Miluje Voskovce a Wericha, cituje Karla Čapka, bydlí na samotě a přitom v Praze, pilotuje dopravní letadlo, takže vás možná letos vezl na dovolenou, a u toho ještě řídí jednu z největších pojišťoven u nás. Generální ředitel Kooperativy Martin Diviš opravdu není nějaký rotující manažer, který dneska vede pojišťovnu a zítra pekárnu. V Kooperativě je skoro čtvrt století, a jak říká, hlavně se nebát vlastních chyb.

Do Kooperativy jste přišel v roce 1995. Je to časté, že vrcholový manažer vydrží u firmy tak dlouho?
V korporacích to běžné není. Možná to ale bude i tím, že jsem původně nestál o to být ředitel a vůbec být v Kooperativě. Byl jsem mladý podnikatel s několika zaměstnanci, bylo mi třiadvacet. Uvědomil jsem si, že se ještě chci učit. V Kooperativě hledali mluvčího, na což jsem neměl vzdělání, a navíc se mi do pojišťovny moc nechtělo. Ale zkusil jsem jít na pohovor a hodinu a půl jsem mluvil se zakladatelem Kooperativy Vladimírem Mrázem. Vyšel jsem ven a věděl jsem, že pro toho člověka chci dělat. On tak zajímavě mluvil…

Je pro pojišťováka podstatné zajímavě mluvit?
V prvé řadě – kdo je pojišťovák?

Ten, kdo mě přesvědčuje, abych se pojistil?
Ale to je jenom malá část. Pojišťovna je složená z lidí mnoha profesí. Najdete tady veterináře, strojaře, stavaře, lékaře, pojistné matematiky, což je složitá věda sama o sobě, pro mne tak na úrovni jaderné fyziky. Potřebujete různé lidi, abyste měl šanci chápat společnost jako celek a znát její potřeby. Když děláte auta, hlavní je výrobní linka, ostatní jí pomáhají. U nás je to vyrovnanější. Jednotlivé role mají na výsledek stejný vliv – někdo produkt vymyslí a spočítá, jiný prodá, další likviduje škodu.

To ale vypadá, že každý má svou jasnou roli. Ale jak se z tiskového mluvčího pak stane generální ředitel?
Funkce nedělají přece člověka. Pořád je to on. Nebo měl by být. Je fakt, že hodně lidí dnes to, co mají na vizitce, změní. Včera byli něčím, dneska mají na vizitce něco jiného, třeba i lepšího, a hned si myslí, že jsou něco víc. Začnou se jinak chovat, jinak mluvit, jinak myslet. Jsou to císařovy nové šaty, nic jiného. V každé takové funkci jste trochu sám, ale jakmile to ještě podpoříte, přestanete se bavit s běžnými lidmi z firmy, začnete mít dojem, že neděláte chyby. Všechno vám jde, všichni vám vyhoví, žádný problém. Ve skutečnosti leda velký omyl.

Děláte chyby?
Každý je dělá. Já samozřejmě taky. Nováčkům u nás vždycky říkám: „Dělejte chyby, posunou nás dál. Jenom je pak už neopakujte, nesmí položit podnik.“ Když uděláte v jakékoli firmě atmosféru, že jako šéf jste neomylný, začne společnost pod vámi umírat.

[su_quote]“Pojišťovna poskytuje službu. To je u nás pořád bráno jako něco horšího. Ale dobrý číšník taky dělá službu. To on rozhoduje, jestli se do restaurace vrátím. Stydíme se, že někdo dělá kvalitně svoji službu. Přitom jsme 40 let posluhovali a nijak nám to nevadilo.“[/su_quote]

Táta mi věřil

Dá se tomu ale nějak předejít, aby člověk nezblbnul z vlastní důležitosti a funkce?
Je to, jako když děláte autoškolu. Všichni jsme jezdili na tajňačku bez papírů, a to jste pokorný. Říkáte si, aby mě nechytili, byl by problém, tak jedete opatrně a ohleduplně. Pak si uděláte papíry, už můžete jezdit legálně, a najednou šlapete na plyn agresivně, ostře, bezohledně. Přitom mezitím uplynul jenom týden, měsíc, v čem jste najednou zkušenější? Když pojedu ve Formuli 1, to zdaleka neznamená, že to umím jako Lauda nebo Schumacher. A přesně tenhle dojem mnozí manažeři mají – stoupají nahoru velmi pokorně, a když se dodrápou, kam chtěli, cvak, a vědí všechno, rozumí všemu, nedělají chyby.

V kolika letech jste řídil bez papírů?
Ve dvanácti. Táta měl ke mně ohromnou důvěru. Bydleli jsme a bydlíme v Šárce a kolem nás nikdo není, a tak vždycky říkal: „Kdyby se něco stalo, kluk musí umět dojet pro pomoc.“ No máma to neviděla ráda. Ale já měl s tátou dohodu a nikdy jsem ji neporušil. To pro mě bylo víc než dělat machra nebo si v patnácti dát pivo. Radši jsem pil vodu, ale mohl jsem řídit.

Říkám si, jestli to není stále totéž – chyby a důvěra, že se z nich poučíte. Za volantem, v byznysu…
Rozhodně. Táta mě naučil řídit jenom tím, že mě nechal dělat chyby. Dohlížel, aby nebyly velké a abych se z nich poučil a už je neopakoval. Z vlastních chyb se nejvíc naučíte. Politici, manažeři jsou přece lidi jako každý. A každý dělá chyby. Tak proč to nepřiznat. Jako manažer můžu udělat špatné rozhodnutí, však taky za něj nesu odpovědnost a musím si to odmakat, napravit a případně mě to něco stojí. Ale osobnosti vznikají tím, že se nebojí přiznat chybu. Místo toho dneska vidíte spoustu „bezchybných“ manažerů, kteří se ale bojí kdečeho.

Takový nadhled jste získat díky tomu, že jste tak dlouho ve vedení, nebo vás inspirovali jiní?
Potkal jsem díky své práci dost silných osobností. Lidí, kteří ve svém oboru opravdu něco dokázali, změnili. A to pak posloucháte. Navíc jsem byl zvyklý z domova, měl jsem staršího otce, tady v Kooperativě jsem dělal pro Vladimíra Mráze, člověka o dvě generace staršího, naučil jsem se naslouchat. Jak říkal Karel Čapek: Staří možná špatně běží, ale radí dobře.

Ale stačí staří na dnešní svět? Málo viděli, málo zažili, technologie je předhánějí…
To sice ano, ale mají odžito a mají zkušenosti. Nejsem fanda rotujících manažerů, kteří jsou dnes tady a zítra na druhé straně světa. Asi to má nějaké praktické výhody, ale pokud chcete podnik opravdu dobře řídit, musíte ho znát. Lidi nejsou kolečka do hodin, které můžete vyměnit kus za kus. Je to organismus, rostl v nějaké kultuře, rodině, má nějakou kinderstube. Jakmile toto všechno srovnáte na nulu, zjistíte, že nakonec jediné, co chcete po zaměstnancích, je, aby drželi pusu a krok. Já chci ale hlavy těch lidí, proto je musíte umět vyslechnout. Rolí manažera je balancovat tak, aby v podniku udržel fungující tým.

Máme se jako nikdy

Když už jsme u toho, má nějaký vliv na to, o čem mluvíte, národnost? Může Čech dobře řídit asijskou firmu nebo, co já vím, Ind českou?
Skoro deset let jsem dojížděl na rakouské představenstvo, kde jsem byl jediný cizinec. Mohl jsem srovnávat své české zkušenosti s rakouskými. Vemte si, jak jsme si blízcí. Staletí stejných dějin, podobné kuchyně, stejné kořeny, a přesto je to strašný rozdíl. Nevysvětlíte tam Cimrmana nebo Wericha. Není to na škodu, oni mají zase své, ale nevysvětlíte to, nepochopí to. Takže tam můžu pracovat, ale být opravdu doma, ve svém prostředí, to se mi tam nepovedlo.

Jako Čech se z toho můžu těšit, ale říkám si, je to do moderního byznysu užitečné nastavení?
Jsem v tomhle asi exot, ale kultury Anglie, Německa, Francie a dalších zemí se prostě liší. A bez detailní znalosti kultury těch zemí tam jako cizinec těžko můžete dělat úspěšně nějaký byznys. Navíc často vidím, že třeba do Čech ze světa přicházejí manažeři řekněme druhé kategorie, kteří by doma nebyli tak úspěšní. Tady se vyšvihnou i díky tomu, že mají globální zkušenost, a domů se vracejí už na pozici, na kterou by bez této okliky nedosáhli. Ale je to ku prospěchu věci?

Tak teď nevím, jestli z vás mluví patriot, nebo jestli to někdo ze čtenářů nepochopí i jako potvrzení českého zápecnictví.
To v žádném případě. Naše češství je zvláštní v tom, že svět spíš odsud pozorujeme, nejsme moc zcestovalí, máme osobnosti, ale málo poznáváme, nerozšiřujeme si obzory. Snad se to zlepší u mladších generací. Ale je právě podstatné, aby se mladí rozhlídli, získali zkušenosti a vrátili se. Člověk má pracovat tam, kde vystudoval, tu investici vrátit.

V pojišťovně musíte řešit budoucnost, odhadovat, co bude, připravit se na to. Takže, jak vidíte budoucnost?
Evropa prochází nejpohodovější dobou za poslední stovky let. Nebude to tak navěky, ale myslím, že si to málo uvědomujeme. Jsme ojedinělé generace, které nezažily velké války, katastrofy, žije se nám dobře. Před pouhými sto lety každé čtvrté narozené dítě zemřelo. Když se to stane dnes, píše se o tom v novinách. Mám osmadevadesátiletou tetu, která stejně jako moje babička přežila Osvětim. To je hrozně blízko, v čase i prostoru. Ještě s těmi lidmi můžeme mluvit, dotknout se jich. Pro mého malého syna už to ale bude daleko. Možná to pochopí, ale neprožije. Je neuvěřitelné, jak dobře se máme. Na druhou stranu, nevyrůstají silné osobnosti. Máme politiky, ale ne státníky. Masarykové a Churchillové rostou holt z průšvihu.

[su_quote]“Když vezmu lidi letadlem nad jejich dům, říkají, že to není on. Cesta přece vede jinak, tohle tam nemáme, tohle zase chybí atd. Přitom je to jejich dům, jenom ho vidí z úhlu, ze kterého se na něj nepodívali. Díky lítání vím, že záleží na tom, jak se na věc díváte.“[/su_quote]

Simulátor pro všechny

Takhle hluboce o věcech přemýšlíte i za kniplem letadla, nebo to tam všechno vypnete…?
Lítání mě drží nohama na zemi. Když jste generální ředitel, řídíte tisíce lidí atd.V letadle nikoho nezajímá, co jste, kdo jste, musíte perfektně udělat svoji práci, máte odpovědnost. Je to jiný typ koncentrace a to mi pomáhá. V Kooperativě musím stále hledat cestu, nové řešení, improvizovat. V letadle je to přesně naopak. Všechno má své předem dané kroky, postupy, pravidla. A to tak, že když si sednu do kokpitu s druhým pilotem, kterého neznám, stejně ihned pracujeme jako sehraný tým. Není prostor pro nějakou kreativitu.

Má naopak létání a vedení firmy něco společného?
V letadle i ve firmě musíte být napřed. Znáte to z auta. Když začínáte řídit, sedíte tak, abyste viděl před auto. Ale to je marné, tam už většinou nic nezachráníte. Po čase si sednete tak, že koukáte víc dopředu. Ve firmě přemýšlím, co bude za rok za dva, ne co bude zítra, to dělají jiní. A v letadle je to zrovna tak.

Doporučil byste létání jako relax pro manažery?
Samozřejmě to je individuální a nikomu nic nemůžu doporučovat, ale chápu, jak to myslíte. Takže v jistém ohledu ano. Jednou za půl roku totiž jako pilot musím projít simulátorem a z toho vylezete pokornější. Zažijete situace, kde nejste svým pánem a nic neřídíte, jen reagujete. A to je princip simulátoru – má vás kromě lítání taky usadit na zem, abyste zkrotil lidský faktor. Ten může za většinu chyb. Říkáte si: „To ještě zvládnu.“ Simulátor vás musí odnaučit nezodpovědně riskovat. Doporučil bych takovou zkušenost každému politikovi, manažerovi. Když pilot udělá chybu, zůstanou za ním mrtví. Ale copak u ředitele to je jinak? I po nás můžou zůstat mrtvé podniky, neprávem propuštění lidé. Mnoha ředitelům a politikům bych dopřál simulátor, který by jim nekompromisně řekl: „Chlapče, buď rád, že jsi tam, kde jsi, ale vzpamatuj se.“

Vyšlo na blogu Koop.cz

Komentář Martina Gromana: Česká televize odvysílala druhou řadu cyklu Modrá krev a reprízuje řadu první. Český rozhlas uvedl četbu z knihy Vladimíra Votýpky Paradoxy české šlechty. A také autor tohoto komentáře si před lety s tématem potomků české aristokracie užil několik let natáčení série rozhlasových dokumentů. Zdá se, že český plebejský národ téma nobility přitahuje. Co za tím je – touha po monarchii, oblíbené chození na hrady a zámky, nebo v zásadě bulvární zájem o lidi, kteří na rozdíl od většiny z nás znají své předky stovky let dozadu?

Rakouský místodržící a premiér hrabě František Thun von Hohenstein jednou v panské směmovně ve Vídni utrousil, že ty Čechy nechápe, buď jsou to hulváti, nebo líbají ruku. Snad jako potvrzení jeho slov vynesl na veřejnost tento výrok jeden z českých poslanců, který to zaslechl. Indiskrétním poslancem nebyl nikdo jiný než Tomáš Garrigue Masaryk.

První republika, kterou TGM o pár let a jednu válku později založil, jedním z vůbec prvních zákonů zrušila šlechtické tituly. A už tady, od prvního měsíce našeho republikánství, začíná spletitý vztah Čechů k jejich šlechtě, notně samozřejmě zamotaný už ve století předchozím, kde ale přece jen šlo ještě více o soužití.

Češi mluví česky
Ostatně bez české zemské šlechty by nebylo Národní muzeum, Národní divadlo, Národní galerie a tak dále. Česká vlastenecká společnost nebyla ještě dost movitá a silná, aby tak velké projekty dokázala financovat. Romantické zkazky o sbírce lidu na Národní divadlo jsou sice hluboce zakořeněny v české mytologii, ale nebýt donátorů, jako byl především habsburský dvůr nebo kníže Schwarzenberg a další, divadlo by stálo o hodně později a bylo by chudší. Národní muzeum založili také šlechtici usazení v zemích Koruny české – faktickým zakladatelem byl paleontolog Kašpar Maria Sternberk, který vznik muzea inicioval společně s Františkem Antonínem a Janem Nepomukem z Kolowrat.

Devatenácté století navodilo i ve vztahu ke šlechtě, jako v lecčems jiném, pozdější problematický stav. Především do něj vneslo fenomén jazykového vlastenectví. Do národního obrození byl Čechem každý, kdo žil na území Čech, Moravy a moravského Slezska. Nově se přidal nárok mluvit česky. Šlechta ale byla mezinárodní, nikoli přísně lokální fenomén. V 17. století mluvila především španělsky, o sto let později tíhla k francouzštině, v 19. století to ve středu Evropy byla výrazně němčina. Jak postupně slábla nutnost příslušet ke dvoru, usazovalo se stále více šlechticů na svých statcích na venkově. Mnozí se tedy zabydleli u nás, v českém prostředí, a začali přijímat jeho zvyklosti, tradice i jazyk.

Stejným vývojem ale v té době procházely také měšťanské rodiny, také ony se rozhodovaly, k jakému fenoménu budou patřit, jakým jazykem budou mluvit. Mezi českými vlastenci najdeme dost takových příkladů – stačilo třeba málo a zakladatel Sokola Miroslav Tyrš by mluvil jen německy, ostatně jeho druh Jindřich Fügner se česky nikdy nenaučil.

Pokračování v DeníkuN

Nejdéle sloužící československý premiér, jehož víc než 18 let ve funkci nikdo nepřekonal. Lubomír Štrougal byl vnímán jako nejreformněji naladěný představitel v normalizační špičce KSČ, změn ale prosadil pramálo. Místo toho se stal spolu s Gustávem Husákem nejexponovanější tváří normalizace s její nesvobodou, cenzurou, útiskem i pasivitou. Pozitivní pověst mu zajišťovaly jen četné návštěvy sportovních utkání a fámy o jeho vztahu se zpěvačkou Helenou Vondráčkovou. Přinášíme další díl Tváří normalizace.

Po listopadu 1989 žil Lubomír Štrougal v ústraní, politicky se neangažoval a dění výrazněji nekomentoval. Na rozdíl od Miloše Jakeše nevyhledával ani každoroční prvomájové oslavy KSČM. Napsal dvě knihy vzpomínek, ze kterých je zřejmé, že své politické kroky nerevidoval. Spíše je zklamaný a má dojem, že mu třicet let svobodného vývoje dává za pravdu – měli ten reálný socialismus víc ekonomicky reformovat, jak si přál. Nebýt konzervativců jako Vasil Biľak, jistě bychom na tom podle něj jako stát byli v osmdesátých letech lépe a nic se nemuselo měnit.

Penzista Štrougal trávil mnoho let na své chalupě v Orlických horách, v usedlosti Na Kobyle za Kořenovem. Zatím úspěšně unikl všem pokusům jej obžalovat, především za jeho kroky v čele ministerstva vnitra. Jeho 95. narozeniny minulý týden připomněly beze slova kritiky Lidové noviny. Jeho dcera Eva si s Danielou Flejšarovou otevřela módní ateliér E.daniely. Zeť, dlouholetý redaktor Mladého světa Jiří Janoušek, začal po revoluci podnikat v reklamě a vedl Asociaci komunikačních agentur. V říjnu 1924, kdy se Lubomír Štrougal narodil, ale tomuto podnikatelskému úspěchu jeho pozdější rodiny nic nenasvědčovalo.

Opatrný reformátor na vnitru

Na svět přišel jako syn významného jihočeského komunisty Josefa Štrougala. Ten ve Veselí nad Lužnicí dokonce založil místní organizaci KSČ. Otec se za války zapojil do odboje a v roce 1941 byl zatčen. Zahynul 3. února 1945 při bombardování berlínské věznice Plötzensee.

Lubomír pronásledování unikl, v roce 1943 dokončil gymnázium, neušel ale totálnímu nasazení a s koncem války vstoupil, jako mnoho dalších, do komunistické strany. Studoval práva a vedle toho přednášel na stranické politické škole v Českých Budějovicích. Původní záměr stát se soudcem opustil, místo toho vyslyšel lákání budějovických komunistů, aby se profesionalizoval jako stranický funkcionář. V roce 1952 se oženil s členkou KSČ Věrou Novákovou, se kterou měli kromě zmíněné dcery Evy i syna Lubomíra. Jejich manželství trvalo přesně 40 let, po rozvodu se Štrougal znovu oženil.

Pokračování v DeníkuN

V poslanecké sněmovně uspořádala poslankyně ANO Barbora Kořanová seminář nazvaný Média a role státu v jejich kontrole. Dalo by se o něm mluvit z mnoha důvodů, ale my se podržme jediného. Jak mnoho se tu o médiích mluví a jak málo se o nich myslí a naslouchá.

Na úvod semináře mediální teoretik Jan Jirák konstatoval, že u nás už dlouho panuje malý tlak na pestrost, různost médií. Rádia například vysílají jedno jako druhé a v poslední době i některé stanice veřejnoprávního vysílatele vsadily na to, že se zařadí do stejného chumlu. Vše se komercionalizuje, na frak dostává pluralita.

Jestli nám podle Jana Jiráka něco opravdu chybí, je to koncepční mediální politika. Stát zasahuje do chodu médií nahodile a chaoticky, nezřídka jde o personálně motivované osobní revanše politiků vůči konkrétním manažerům nebo žurnalistům. Místo nich by odpovědná politika měla ale přijít s dlouhodobou koncepcí podporující právě pluralitu a diverzitu mediálních obsahů. Aby to nebyly jen samé rozhovory, stále stejné písničky, stále stejné tváře a hlasy.

Politici podle Jiráka ale žel nedovedou vnímat média jako kulturní a kulturotvornou instituci, jako veřejný statek nebo jako prvek kultivující politické prostředí. A tak podle něj bude interakce mezi státem a médii nadále chaotická, okamžitá, improvizovaná, a i kdyby byla v tom či onom případě sebechytřejší, bude dál jako celek bezkoncepční.

Znalec online médií, Filip Rožánek, Jirákova slova potvrdil také z prostředí nových médií, kde koncepce chybí snad ještě bolestněji. Právě v online světě mohou neregulovaná média šířit obsahy zcela bez kontroly, bez nároků na profesionální standardy. Nenávistné, diskriminační nebo vyloženě teroristické obsahy mají stejnou šanci jako ty pravdivé, ověřené, relevantní. Ani u nových médií stát prostě neví, jak se ke stavu současného světa postavit, neexistuje vize, koncepce, politika, strategie. A kde nejsou pravidla, tam, jak připomíná Rožánek, bují vlastní, kolikrát osobitá pojetí a výklady zákona.

Mediální analytik Milan Šmíd následně vysvětlil, proč jsou dnes už pojmy z 19. století jako objektivita a vyváženost zastaralé a na online, globalizovaný svět se dají těžko aplikovat. Objektivitu by podle Šmída měla raději nahradit věcná správnost a místo vyváženosti abychom spíše hledali nestrannost.

Když do diskuse odborníků vstupovali se svými příspěvky přítomní politici, jakoby se rozhodli, že tvrzení svých akademických partnerů budou rovnou sami dokládat.

Když byla řeč o tom, že chybí koncepční mediální politika, a že se často odehrává na půdorysu osobní ukřivděnosti – nemohl ministr kultury Lubomír Zaorálek posloužit lépe než historkou o tom, jak se nepříjemně cítil v České televizi, když se jej ptali, proč se jako předseda zahraničního výboru před časem vydal do severní Koreje, když to jaksi není zcela v linii naší zahraniční politiky. Mám mandát, tak co bych nemohl – kontroval Zaorálek, aniž by si zřejmě uvědomil, že žádné médium tu není od toho, aby se v něm politici cítili příjemně. Jediným poměrem mezi novinářem a politikem mají být otázky.

Ministr se také vyslovil pro to, aby se překonávala bariéra mezi politikou a médii. Svým výrokem “buď budeš dělat v ČT, nebo dělej politiku” ovšem zrovna šťastně na tuto cestu naproti médiím nevyrazil. Alespoň že přiznal, že problémem, který aktuálně řeší sněmovna s ČT není reálně hospodaření televize, ale právě nespokojenost značného množství poslanců s tím, jak ve vysílání a pod palbou novinářských otázek dopadají. Napadá vás okřídlené úsloví o nadávání na zrcadlo, no nic.

Poslanec Patrik Nacher se pak pokusil vystavět argumentaci o tom, kdo tu smí být kritizován a kdo ne. Kritizovat politiky je podle něj in. Kritizovat média, soudce, státní zástupce prý možné není. Ponechme teď stranou, že sám Nacher, než se stal politikem, byl výrazným kritikem politiků a jejich činů. Ale, že by v Česku média byla posvátné krávy? Copak lze přehlédnout desítky let výkonu Miloše Zemana na tomto poli a dalších desítek jeho následovníků, kteří ke kritice médií před časem přidali právě třeba státní zástupce? To je skutečně perspektiva možná snad jen ze Sněmovní ulice.

Média, zvláště ta veřejnoprávní, nejsou nedotknutelná, mají být kritizovatelná a také jsou hodně kritizovaná. Mají na ně být velké profesní nároky, a ty právě dost velké aktuálně bohužel nejsou. Ale nic z toho není důsledkem stavu, že by politiky ve veřejném prostoru každý tepal a média ne.

Další poslanec ANO Aleš Juchelka se ve svém vystoupení také neobešel bez stýskání nad tím, jak jsou na něj média nehodná, ale dlužno říct, že aspoň on projevil snahu vést dialog, napravovat situaci, neotevírat zákony zbrkle, ale po debatě, protože doba na změny dozrála a dojít do těchto změn s hlavou horkou by nebylo chytré.

Zatím se zdá, že chladnou hlavu tu mají spíš odborníci, analytici, akademici. Politici sice pořádají debaty, ale jak řekl Filip Rožánek – stále stejní na stejné téma na stejných místech… a zatím se stejným výsledkem.

P. S. Škoda, že ANO do sněmovny nepozvalo nikoho z novinářů, nakonec to tak bylo klasicky o nich bez nich.

Publikováno na blog.aktualne.cz

Pokud se za třicet let svobody česká společnost v něčem změnila, je to mimo jiné v tom, že se rozmělnila, rozpadla na menší celky. Atomizovala se. Není to stýskání, ale konstatování – dřív jsme měli jedny zprávy, jednu televizi, málo novin atd. Sdíleli jsme tak stejné obsahy, stavěli jsme se k nim různě, ale témata byla společná. Svoboda přinesla pestrost, ale nezaregovali jsme na ni dostatečně v tom, že bychom si uvědomili také odpovědnost, kterou každý z nás nese. Když něco říkám, musím vědět, odkud jsem to vzal, zda je to ověřitelný fakt. A pokud šířím svůj názor, měl by právě na takových faktech stavět.

V opačném případě se stáváme roztroušeným stádem rozehnaným po krajině a jsme snadnějším terčem pro dravější tlupy. Kdo nevěří ničemu, může snadno uvěřit čemukoli. Právě vlivu dezinformací na náš veřejný prostor se věnoval seminář, který 9. října uspořádala stálá komise Senátu pro sdělovací prostředky. Slovům několika odborníků, kteří se tématům dezinformačních kampaní věnují dlouhodobě a napno, přišlo naslouchat několik senátorů a pramálo poslanců. Je to dlouhodobá bolest těchto seminářů, že proběhnou bez většího zájmu a přinesou slabé výsledky. Přitom tento senátní seminář nebyl jen přehlídkou osobních zájmů, ale nabízel také řešení a varoval před trestuhodnými chybami, kterých se v souboji informací a dezinformací dopouštíme nejen jako občané, ale také jako stát.

Mají naše data a umí je použít

Autorka knihy Průmysl lži Alexandra Alvarová ve svém úvodním vystoupení popsala, jak války beze zbraní, ty informační, existují už od staré Číny. Přes George Orwella a jeho popis totality jako systému, který mocensky zakáže svobodný tok informací. Po Aldouse Huxleyho, který v Konci civilizace popisuje stát, kde masivní přemíra zábavy zahltí veškerý mediální prostor a vytlačí zájem o informace, až se lidé přestanou orientovat v tom, co je pravda.

Alvarová následně popsala, jak stejné principy v minulých letech nastolilo Rusko. Za Jelcina nemělo narativ, nemělo co říct svým lidem, kdo jsme a kam jdeme. Vrátilo se pak ke starému imperiálnímu principu a otevřeně se obrátilo k principu nonmilitární války. Má to svou logiku, je levnější než zbrojení a dá se relativně rychle a úspěšně uskutečnit.

V letech 2009 a 2010 tak Rusové kupují akcie Facebooku, Twitteru a dalších společností a nezajímají je dividendy, ale tvorba algoritmů. Přichází data driven economy a sledování chování lidí na sociálních sítích. Datová stopa, kterou každý z nás, i čtením tohoto blogu, po sobě zanechává, se stává předmětem obchodu. Analytické firmy nakupují naše data a pracují s nimi.

Jedna z nich, Cambridge Analytica, nejprve pracovala s daty o radikalizujících se mladých muslimech v Británii a snažila se pomoci jejich kontrolou. Následně jejich služby využili lidé připravující Trumpovu kampaň a podařilo se jim změnit mentální stav americké společnosti. Všichni naštvaní, znejistělí a opomenutí se snadno radikalizovali. Servery šířící protivládní a vše relativizující narativ jako Breitbart News se staly těmi nejsledovanějšími v USA. Rozumný střet přestal být skoro možným. Debatu ovládly emoce. Cambridge Analytica se následně podílela také na kampani pro Brexit.

Alexandra Alvarová uzavřela své vystoupení s tím, že “již došlo k propojení ruské informační války a britské a americké analytiky – dnes mají miliardy především psychologických dat lidí ze sociálních sítí a vědí, jak působit na jejich strachy a emoce, na slabosti svého publika.”

I kdybychom neměli Rusko, radikalizoval by nás Facebook

Datový analytik, šéf společnosti Semantic Visions František Vrábel připomněl, že jakmile přestaneme věřit, že něco jako pravda vůbec existuje, přestaneme věřit v demokratické instituce. Na základě analýzy obsahů ve veřejném prostoru pak připomněl, jak probíhá prosazování například ruského narativu do našeho prostředí. Stačí, když politici jako Tomio Okamura či oba Klausové a další relativizují dějiny a šermují přirovnáními EU k třetí říší a podobně. Mluví o tom, že EU chce potlačit národní státy, že Evropě má zase dominovat všem Německo apod. Toto oživování historických resentimentů pak přebírají mnohé servery často přímo placené Ruskem, jehož doktrínou je oslabení EU a NATO.

Stačí dvacítka takových portálů, která šíří své obsahy rámované proruskou ideologií a jejím narativem, a dopad tohoto snažení je nedozírný. Především v tom, že se následně jejich pravidelní čtenáři, a jsou jich u nás statisíce, stále více radikalizují. “Klíčové jsou sociální sítě, především Facebook. Jeho algoritmy znají naše slabiny a strachy a působí na ně, systém lajků ovlivňuje vyplavování dopaminu, a tento “hormon štěstí” pak způsobuje slast… Tvoří tak generaci drogově závislých, stejný proces probíhá chemicky při konzumaci kokainu,” konstatoval Vrábel. Společnost se atomizovala, klasická média ztratila vliv a roli, poptávka po stále více radikálních názorech roste.

“I kdybychom neměli snahy Ruska a Číny, které nás ohrožují, tak nás dostatečně ohrozí i algoritmy Facebooku. Lidé by i tak volili radikální strany, protože sami radikalizovaní už jsou,” uzavřel František Vrábel.

Čínská pravda

Analytik Euroasijského centra amerického think-tanku Atlantic Council Jakub Kalenský pak jeho slova rozvedl v tom, že každý zdejší politik, který opakuje ruské názory, šíří de facto ruskou propagandu. Stává se jakýmsi užitečným a často zřejmě i dobrovolným nástrojem v této, nadneseně řečeno, válce. “Servery, které tvrdí, že jsou alternativa mainstreamu, opakují jen v úterý to, co bylo v neděli v ruské státní televizi. Tomu pak jdou na ruku čeští politici, kteří mnohdy šíří ruskou propagandu jen proto, aby atakovali svého lokálního politického rivala,” popsal Kalenský.

Následně připomněl, že Evropa za poslední roky zažila 16 napadení voleb a referend, ale EU nevede žádné vyšetřování, ani lokální vlády nic takového nedělají, a vysílají tak jasný vzkaz. Nic proti tomu neděláme, bránit se tedy nebudeme. Rusko je ve svém snažení naopak trpělivé, pracovité a vytrvalé.

Pokud tomuto trendu některé státy vzdorují, jsou to země ve Skandinávii a Pobaltí, které mají s ruskou politickou letité špatné zkušenosti. Ruská informační válka je v Litvě, ve Finsku, v Estonsku téma. U nás politici řeší migraci, která tady ale v zásadě není, zato ignorují informační válku a masivní trolling, který zatím jede naplno.

Sinolog a ředitel projektu Sinopsis Martin Hála přiblížil ve svém expozé poněkud odlišnou informační strategii Číny. Ta je podle něj nadále leninským systémem, propaganda tu funguje jako za starých časů, jen s technickou modernizací. Od ruské propagandy se tak zásadně liší. Rusko relativizuje pravdu, je v zásadě postmoderní, Čína ale uznává jen jeden názor, ten správný, ten svůj. A pak je tu ještě druhý názor – ten špatný. To aktuálně poznalo vedení Prahy, když mu čínská ambasáda pohrozila, že až pozná, že má špatný názor, jistě pošramocené vztahy ještě rádo napraví.

Pro Čínu je toto pojetí normální a logické – je správný názor, je chybný názor a nic mezi tím. Cenzura pak logicky odstraňuje chybné názory. Je to propacovaný systém, světonázor. Nemají za úkol čelit narativům, pojmům západu, ale šířit svůj správný ucelený světonázor navenek. Uvnitř Číny je to snadné, tam má vláda k ruce mocenské a silové prostředky, navenek už to jde hůř. Narozdíl od Ruska má ale Čína peníze, díky kterým se snaží kupovat si místní mediální domy a skrze ně pak budovat předpolí pro svůj správný názor. U nás se to s TV Barrandov nepovedlo, protože to nebyl ekonomicky úspěšný model, ale je jen otázkou času, kdy to zkusí znovu a už se zkušeností.

Na sport peníze jsou, na bezpečnost ne

Bývalý velvyslanec ČR při NATO a zvláštní zmocněnce pro odolnost a nové hrozby na ministerstvu zahraničí Jiří Šedivý přiblížil stav, jak je třeba dostatečně s předstihem pracovat na tom, aby stát projevil určitou odolnost v krizových situacích. Jak na ně má být připraven a to jak po stránce materiální, enviromentální, ale také společenské. Aby například v konfliktu dovedl vzdorovat šíření propagandy, dezinformací, manipulací, aby měl živou schopnost kriticky myslet.

Jiří Šedivý konstatoval, že u nás je občanská společnost, neziskové organizace, think tanky, demokratické strany, nezávislá média, ale nekooperují a netvoří protiváhu dobře organizované dezinformační mašinérii. Tento prodemokratický blok, jak jej Šedivý nazval, čeká na impulz shora, aby se konsolidoval a začal fungovat. “Kritická masa se hromadí, roste, jakmile bude příznivější konfigurace ke strategickému přístupu, může se konsolidovat poměrně rychle a propojit ty, kteří nejsou k demokracii lhostejní, a může pak více trénovat odolnost společnosti proti virtuálním útokům a rozpadu fakticity.”

Neutěšený stav připravenosti státní správy na informační válku dokumentoval ve svém závěrečném vystopení vedoucí Centra proti terorismu a hybridním hrozbám ministerstva vnitra Benedikt Vangeli. Česká republika, jak připomněl, má v této oblasti schválenou strategii jak reagovat i po stránce informační na konflikty jako byl před několika lety ten na Ukrajině nebo Iráku apod. Bezpečnost už zkrátka není jen čistě vojenská, ale také informační.

Podobná opatření má samozřejmě opět Skandinávie, ale také Francie nebo Slovensko. Vědí totiž, že útok informačními prostředky je koordinovaný, stejně koordinovaná musí tedy být také obrana. My zatím nemáme ani komunikační politiku pro tyto případy a pak v krizových situacích nekomunikujeme jednotně.

V roce 2016 ministerstvo vnitra provedlo audit schválené koncepce a akčního plánu, který je pro všechna ministerstva závazný. Na ministerstvech mají podle něj vzniknout útvary, které se budou dezinformacím věnovat. Dnes funguje ale jen na ministerstvu vnitra, jinde podle auditu ne – nejsou na to vyhrazeny kapacity. Na sport jsou, ale na bezpečnost ne. “Pokud něco neuděláme, nedivme se. Obliba extrémních stran nevznikla sama a zadarmo. Je několik jednoduchých věcí, které lze udělat, my je máme za úkol udělat, ale nikdo je nedělá. Není vůle. Ačkoli máme jasný úkol od vlády, tak je možné úkoly neplnit,” uzavřel Vangeli.

Psáno pro blog.aktualne.cz