Názor Martina Gromana: Důvěra je holka neposedná. Dlouho a pracně se buduje, jedním šmahem ztrácí a málokdy se pak vrací tam, kde už byla jednou zklamána. Co by nás mělo znepokojovat na tom, že generální ředitel Českého rozhlasu neprodloužil smlouvu šéfredaktorovi stanice Vltava?
Fakta toho případu jsou dobře známá. Šéfredaktor ČRo Vltava Petr Fischer na sklonku roku končí ve své funkci, generální ředitel veřejnoprávního rozhlasu René Zavoral mu neprodloužil smlouvu. Z kulturní obce se silné ozývají protesty, ale Radě Českého rozhlasu se stanice zdá dlouhodobě problematická.
Mnozí lidé spojení s kulturou říkají, že se pod Fischerovým vedením naopak obsahově zvedla, stala se více „současnou“, a tedy kritickou. Radní si na analyzování obsahu museli sjednat dva posudky, protože – jak sami přiznali – Vltavu moc neposlouchají. Ty napsali dva bývalí agenti StB.
Celé to nese patrné známky emočního rozruchu, podráždění. Fischer v posledních hodinách kritizuje vedení, jako by ani nikdy nebyl jeho součástí. Vedení naopak hovoří o ztrátě důvěry, jako by si právě ono Fischera přede dvěma roky nevybralo, a to dokonce adresně. Konkurz na místo šéfa stanice Vltava tehdy doporučil čtyři jiné kandidáty, z nichž si ale generální ředitel svého spolupracovníka nevybral, a tak spolu s tehdejší ředitelkou programu přímo oslovili novináře Fischera, známého liberála a kritika.
Proč tedy najednou tolik překvapení, emocí? A co z toho může vzejít? Několik letošních událostí spojených s Českým rozhlasem – způsob, jakým ukončil spolupráci Fischerem, rozruch kolem reportáže redaktora Janka Kroupy o Agrofertu i to, jak nezvládl komunikaci kolem ohlášeného propouštění svých zaměstnanců – ukazuje, že se tu něco nedaří.
Věcně vzato, generální ředitel se jen rozhodl neprodloužit zaměstnanci smlouvu, a ten proto s posledním dnem letošního roku odejde. Ředitel to udělat může, dokonce bez udání důvodů. A v tomto případě by asi bylo lepší, kdyby si je skutečně nechal pro sebe. Vedení rozhlasu nicméně považovalo za nutné důvody uvést. Dva hlavní podle něho jsou nízká poslechovost a ztráta důvěry.
Jednoduše řečeno, René Zavoral udělal, na co měl právo, ale považoval za vhodné u toho říct i to, co nezbytné nebylo: „Já už ti nevěřím.“ Pak se ale nikdo nemůže divit, že z opačné strany slyší: „Já tobě taky ne.“
Loajalita musí být vždy vztažena k někomu či něčemu. Není to ve vzduchoprázdnu zavěšená baňka. Petr Fischer říká, že je loajální k rozhlasu a k myšlence veřejné služby. Ředitel rozhlasu René Zavoral ho naopak podezřívá, že na něj vyvíjí mediální tlak a iniciuje petice. Prostě není loajální.
S loajalitou to není jednoduché. Existuje něco jako bezmezná loajalita a poslušnost v armádě. Voják nemůže nad každým rozkazem dumat. Jenže spisovatel, novinář nebo kritik vojákem není. Manažeři médií si možná málo uvědomují tyto rozdíly, tedy to, že pracují s novináři, po kterých oni i sama jejich profese požadují kritické myšlení. A pokud po týchž lidech chceme v jednu chvíli kritické myšlení a v další nekritickou loajalitu, pak to vypovídá leda o naší chabé schopnosti vnímat realitu.
Radní vlastně Vltavu moc neposlouchají
V takové situaci by se oči všech, kterým skutečně jde o rozhlas jako o zásadní národní instituci, kulturní statek, záruku demokracie, měly upřít k Radě Českého rozhlasu. Ta by měla být mimo jiné zárukou, že pro novináře v tomto veřejnoprávním médiu bude kritické myšlení důležitější výbavou než loajalita.
Po letošním roce se nicméně takové upínání zdá dost marné. Radní Tomáš Kňourek (zejména poté, co v červenci obvinil Vltavu z šíření pornografie) nebo Vítězslav Jandák se už opakovaně na veřejných schůzích i ve svých textech na Parlamentních listech vyjádřili k Petru Fischerovi kriticky, takže jim jeho odchod, ať už byl zdůvodněn jakkoliv, zřejmě vadit nebude.
A předsedkyně Rady Hana Dohnálková se pak rychle ocitá v argumentační nouzi, když má médiím vysvětlit, proč si Rada objednala na Vltavu posudky u dvou bývalých agentů StB.
Očekávat od současné situace víc než rychlou bouři následovanou klidem a dalším tichým přešlapováním v nastalém marasmu nelze. Mnohé za poslední rok totiž nasvědčuje, že se Rada Českého rozhlasu a jeho ředitel „spekli“ do jednoho týmu, což popírá smysl, který Rada podle zákona má. Rada není součástí organizační struktury veřejnoprávního rozhlasu, jejím úkolem je uplatňovat právo veřejnosti na kontrolu tvorby a šíření programů ČRo. Jakýkoliv posun vůči tomuto vymezení je velmi nezdravý.
Za koho se vedení nepostaví příště?
Znepokojeni by tím měli být zaměstnanci rozhlasu, protože těžko dělat kritickou žurnalistiku, experimentovat v umění nebo jakkoli jinak prokazovat názorovou odvahu, když nevíte, jestli se za vás nadřízený postaví. Nemáte jisté záruky. Kdykoli kdokoli z vašich šéfů může jen tak prohlásit: „Já už ti nevěřím“. Pokud by vedení chtělo situaci spíš klidnit než jitřit, musí začít právě tady.
Znepokojeni by měli být také poslanci parlamentu, neboť ti vysílají zástupce veřejnosti do Rady, která pak vykonává kontrolní roli. Pokud ale aktivně spolupracuje s tím, koho má kontrolovat, mělo by zákonodárce znepokojovat. Jak si mohou být jisti, že se s veřejnými prostředky nakládá účelně a hospodárně, když kontrola podle všeho selhává.
Ostatně ve hře je vážnější ztráta důvěry než ta mezi pány Fischerem a Zavoralem. Stav, kdy plni emocí stojí vedení a zaměstnanci takové instituce znovu a znovu proti sobě a sepisují všelijaká prohlášení, není zdravý pro veřejnoprávní instituci jako takovou, respektive její postavení ve společnosti. Není zdravý kvůli důvěře v ni.
Když žena ztratí důvěru ve svého muže nebo muž ve svou ženu, po čase si zhusta najdou někoho jiného, komu uvěří, ale my dva České rozhlasy nemáme. A pokud tento svou důvěru ztratí, zmizí i důvěra v to, že má smysl věřit v demokratické instituce, jakou jsou třeba veřejnoprávní média, a nakonec v samu demokracii.
Autor je novinář, před rokem sám odešel z pozice šéfredaktora Českého rozhlasu Dvojka.
Vyšlo v Deníku N
