cest, moderní navazování na vlastní vyzkoušené tradice, to všechno stojí na okraji zájmu.

Český rozhlas, když už se celá věc strhla kolem jednoho jeho rozhovoru, vysílá každý týden na svých stanicích na 40 rozhovorových formátů. Někdy jsou to interview řekněme klasická, někdy se maskují jako hudební pořady, někdy jako zábavné, ale vždy je to stejný model. Přijde host, tu zpěvák, tu herec, tu vědec, tu spisovatel, a mezi písničkami se dozvíme, jak se má, co dělá, co chystá. Monolog, kdy by osobnost hovořila přímo na posluchače, téměř zmizel, najde se tu a tam především v hudebních pořadech typu Jiřího Černého. Beseda více odborníků na jedno téma také trpí na úbytě na Plusu. Moderátor a host, nejvíce v tichu studia, toť doména dnešní rozhlasové práce.

ČT24 je také plná interview, protože holt musí na velkých plochách plnit čas zpravodajské stanice v zemi, kde se zase tolik neděje, aby to vydalo na 24 hodin zpráv a publicistiky. A rozhovor je nejlehší a nejlevnější formát co do produkce a zpracování. Když se navíc vysílá živě, není s ním editorská práce skoro žádná. Formáty jako dokument, analýza, medailon atd., kde rozhovor slouží leda jako jeden ze stavebních prvků a je v zásadě primárním materiálem, se kterým novinář dál pracuje, edituje a doplňuje, je rozhodně méně, než prostých hovorů.

Ani tištěná média na tom nejsou o moc lépe. Rozhovorů všude plno, až po takové obskurnosti jako je magazín Téma, vydavaný Mafrou, kde v aktuálním vydání 57 stran tvoří rozhovory, 9 jiné texty a 9 inzerce, křížovka apod. Přitom má jít o zpravodajsko-společenský magazín, nikoli o rozhovorový speciál. Ty ostatně ve světě i u nás v posledních letech zašly na úbytě, včetně slavného Warholova magazínu Interview. Inu, magazín má také své řemeslné náležitosti, stejně tak pestré rozhlasové nebo televizní vysílání. Nemůže vsadit na jeden formát, musí mít strukturu, logiku, profesi, jinak se publikum unaví stále stejnou formou a obsahem, stejnými otázkami, stejnými odpověďmi.

Spásu auditivní produkce dnes mnozí vidí v podcastech, ale i tady už rozhovor vede na plné čáře. Pak tu máme nové internetové televize, kde už vůbec nejde o nic jiného než o rozhovory – DVTV, Info, SeznamTV nebo třeba opět Veselého XTV, kterou vlastní čtyřiadvacetiletý Jakub Černý. Kde na všechny ty hovory ale brát nové a zajímavé hosty, kteří by strhli posluchače svým vypravěčstvím, svým příběhem, svých osudem, svým postojem. Na tolik besed abychom měli Ameriku nebo Čínu respondentů. A tak se hosté točí jako holubi na báni a dojem, že stále mluví titíž o tomtéž, je na světě.

Moderátorů také v tomto ohledu není na rozdávání. Když chcete uživit tolik rozhovorů, musíte prostě mít ve své stáji všechno – od přemýšlivých a profese mocných, přes rutinéry svými slovy už jen ondulujícími vzduch, až po ty, pro které se služba veřejnosti dávno stala službou sobě samým a své popularitě či vyloženě politickým ambicím, jak se nyní ukázalo v případě Xavera. Neuniknete tomu, na každého se dostane.

Co dělat, aby ale takových drsných a nevychovaných střetů jako nyní spolu zažili Xaver a Newsroom ubylo? Jediné. Ubrat. Tedy rozhovorů. A aspoň při vymýšlení nových formátů hodných média veřejné služby se vydat jinudy.

Publikováno na blog.aktualne.cz

Už třetím rokem Rádio Wave nabízí podcastovou sérii rozhovorů se světovými filosofy, sociology a dalšími mysliteli a veřejnými intelektuály Otevřené hlavy. Plní tak ukázkovým způsobem veřejnou službu. Škoda, že na dalších stanicích Českého rozhlasu se takto nesnaží o rozšiřování našeho poznání, jak myslí svět a jak se myslí ve světě, ale nabízejí stále stejný okruh témat a hostů. Uzavírají tak posluchače do osvědčených domácích myšlenkových schémat.

Otevřené hlavy už v prvním roce nabídly rozhovory s lidmi, kteří se u nás běžně ke slovu ve veřejném prostoru nedostávají jako nizozemsko-americká socioložka Saskia Sassenová, teoretik nových médií Jusii Parikka, politický ekonom Nick Srnicek, kulturní antopoložka Janine Wedelová, žurnalista Corey Robin a další. Tvůrci série oslovili i hvězdy světové společenské diskuse jako Slavoje Žižeka nebo Zygmunta Baumana (i když u něj šlo o starší rozhovor).

V letošním pokračování další devítka rozhovorů přinesla třeba myšlenky členů aktivistického kolektivu ANON nebo filosofa Yuka Huima, učitele na Univerzitě v Lüneburgu a China Academy of Art, který zde mimo jiné říká: “Všichni mluví o biodiverzitě a jejím udržování, měli bychom ale přemýšlet taky nad tím, jak objevit a rozvinout technodiverzitu. Pokud nezměníme naše chování, podstatu našich technologií, ekologická krize bude pokračovat. Potřebujeme novou geopolitiku, která bude přesahovat státy a bude skutečně mezinárodní.” A dál vysvětluje, jak taková politika má vypadat, což se na domácím hřišti často neřeší, spíš se straší zelenáním evropské politiky.

Čína jakou neznáme
Podnětné jsou i rozhovory, které nejdou směrem na Západ, ale na Východ. Designérka Xiaowei Wangová, šéfredaktorka magazínu Logic a doktorandka na Univerzitě v Berkeley propojuje design a umění s akademickými metodami. V rozhovoru pro Wave (tedy de facto pro Český rozhlas) odhaluje u nás ne zrovna často připomínaný problém, že Čína je sice průbojný stát, ale má své velké problémy, především na venkově, ale také s dravou generací mladých městských lidí, kteří nakonec pod společenským tlakem na výkon utíkají k online nostalgii po životě na venkově. Nejsme v tomto podobnější Číně víc, než si myslíme?

Podnětný pohled na Čínu, jakou z našeho běžného zpravodajství těžko nahlédneme, přináší další z rozhovorů letošních Otevřených hlav, s vlivným a hojně citovaným anglickým filosofem Nickem Landou, který v Číně trvale žije. Podle něj je rozdíl mezi tím, jak Západ Čínu vnímá, a jaká skutečně je, patrný třeba v našem většinovém nahlížení na tamní internet. Pro nás je většinou prostředím, kde se leccos nesmí. Číňané to tak nevnímají, nepřišli na web diskutovat, ale podnikat. “Planetární internetová revoluce se děje především v Číně. Nejde v ní přitom o protestování a vzájemné překřikování jako v západních médiích. Je to mnohem fundamentálnější transformační proces, během kterého se celá ekonomika přesouvá do kyberprostoru. A děje se to mnohem rychleji a ve větším měřítku než na Západě. Protože si to lidé na Západě neuvědomují, zůstávají pozadu.”

Otevřené hlavy se hodně věnují také dopadu technologií na dnešní život. Teoretik moderních vymožeností Alfie Bown tu tak třeba konstatuje, že se technologie už inflitrovaly nejen do politiky, ale i do vztahů a podporují v nás sebelásku. Vyloženým protnutím těchto trendů pak jsou například online seznamky pro fanoušky Donalda Trumpa – sebeláska, technologie, politika a názorová bublina v krystalické podobě.

Antropoložka Lucy Suchmanová v rozhovoru s autorem celé série Ondřejem Trhoněm zase uvažuje o tom, že moderní technologie jako automatické vysavače apod. nás mnohdy nutí přizpůsobovat své byty a svůj život potřebám a možnostem těchto strojů. “Musíme si začít klást důležité otázky. Kdo na tom vydělává? A netratíme na tom nějak? Nepřicházíme pouze o soukromí, i když to je také velmi znepokojující, ale dost možná se také podřizujeme potřebám našich sesíťovaných zařízení až příliš. Netočí se náš život kolem nich až moc?”

Liberalismus v pasti
Své místo v Otevřených hlavách má také mezinárodní politika. Téma v mainstreamu českých médií v zásadě opomíjené a navíc často prezentované stále na půdorysu my a oni. Publicistka Angela Nagleová se kromě fenoménu alternativní pravice, který je živý především v anglosaském politickém kontextu, zaobírá způsobem, jakým vedeme diskusi na sociálních sítích. Její slova o americkém politickém dialogu odrážejí ale leccos také z našich zdejších debat: “Když chcete být dneska slyšet a politickým oponentům doopravdy uškodit, sáhnete po kultuře. Okopírujete identitární politiku, překroutíte ji a použijete jako zbraň. Levičáci to dělají neustále a pravice si to taky uvědomila. A dnes je to skoro jediný způsob, jak politiku dělat. Já chápu, že jako politický stratég si řeknete, proč bych měl dodržovat pravidla, když je ostatní nerespektují. Jenže my ostatní chceme žít ve světě, kde pravda ještě něco znamená. Americký veřejný život je plný neustálého očerňování, z jedné strany na druhou. Často má identitární podtext, protože identita vyvolává emoce, které jde využít. A všichni neustále lžou. Úplně jsme se přestali bavit o realitě, o reálných politických opatřeních.”

V minulém roce v Otevřených hlavách americký politolog Mark Lilla pro českého posluchače například popisoval, jak funguje veřejná diskuse v USA a jak ji chápat. I pro naše prostředí mohou být inspirativní jeho slova: “Demokratická, institucionální politika jsou volby, patří k ní politická moc. Nemůžete zůstat jen na abstraktní úrovni, všechno jen kritizovat. Pokud chcete například Afroameričanům pomoci, musíte vyhrát volby. Americkým liberálním intelektuálům stačí mít kulturní moc, na univerzitách, v Hollywoodu, v médiích, ale už se jim nechce bojovat o politický vliv. Vyklízí tak politické pole republikánům. Místo toho dávají bez ohledu na politické dopady ostentativně najevo, že oni jsou ti morálně nadřazení. Moc velkou naději v budoucnost amerického liberalismu proto nevkládám.”

Více objevitelství a odvahy
Podobně podnětných myšlenek bychom za tři roky, co Otevřené hlavy vznikají, našli dost a dost a citovat bychom mohli dlouho. Zajímavé je ale uvědomit si, jak s tímto hodnotným obsahem Český rozhlas nakládá. Otevřené hlavy jsou přístupné jako podcast, ten ale zatím zná nebo používá jen 11 % české populace. Rozhovory odvysílalo také jejich domovské Rádio Wave, to ovšem “vysílá” jen na internetu. Do běžného vysílání pronikla jen druhá série, když ji vloni v letních reprízách nasadila Vltava.

Stratégové veřejnoprávního vysílání jistě namítnou, že témata rozhovorů jsou příliš náročná a příliš odborná pro mainstreamové publikum. V takové námitce by ovšem právě byl problém pojetí veřejnoprávnosti u nás. Česká televize velmi podobný, i když na jiné vědní oblasti zaměřený, obsah nabízí, například v pořadu Hyde Park. Český rozhlas vysílá na svých stanicích rozhovorů dlouhou řadu. A kromě Hosta Lucie Výborné, který dnes plní roli hlavního rozhovoru Radiožurnálu, a tedy musí být přístupný širšímu publiku, tu máme mnoho hovorů na Plusu, Dvojce, regionálních stanicích, které by třeba jinou, přístupnější formou podobný obsah a podobné či stejné hosty jistě zvládly.

Navíc patří Otevřené hlavy vůbec na Wave? Tato stanice se v portfoliu Českého rozhlasu prezentuje jako “stanice pro mladé” – není řečeno, zda věkem či duchem. Pokud to první, pak jsou tyto na jistou vzdělanostní úroveň, či aspoň životní zkušenost náročné rozhovory spíš projevem optimismu editorů stanice, kteří věří, že takový obsah dovede masověji oslovit publikum pod dvacet let poslouchající “pop, punk i metal”. Mnohem více by tyto obsahy patřily zkrátka na publicistický Plus.

Prostor pro globálnější vidění věcí a poznání myšlenkových a ideových konceptů dnes zcela běžných nejen v západním, ale také východním světě by jistě unesly rozhovory jako Osobnost Plus, Interview Plus a nebo i Jak to vidí… Místo toho si ovšem dramaturgové a autoři těchto pořadů zvou převážně hosty z domácího prostředí, přinášející opět obehraná a dobře známá témata a názory, hosty již mnohokrát slyšené a zhusta žel i světových trendů vyloženě neznalé. Nechť, ale přemíra tohoto obsahu je programu veřejnoprávního vysílatele a jeho inspirativnosti spíš ke škodě než k užitku.

Ostatně, právě tuto názorovou jednostrannost, zhusta kritizuje Rada Českého rozhlasu – právě podpora takového obsahu, jaký tentýž rozhlas vyrábí, ale zpřístupňuje na zatím marginální platformě, by byla jedním z možných řešení tohoto dlouhodobého stýskání.

Plnohodnotnému veřejnoprávnímu vysilateli by odpovídala ambice dostat do zorného pole většího množství populace témata, o kterých soukromník nikdy vysílat nebude, protože mu nepřítáhnou sledovanost. Místo toho, aby se snažil dostat k co nejširšímu spektru svůj vyloženě pro veřejnost podnětný obsah, marketingově dnešní ČRo podporuje věci mnohem méně objevitelské a inovativní, aktuálně hovory Xavera Veselého s jeho hosty převážně z českého showbusinessu.

Veřejnoprávní médium si ale neplatíme jen za to, že nám bude nabízet to, co chceme a máme rádi. Ale že nás bude i upozorňovat na to, o čem netušíme, co neznáme, co bychom znát mohli a měli. Hovory s lidmi, které možná na českém rynku nepotkáváme každých pět minut, ale za humny se na jejich texty a myšlenky čeká a debatuje se o nich, jsou jak už řečeno nepopiratelnou veřejnou službou. Bez této ambice rozhlas (a není v tom na české mediálné scéně zdaleka sám) jen dále upevňuje české uzavření se do vlastních témat bez globálního kontextu, což ovšem dnes lze už jen za cenu ignorování reality moderního světa.

Vyšlo na blog.aktualne.cz

Po nástupu René Zavorala do funkce generálního ředitele Českého rozhlasu se stal Martin Groman šéfredaktorem Dvojky, stanici jste řídil od srpna 2016 do konce roku 2017. Proč tehdy skončil? „Chcete-li dělat změny v programu a máte-li za nimi stát, to jako šéfredaktor musíte, tak musíte mít tým, který si vyberete, který si sestavíte. Já jsem přistoupil na začátku na určité podmínky Reného Zavorala, co se týče toho týmu a zcela jsem je chápal. Ve chvíli, kdy jsem si řekl – ano tomu rozumím a tady na těchto pozicích budu chtít dělat nějaké změny a narazil jsem na to, že nemohu si ten tým sestavit tak, jak já bych potřeboval, tak jsem vyklidil pole.“

[su_youtube url=“https://www.youtube.com/watch?v=3nMHJ4hqDdg“]

Jak funguje Rada Českého rozhlasu? K čemu a proč máme veřejnoprávní média? Jak funguje mediální výbor Poslanecké sněmovny při jednání o kauzách Českého rozhlasu a jak při volbách do mediálních rad? Celý rozhovor Jana Mrzeny s Martinem Gromanem můžete shlédnout zde!

Rozhovor s MG na Českých médiích