Tak vám (vlastně jo, i vám, mně ne, já to vím) se mnou (tak teď už je to pěkný guláš, musím si na ty závorky dát majzla), tedy – tak vám se mnou udělali minirozhovor pro Týdeník Rozhlas. Mini. Ale počítá se.

Pořádně rušné jaro

Spolupracovník Dvojky ČRo Martin Groman momentálně pracuje hned na několika pořadech – připravuje Schody času, četbu na pokračování a Peroutkovy povídky.

Často spolupracujete s redaktorem Tomášem Černým. „Neomrzeli“ jste se navzájem?
Neomrzeli, naopak. Už tradičně chystáme pro Vltavu na květen k výročí rozhlasového vysílání pořad Schody času. Je to zvuková koláž procházející 20. stoletím vždy po desetiletích s roky končícími příslušnou číslovkou, letos tedy dvojkou.

Vyhledat tolik archivních materiálů asi musí být dost náročné.
Vždycky si připadáme jako modeláři, kteří skládají bitevní křižník v lahvi. Nestačí tam ale věci naházet, zatřepat jimi a doufat, že vyjede aspoň plachetnice. Je to piplačka. Koláž má dvě hodiny a většinu času zabírají zvukové mixy archivních nahrávek, které jdou velmi rychle za sebou, každý zvuk má tak maximálně dvacet vteřin, a to jdou ještě do sebe. Takže asi začínáte tušit, kolik těch nahrávek, záznamů, pásků, desek, pořadů musíme naposlouchat a najít…

Četba na pokračování, kterou děláte pro Dvojku, byla tedy odpočinkem, ne?
To bych netvrdil. Desetidílná četba z románu Jiřího Šulce Dva proti Říši o atentátu na Heydricha se bude vysílat v květnu k 70. výročí atentátu. Šulcův román je jednak bestseller, takže ho budou posluchači možná znát, a také je to dílo velmi rozsáhlé. Musel jsem ho stáhnout na pětinu a to byl při nutnosti zachovat ne právě málo dějových linií opravdu lákavý úkol. A aby toho nebylo málo, tak ještě pro vltavskou Víkendovou přílohu dáváme s Tomášem dohromady pořad o dosud nevydaných povídkách Ferdinanda Peroutky, které nám poskytla jeho manželka. Budou mít na Vltavě světovou premiéru, takže chceme pozvat před mikrofon znalce Peroutkova díla, aby se k nim vyjádřili.

Vyšlo v Týdeníku Rozhlas, 12/2012

Tak už jsme na trase, točíme, stříháme a 2. února to začne. A jako malý předkrm v pátek 31. ledna na Vltavě od 20.00 páteční večer. Inu, bude to modrý měsíc.

Zatím aspoň pár fotek z natáčení – Adam Bubna-Litic, Jan Kolowrat Krakovský (s kolegou Černým), Petr Dujka, Ludvík Belcredi.

To snad nemá ani cenu komentovat.

Takže jenom pro silné žaludky, zde ukázka, jak Koule v roce 1980 pěla chválu na Gustáva Husáka, aby bylo jasno:

Jo, rubání textu to je copywriterova slast.

Volá grafik, že rozhovor teče. Je tam textu tak na dva rozhovory a co prej s tím. Jiní se hroutí, editor však neváhá, koukne a vidí, že rozhovor pěkně přirozeně končí v půlce, dál už jsou to jenom pindy (teda snad, kdo by se s tím četl). Tak půlku rovnou vyhodí. Stačí tak? No stačí. Super…

To ještě není nic složitého. Jdou i horší věci. Teď jsem třeba pro rozhlas připravoval čtení z románu Jiřího Šulce Dva proti Říši. Knížka napínavá jako kšanda. Když jsem ji četl, nepustila mě celou noc do postele. Když jsem ji pak četl už s tím, že ji budu muset pokrátit, dost jsem se třásl děsem… Z nějakých 400 stránek udělejte 150, aby to pořád byl super román… A aby vás autor rovnou nezabil. Ale mě to krácení baví. Sekat cizí texty to je pro editorský řezníky pošušňáníčko.

Tak abyste neřekli, tady máte ukázku. Nejdřív originální text:

Josef Gabčík doběhl na hlavní silnici vedoucí k mostu. Nedokázal potlačit zvědavost a podíval se nahoru, do zatáčky, kde se to všechno tak pokazilo. Viděl srocený dav a nejasně slyšel i hlasy.

Vzdychl a obrátil se znovu dolů, k mostu. Heydrichovo auto přes něj dnes sice nepojede, ale Heydrich nepochybně ano. Ulice před ním vypadala úplně normálně, jako by se tu dnes nic zvláštního nestalo. Vypadalo to, že poplach ještě nikdo nespustil.

Když zasouval pistoli zpět do podpažního pouzdra, všiml si, že se k zastávce před mostem blíží tramvaj. Znovu se rozběhl. Mohl si to dovolit – na člověku, který dobíhá tramvaj, těžko mohl někdo vidět něco podezřelého.

Naskočil na zadní schůdky právě ve chvíli, kdy se tramvaj začala rozjíždět. Ještě jednou se podíval nahoru k zatáčce. Stál tam pořád ten stejný zástup, a pořád nikde žádné sirény, žádné německé uniformy.

Zhluboka se nadechl.

Nemohl vědět, že právě v té chvíli leží zastupující říšský protektor, Obergruppenführer SS a generál policie Reinhard Heydrich ve strašných bolestech mezi bedničkami s leštidlem na špinavé podlaze staré dodávky, která rozhrkaně míří k blízké nemocnici Na Bulovce.

A takhle to dopadlo:

Když Gabčík zasouval pistoli zpět do podpažního pouzdra, všiml si, že se k zastávce před mostem blíží tramvaj. Znovu se rozběhl. Mohl si to dovolit – na člověku, který dobíhá tramvaj, těžko mohl někdo vidět něco podezřelého.

Naskočil na zadní schůdky právě ve chvíli, kdy se tramvaj začala rozjíždět. Ještě jednou se podíval nahoru k zatáčce. Stál tam pořád ten stejný zástup, a pořád nikde žádné sirény, žádné německé uniformy.

Zhluboka se nadechl.

Nemohl vědět, že právě v té chvíli leží zastupující říšský protektor, Obergruppenführer SS a generál policie Reinhard Heydrich ve strašných bolestech mezi bedničkami s leštidlem na špinavé podlaze staré dodávky, která rozhrkaně míří k blízké nemocnici Na Bulovce.